Pohár primátora Jihlavy putuje do Olomouce

Věhlasný Horácký stadion a přilehlá nová hala hostily skvěle obsazený turnaj pro ročníky 2006 O pohár primátora města Jihlavy. Spolu s domácími se na turnaji představilo 11 předních českých týmů a hosté ze Slovenska.

Vzhledem k výsledkům z průběhu sezóny šlo nepochybně o vrcholovou akci, která se pro hráče ročníku 2006 u nás letos konala. Suveréni mnoha domácích turnajů z Třemošné, jeden z nejlepších týmu v ročníku a vítěz nedávného turnaje na Slavii – Tábor, vítěz kvalitního Turnaje o pohár starosty Prahy 6 – Liberec, Olomouc, Sparta, Slavie, Chomutov, České Budějovice a další zvučné kluby byly příslibem hokeje nejvyšší ročníkové klubové kvality.

Po organizační stránce a zajištění zázemí byla Jihlava jako vždy perfektní. Pestré a chutné pohoštění pro účastníky za ceny více než lidové, příjemná atmosféra a bezproblémová organizace jen potvrdily, že v Jihlavě se už léta pořádají ty nejlepší mládežnické turnaje, jaké lze u nás navštívit.

Co platilo včera, neplatí dnes. O tom se mohli přesvědčit například vítězové z minulého týdne, borci z Liberce, kteří týden po turnajovém triumfu v Praze, kde za sebou nechali týmy jako Mladou Boleslav, Zlín, Spartu či Vítkovice, skončili tentokrát hluboko v poli poražených. Překvapivě bez medaile odjeli z Jihlavy i borci z Třemošné, jeden ze dvou papírově největších kandidátů na vítězství v turnaji, na kterých byla už hodně znát únava z náročné sezóny. Medailové umístění byť těsně uniklo i Kohoutům z Tábora a třeba chomutovští Piráti se museli smířit dokonce s dojezdem na úplném chvostu celého pelotonu. Výše uvedené svědčí o nesmírně vyrovnaném klubovém ročníku 2006.

Tak jako všude, ne všechno, co se na stadionu odehrálo, mělo jen pozitivní nádech. Na základě mnoha minulých i čerstvé zkušenosti z Jihlavy mě napadá jeden revoluční zlepšovák pro mládežnické turnaje. Co takhle všechny turnaje zahájit krátkou trenérskou konferencí, kde by všichni trenéři bez rozdílu obdrželi medaile? Třeba by pak v průběhu turnaje při zápasech někteří neprožívali stresové situace a obavy z prázdné domácí výstavky medailových úspěchů, na něž by museli reagovat odsunutím značné části borců někam do ústraní na lavičce, aby v cestě za vytouženou plackou nepřekáželi. I Jihlava byla bohužel svědkem hry některých týmů na pár vyvolených borců a to již v základních skupinách.

Důkazem skutečnosti, že dobrého klubového trenéra nedělá pár často mimo klub vyhoněných borců ale celý tým, byly výkony zcela suverénního vítěze celého turnaje z Olomouce.

Hanáci nejen, že v celém turnaji neztratili ani bod, ale v osmi utkáních inkasovali pouze jednou jedinkrát, přičemž obdržená branka byla mnohem více politickým rozhodnutím sudích za rozhodnutého stavu 5-0, než regulérním gólem.  A to se utkali s ročníkovou špičkou! Dominanci vítěze turnaje potvrzují například i jen 2 propagační střely z úctyhodné vzdálenosti od branky, které se podařilo za celý zápas vyprodukovat proti Olomouci stříbrnému turnajovému týmu, pražské Spartě. Pravdou je, že už jen eSko na rudém dresu je tradičně dostatečnou zápasovou motivací pro všechny soupeře a pro „menší kluby“ to vždy platí ještě dvojnásob, a proto zápas proti Spartě byl v podání olomouckých asi tím nejlepším, co na celém turnaji předvedli. Na neskutečné nasazení v kombinaci se skvělými individuálními dovednostmi a týmovou hrou byla radost pohledět i přes tu protivnou síťku před tribunami diváků.

Jak už to u nás bývá, místo toho, aby při takto jasné dominanci byla šatna olomouckých a především trenéři v obležení s dychtivými žádostmi o jakoukoliv podpultovou informaci, narazil jsem mimo led i na zasvěcené komentáře typu: „To co předvádějí, to neni žádnej hokej!“ nebo „Akorát mají kliku, že se jim sešli šikovný kluci!“ Starou Belu dámy a pánové, žádná klika nebo mimořádně povedený ročník, ale skvělá práce pánů trenérů!

Pojďme se na ni podívat podrobněji.

Olomoučtí borci rozhodně nevynikali žádnými mimořádnými fyzickými parametry, dokonce bych si troufnul odhadnout, že patřili k nejmenším týmům na turnaji. V čem naopak vynikali, to byly zejména:

  • skvělé individuální dovednosti všech hráčů bez výjimky spojené s hrou na malém prostoru – bruslařská obratnost, koordinace ruce-nohy a z nich pramenící výborná stabilita v osobních soubojích
  • dynamika bruslení a pohotové reakce celého těla (nohy, ruce, ramena) zejména při změnách směru a při práci s kotoučem – jen pro zajímavost, Olomouc byla před turnajem už 14 dní bez ledu, což napovídá mimo jiné, že v kvantitě tréninku úspěchy nehledejte
  • skvělé týmové pojetí hry spočívající zejména v prolínání jednotlivých postů (obránci dopředu stejně aktivně jako útočníci na backcheck, útočníci zleva doprava podle potřeby, přičemž ostatní na vzniklé situace krásně uměli reagovat), kombinační hře (žádné šablony či systém, což by určitě rádi někteří chytráci slyšeli, ale jen jednoduché přihrávky na lépe postavené hráče v pohybu nebo pohyb do volného prostoru místo dobývání chumlů)
  • aktivní a nebojácná hra obránců – neviděl jsem snad jedinkrát, že by některý z obránců Olomouce bezcílně odpálil puk, naopak, vždy se snažili i ve vlastním pásmu s pukem uvolnit a pokud nebyl k mání útočník v pohybu a lepší pozici, tak klidně zavézt puk až do útočného pásma – v této činnosti na celém turnaji nade všemi vynikal zejména hráč č. 15 Tomáš Galvas, jemuž byl dán do vínku i typický široký „zámořský“ bruslařský styl
  • skvělé aktivní napadání nejbližsími hráči, pokud byl v držení kotouče soupeř, které soupeřům vůbec nedovolovalo se nadechnout, navíc spojené s čistým odebíráním soupeřových puků v souboji 1-1 a naopak výborné krytí vlastního kotouče ve stejné situaci

Prostě a jednoduše, Olomouc předváděla skvělé individuálně-týmové výkony, ke kterým vede cesta jedině přes dobrou práci v klubu, přičemž jádro pudla nebude skryto v kvantitě, ale kvalitě tréninkového procesu. Za zmínku stojí také celkový projev borců z Olomouce od natěšené předzápasové rozcvičky, při které radost z pohybu z kluků jen sálala, po velmi disciplinované chování po celou dobu zápasu jak na ledě, tak na střídačce. Na rozdíl od borců z jiných týmů jsem si nevšiml, že by někdo z Olomouce vztekle mlátil hokejkou do mantinelu, diskutoval s rozhodčím nebo místo bruslení kroutil hlavou. Při kočírování svého ansámblu si pak trenér vystačil jen s velmi úspornými gesty, při nichž z okamžitých reakcí hráčů bylo znát, že souhra trenér – tým je výsledkem práce, která nezačíná ani nekončí pouze na ledové ploše.

Učit se má od těch nejlepších a tak kdo má zájem, může i na webu CS Hockey nakouknout do kuchyně Zdeňka Nováka. Pro úplnost, o vítězný tým ročníku 2006 pan Novák pečuje už 3 roky.

Přestože olomoucký tým si hrál tak trochu vlastní kategorii, byly na turnaji vidět i další skvělé výkony, jak týmové tak individuální. Mně se moc líbil třeba fantastický brankář Techniky Brno Martin Fajmon (ročník 2007), který byl navíc o rok mladší než drtivá většina borců na turnaji. Jen málokdy, a u takhle malého golmana obzvlášť, jsou k vidění zákroky, při kterých se golman ve slajdu na jednu stranu dokáže zastavit a odrazit bleskově do protipohybu. Ukázkové nasazení předvedla nakonec bronzová Slavie, která dokázala porazit v pražském derby stříbrnou Spartu střídající slabší výkony s výbornými a hrající tradičně jako jeden z mála týmů příkladně mládežnicky na tři vyrovnané pětky se změnami postů u jednotlivých hráčů.

Pro pořádek alespoň pořadí první šestice: 1. Olomouc, 2. Sparta, 3. Slavia, 4. Tábor, 5. Třemošná, 6. Jihlava atakdále 🙂

MALÁ FOTOGALERIE ZDE

IMG_1069

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *