Sports Connect mění český mládežnický hokej
Trénujeme moc a blbě!
Za výše uvedeným názorem si pevně stojím. A přidám na podporu dvě čerstvé zkušenosti.
První z nich pochází z kraje hokejového jara, kdy jsem organizoval pro skupinu hráčů kolem ročníku 2001 v Kravařích jeden z prvních letošních kempů pod vedením Sports Connect Petra Jonáka. Nejde ani tak o jednotlivá cvičení, která byla součástí tréninkových jednotek, ale zejména organizaci tréninku a tempo. Po dvaceti minutách první tréninkové jednotky byl led plný fňukání, na pohled unavených gest, poklekávání, foukání bebíček a všechno vypadalo tak, že hráči „nepřežijí“ ani ten první trénink. V neděli pak poslední tréninková jednotka vypadala úplně jinak, v tempu, nasazení, bez fňukání, s vervou. Chlapci si prostě přivykli na běžný americký styl tréninku.
Druhá zkušenost pochází z právě probíhajících čtvrtečních Sports Connect Skating Skills s Anatoliy Buligou v pražských Letňanech. Poctivě točím každou Toljovu jednotku a dělám si výukové video. A až právě při videoanalýze se mi ukázaly velmi zajímavé skutečnosti, které jsem si v reálu úplně neuvědomil. Všichni hoši odchází z tréninku, který trvá 60 minut (někdy i méně) naprosto country! Přitom jde o nácvik techniky bruslení a velkou část tréninku spolkne vysvětlování, demostrace a opravování. Video mi ukázalo, že z 60 minut mám cca 22-ti minutový! sestříh jenom Tolji, jak vysvětluje, předvádí, opravuje! Když jsem si sám pro sebe udělal odhad, kolik různých bruslařských cvičení Tolja za těch 60 minut předvedl a kluci odtrénovali, odhadoval jsem to na 10-15. Stejnou otázku jsem položil i dalším účastníků tréninku a pozorovatelům a odhady byly stejné nebo nižší. Při porcování výukového videa z jedné 60-ti minutové tréninkové jednotky na jednotlivá cvičení mi pak ale vyšlo neuvěřitelné číslo 35! Co z toho vyplývá? Přestože jde o výuku techniky bruslení a spoustu času spolknou ukázky trenéra (cca 1/3), je tréninková jednotka neskutečně výživná. A co teprve pokud se pracuje s hráči, kteří daná cvičení znají a trenérův čas se zkrátí!
A v tom vidím jeden ze zásadních rozdílů běžného tuzemského a běžného kanadsko-amerického tréninku. Děti u nás tráví spoustu času na zimácích, trénujeme v žákovských kategoriích v klubech 4 i 5x týdně, ale v naprosto jiné intenzitě a rychlosti. K tomu celá řada borců už od mala pak ještě klidně ve výstroji naskakuje do auta a přejíždí z klubového tréninku na nějaký ten individuál. Výsledkem jsou unavené, utahané děti zvládající nekonečným opakováním slušně techniku, ale bez drajvu, mající problémy s řešením herních situací v plné rychlosti a na malém prostoru (paradoxně přestože hrajeme oproti zámoří soutěže v minihokeji).
Psal jsem to sem už několikrát, takže na základě výše uvedených skutečností jen zopakuji. Méně je někdy mnohem více, pokud věci děláte s chutí, nasazením a erudicí!
Sports Connect – kousek české Ameriky
Erudice, chuť a nasazení, to jsou přesně ty prvky, proč považuji jarní působení Sports Connect v Čechách a na Slovensku za mnohem významnější počit pro rozvoj českého hokeje než výkon celého metodického útvaru ČSLH za poslední léta. Měl jsem možnost zhlédnout nějaká videa rozesílaná svazem do klubů jako metodické návody např. pro hry na malém prostoru a musím přiznat, že mi to místy přišlo až komické. Např. z tribuny hodně amatérsky točené bezúčelné povalování dětí po gymballech na ledě za současného postávání dozorujících trenérů nás nikam moc neposune a ani nejsem přesvědčený o tom, že je pro malé kluky buhvíjak zábavné. Moje přesvědčení založené na letitém bedlivém pozorování a samostudiu stojí na tom, že důležitější než CO trénuješ, je JAK to trénuješ. Petr Jonák přináší určitě spoustu perfektních cvičení na svých kempech, nicméně, kdo není líný, celou řadu jich najde třeba online na internetu. Ten největší přínos proto spatřuji ve zmíněném tempu, organizaci a vedení tréninku. Důraz na nasazení, důsledné ale nezdržující opravování chyb, povzbuzování, využití každé vteřiny pobytu na ledě, výborná prezentace pokynů směrem k hráčům, Petrův entuziasmus a nesporné charisma to jsou prvky, které dělají tréninky a kempy Sports Connect na naše poměry vyjímečné. A zájem o ně to potvrzuje. Nejen ten hráčský, ale i ten pozorovatelský. Tribuny jsou obvykle plné natáčejících kamer, mobilů či tabletů. Petra Jonáka si zvou lidé, kteří mají zájem, na ukázkové tréninky či přednášky, chomutovští Piráti využili jeho přítomnosti v Čechách a už podruhé si jej pozvali na několikadenní klubovou stáž.
Zkrátka a dobře Sports Connect realizuje nejen skvělé akce, ale provádí i velmi významnou osvětu a díky za každého českého trenéra, který netrpí pocitem vlastní dokonalosti a umí se i inspirovat jinde. Inspirace Sports Connect za to rozhodně stojí.
Jinak souhlasím s tím , že k nám by bylo dobré přinést kousek té ameriky. Kdo je chytrý není zatížen velkou ješitností, tak mu to přinese i dobrý pocit a výsledky. A zase jsme u toho jenže, Takový trenér , který se nechá poučit a není ješitný u nás už zkoro neexistuje. V tom je ten zakopaný pes. Musí to mít především sobě.
Pro Davida. Já jsem to nějaký čas dělal taky, jenže na to aby jste to dělal naplno musíte být svobodný. A to myslím ve všech směrech. Samozřejmě existují tací, kteří tu rodinu mají, ale zároven ji obětují, pokud to dělají na vyšší úrovni.
jak kdo…já trenuji děti zadarmo dělám to protože mě to baví a chci aby děti sportovali a byli spokojení,…
Žádná revoluce nebude a za chvilku bude lid. Trénuji děti jen kvůli tomu, že ta mám syna, jinak bych za tu almužnu nikdy trénovat nešel. Mé dítě potřebuje spoluhráče, ale myslíte, že stojím o to, aby byl tým a jíní hráči byly lepší než on při mých ambicích profesionálního hokeje pro dítě?
Tak uvažujte nad tím, proč by se to jako mělo měnit? Kdo o to stojí? Trenéři ne, Kluby taktéž ne, Svaz také ne! A ta hrstka rodičů? Většina to dělá jako hobby a těm je jedno jestli je dítě tam, nebo tam.
Mě osobně to přijde dobře nastavené, děti hokejistů a trenérů mají díky tomu vysokou šanci se prosadit, pár bohatých se přispějí na sen svého dítka a díky tomu vždy vychováme nějakou tu hvězdičku pro NHL a pár hráčů do EHL. To stačí.
Lidi chce to stát nohama na zemi ….
Ještě bych měl jednu poznámku. Trenéří ví, že kluci jinam jít hrát většinou nemůžou/dík nastavenýmu systému/, a většinou na to kašlou. Vím o trenéru, který má dokonce reprepovinosti. Potom se nedivte tomu ŽE JEDNOU POHÁR PŘETEČE. Zajímalo by mě kdo ze svazu dělá metodiku a jestli ji někdo v klubech kontroluje. Pokud budou mladí hráči zajatci svého klubu, tak se nic nezmění.
To Radek. Tenhle můj názor se týká dorosteneckých kategorií . Trenéři by měli lépe pracovat s talenty. Místo toho jejich talent v klubech se vůbec nerozvíjí a trenéři je používají k vylepšování výkonosti těch slabších. Dám příklad. Nejlepší hráči mají vždy hrát spolu. Ti nehrají spolu, jen občas. Trenér v zájmu výsledku je rozděluje do všech pětek. Trenér nedbá při tréninku o sehrání těchto pětek. Výkonostně lepší hráči jsou nuceni většinou vzít zápas na sebe a tím i víc solovat. Jejich snaha je většinou zbytečná. Trochu to rezvedu.. L.hráč si najede na přihrávku a nedostane ji. Normál. Najede si do obrany na rozehrávku, jenže nemá komu přihrát. Opět solo akce. Sám si najíždí na přihrávku a nedostane ji, takže většinu zápasu jezdí sem tam. Podle mě trenér dělá chybu v tom, že rozděluje lepší hráče se slabšími. Důsledek je menší snaha těch slabších a otrávenost těch lepších. V prvním útoku musí hrát ti nejlepší atd. Tato zásada je hodně porušována a zároven je narušováno výkonostní zlepšování.
Ano, přínos metodického úseku je opravdu diskutabilní. Petra Jonáka bych si klidně zaplatil, na rozdíl od některých seminářů ČSLH nezbytných pro udržení trenérské licence.
Jsou opravdu velke rozdily v treninku.
Kdysi, kdyz byli starsi synove mali, tak jsem nekolik mesicu porovnaval uplne jine pristupy.
a) V Praze: hodne treneru, „moderni“ individualni pristup, ale i hrani bez trenera a bezprizorni rvacka… zadna disciplina, pozdni prichody na led, hlavni trener vetsinu casu u stridacky s maminkami. Jednou tydne led navic v te legendarni rujne na Stvanici, myslim za 100/dite.
b) Okresni mesto kousek po dalnici, kde mame chalupu: dakeko hromadnejsi trenink „po staru“, ale motivace, tymovy duch a hlavne nenasilne dvojnasobek brusleni, ktere je v tom veku to hlavni.
Vybrali jsme si „klasiku“ a oba starsi synove patri mezi nejlepsi bruslare.
Dnes je to vice nez rok, kdy jsem s tehdy jedenactiletym synem prisel do „velkoklubu“, kde se trenuje treba jen 60 ci 75 minut, ale v takovem tempu, ze pri prvnich trenincich nepopadal dech. Cviceni pritom vubec nejsou trivialni. Trener ma asistenty, ale instrukcemi stravi jen male okamziky „na vydychani“ po napiti. Vetsinu toho na lede ridi jen pohledem ci pohybem oboci. Jen velmi obcas cviceni zastavi a znovu vysvetli. Za ten rok se cely jeho tym obrovsky posunul. 🙂
V malem vesnickem klubu, kde ma hrat nejmensi syn, razi ted teorii (trochu podle vehlasneho „hlavniho metodika“ klubu), ze by se trenovat prakticky vubec nemelo, protoze „deti by si mely hrat“. 🙁
Z clanku: „Ten největší přínos proto spatřuji ve zmíněném tempu, organizaci a vedení tréninku. Důraz na nasazení, důsledné ale nezdržující opravování chyb, povzbuzování, využití každé vteřiny pobytu na ledě, výborná prezentace pokynů směrem k hráčům…“
Prirozene, ze pro takovy kvalitni trenink, motivaci vsech a rozvoj jejich schopnosti je potreba relativne vyrovnana vykonost (vyssi ci nizsi, ale obdobna), avsak v Cesku mame otrokarstvi tabulkovych vykupnych, ktere tvorbe tymu s vyrovnanejsi vykonnosti zamerne brani.