Pojetí tréninku mladých hráčů by se mělo zásadně změnit – Mgr. Zdeněk Novák

Jak mám teď možnost více sledovat ročník 2006, zaujal mě v tomto ročníku prozatím nejvíce tým Olomouce. Líbí se mi proto, že všichni hráči vládnou velmi dobře individuálními dovednostmi a celý tým předvádí velmi atraktivní moderní hokej (celoplošně aktivní, kombinační). Zajímalo mě proto, kdo tým vede a jak trénují, a jsem moc rád, že Vám mohu na CS Hockey přinést příspěvky od dalšího zajímavého mládežnického trenéra Mgr. Zdeňka Nováka. Jen více názorů a co nejširší diskuze! Za jeden z neduhů našeho mládežnického hokeje totiž považuji rozšířený jev, kdy místo toho, abychom zkoumali a učili se od lidí, za kterými jsou zajímavé výsledky práce a něčím vyčnívají z poklidně se pasoucího stádečka, má zejména smečka pohodlných tendence je kritizovat a vymýšlet všemožné důvody a smyšlené příběhy znevažující jejich práci.

Autor: Mgr. Zdeněk Novák

Dle mého názoru by se mělo celé pojetí mládežnického tréninku herních sportů, nejen ledního hokeje, zcela zásadně změnit. Změnit zaměření (obsah), to znamená víceméně solitérní trénování techniky dovedností změnit v rozvoj herního umění. A změnit s tím související přístup (formu), tedy z trénování přejít na koučování K tomu je vhodné pochopit pohybovou hru, přesněji vnější a vnitřní hru odehrávající se při pohybové hře v organismu hráče.

POHYBOVÁ KONTAKTNÍ HRA

Každá pohybová hra je založená na vnitřním vzájemném protikladu. Tyto protiklady jsou útok a obrana. Obě tyto protichůdné strany působí na společném prostoru a tvoří jednotný nedělitelný celek. Existují závisle na sobě, je mezi nimi stálé pnutí, vzájemně se vylučují a podmiňují, nemohou plnohodnotně existovat jedna bez druhé, vzájemně se tak nepřímo podporují. Jeden protiklad chce zachovat daný stav, druhý chce jeho negaci. Výsledkem stálého boje těchto protikladných stran je v našem případě děj pohybové hry. Protiklad vlastní herní činnosti je také obsažen ve svobodě rozhodování na straně jedné a závislostí na soupeři na straně druhé.

Ve hře dochází přirozeným a nezaměnitelným způsobem neustále k novým, průběžně proměnlivým, jedinečným a neopakovatelným situacím. Hra vzniká v samém počátku na základě duševních schopností všech hráčů vůči společnému předmětu, potažmo vůči sobě a až poté jejich následnou tělesnou realizací. Herní děj je složitě interakční, funguje ve vzájemné, související a vztahové interakčnosti hráčů, probíhá v závislosti mnoha proměnných činitelů. Probíhá tak, že každý z hráčů (subjektů) se snaží svým jedinečným herním potenciálem, svou interakcí herní děj ovlivňovat. Ten vzniká vzájemným působením interakcí, kontraakcí na akci, které tak na sebe vzájemně a neustále kontinuálně navazují, eskalují, hraje se. Rozlišujme „akci“ – činnost jednotlivce bez vztahů a souvislostí (slepá činnost) a „interakci“ – činnost jedince na základě vztahů a souvislostí na akce spoluhráče a soupeře (smysluplná činnost). Tradiční trénink je především o akcích, alternativní trénink hlavně o interakcích.

Hra jsou interakce

Na rozdíl od individuálních sportů ve hře není hráč nikdy sám, Na straně jedné jsou spoluhráči, kteří mohou nabízet spolupráci, ale na straně druhé působí vždy soupeř, který se naopak snaží činnost narušovat. Hráč tak musí ve hře registrovat a reagovat na široké spektrum vztahů a souvislostí.

Fenomén hry tkví v (sou)boji o společný předmět. (Sou)boj chápejme jako dvojjedinost invazivních a konfrontačních vztahů při kontinuálním prolínání soubojů, tedy duelů 1×1 (konfrontaci) na straně jedné a bojů (invaze) o více hráčích (2×1, 2×2, …) na straně druhé. Boje a souboje jsou neoddělitelné, neohraničené, jsou v sobě. Herní prostředí je nestandardní, nestabilní, invazivní, diskomfortní, deformující a proměnlivé, je v ní neustálý větší či menší časoprostorový tlak a až těsný a mnohdy i tvrdý tělesný kontakt. Hra je v každém okamžiku jiná, je jedinečná. Je o neustálých změnách, vztazích a reakcích. Ve hře hráči nikdy předem s naprostou jistotou neví, jak bude vypadat bezprostřední a probíhat následná herní situace, tím pádem jakou on bude provádět vlastní herní činnost.

Hra je vždy originál, v němž hlavní roli hrají adaptace, improvizace a kreativita.

Ve hře musí hráč zdolávat aktivní překážky (soupeře, který se mu snaží činnost vědomě rušit) na rozdíl od soutěživých a závodivých sportů, kde překážky nejsou nebo jsou statické, pasivní. Hra vyžaduje po aktérech aktivní zvládání kontinuálních změn. Herní kvalitu hráče netvoří v žádném případě jen vnější tělesné pohybové schopnosti a mechanické dovednosti, čili vnější viditelný projev – vnější hra. Za těmito vnějšími viditelnými projevy stojí vnitřní neviditelné síly, duševní funkce, procesy, schopnosti a dovednosti – vnitřní hra. Pohybová hra vyžaduje oduševnělou, smysluplnou činnost. Symbióza vnějších tělesných projevů a vnitřních duševních procesů vytváří tzv. psychomotorickou součinnost. Psychomotorická součinnost je integrací. To znamená, že duševní a tělesné činnosti nestojí vedle sebe, nejsou spojené, nejsou pouhým součtem, ale jsou sjednocené, jsou v sobě vzájemně rozpuštěné, splynuté, jejich integrace je jakoby násobkem či přidanou hodnotou, je to víc než pouhý součet.

Vnitřní hra tvoří obsah hry, vnější hra její formu

Jestliže chceme psychomotorickou součinnost rozvíjet efektivně, musíme rozvíjet psychickou i motorickou fázi souběžně. Jakmile ji oddělíme na část psychickou (taktickou) a motorickou (technickou), efekt rozvoje se rapidně ztrácí.

Vnější hra začíná hrou vnitřní

V takto složitě komplikovaném procesu pohybové hry může nejlépe uspět pouze hráč, který své herní činnosti je schopen ovládat a řídit svými kvalitně rozvíjenými duševními procesy.

Vnitřní hra je řídící, vnější hra je výkonná

Určující a rozhodující hra se odehrává už na úrovni mozkových neuronů v šedé kůře mozkové hráče. Výsledek této vnitřní hry se až následně zrcadlí na herním kolbišti přes hru vnější.

(Ne)úspěch se rodí v mozku!

To, co dělá hráče HRÁČEM v pohybové hře, je jeho umění hrát, HERNÍ UMĚNÍ!

HERNÍ UMĚNÍ

Umění není pouhý um ve smyslu strohé dovednosti, řemeslnosti. To, co povyšuje um na umění je duševní dimenze, kterou v sobě každé umění obsahuje. Um je omezený, povrchní a mechanický, umění má duševní a emoční (citovou) hloubku, je otevřené, neomezené. Umění je tak zcela jiná, vyšší úroveň. Hra je specifické umění, hra je o herním umění.

Herní umění je harmonická souhra mezi duševnem a tělesnem hry, mezi vnitřní a vnější hrou. Umění hrát je mnohem víc než pouze umět hrát. Umět hrát je postaveno především na vnějších mechanických dovednostech, umění hrát je však hluboká komplexnost vnější a vnitřní hry, ve které rozhodující roli hrají vnitřní mentální funkce.

Rozdíl mezi herním uměním a hrou můžeme také vnímat v hloubce emocí, v ponoření se do hry, v subjektivním prožívání hry. Hráč může hrát a být mentálně mimo dění, hrát formálně. Ale herní umění se vyznačuje skutečnou, silně oduševnělou hrou v přítomnosti. Kde duševno (vnitřní hra) tvoří nezbytný základ tělesnu (hře vnější). Herní umění je tmel, který pojí veškeré herní aspekty hry. Plnohodnotně odkrývá individuální herní potenciál. Herní umění je fenomén, který směruje hráče k jeho úspěchu. Určuje vítěze a nevítěze, ale nezná poražené. Protože kdo zvládá umění jak si osvojovat své herní umění, rozvíjí svou osobnost, a to samo o sobě už je pro život vítězství. K hernímu umění by měl směřovat každý trénink všech pohybových her.

Kvalita ryzího herního umu je v danou chvíli herního výkonu poměrně stálá a neměnná. Avšak komplexní herní umění probíhá pod silným emočním vlivem. Emoce (nálady, pocity) hráčů jsou velmi křehké a nevyzpytatelné, proto mohou být i sportovní výkony a výsledky různé, nejisté a překvapující, ovlivněné subjektivními herními emocemi. Psychické emoce jsou tou hlavní proměnnou veličinou v herním výkonu.

Herní um se trénuje, ale herní umění se koučuje.

ROZVOJ HERNÍHO UMĚNÍ

Konzervativní trenéři nadále vycházejí z přesvědčení, že začínající hráči hrát neumí a že to s pomocí řízeného tréninku a učení se svými svěřenci natrénují a naučí je hrát. Že to jsou oni, trenéři, kteří mají tu největší moc herní dovednosti a schopnosti (případně herní umění) hráčům postupně naučit přes rady, instrukce, připomínky. Chápe se to tak, že ono umění hrát přichází do hráčů až díky trenérům, tedy přímým působením z vnějšku. Je zde velmi přeceňována role trenéra a silně podceňovány možnosti a schopnosti hráčů. Hlavní roli hraje v takovém řízeném tréninku trenér.

Je však možný i jiný úhel pohledu, který pak zásadně mění způsob rozvoje herního umění hráče. Nové chápání vychází z toho, že už i začínající hráči sice neovládají herní dovednosti a pochopitelně tak nemohou ještě umět hrát, ale mají v sobě vnitřní potenciál, určité evolučně zděděné dřímající předpoklady. A kouč tento skrytý hráčský potenciál (herní předpoklady, vlohy nebo talent) svým vhodně vedeným koučinkem „pouze“ v první fázi u hráčů objevuje a odkrývá, a dále potom osvojuje, rozvíjí, tříbí a kultivuje. Působí na hráče nepřímo formou vnějších podmínek a jejím modelováním. Hráči se při tom sami snaží řešit a překonávat přiměřené překážky, jejíž vyřešení a překonávání tak hráče funkčně přirozeně rozvíjí. Vychází se z toho, že tím hlavním subjektem herního umění je samotný hráč, který pomocí kouče objevuje a následně rozvíjí svůj osobitý herní potenciál a proměňuje jej v herní umění.

Trenér se snaží herní umění do hráčů uměle dostávat, kouč naopak z hráčů přirozeně uvolňovat.

Trenér jde cestou skládání od jednotlivostí k celku. Trénuje a učí izolované dovednosti, které postupně spojuje do pseudoherních celků. Pro trenéra jsou zásadní vnější pohybové projevy (dovednosti a kondice) a až následně (a to možná) vnitřní procesy.

Kouč naopak vychází z komplexu, celistvosti. A v tomto komplexu vhodnými a pestrými herními formami, herní všestranností, u hráčů probouzí především vzájemné vztahy, souvislosti a vazby mezi herními dovednostmi a až později přechází do detailů pohybových dovedností. V raném stádiu tak rozvíjí hlavně interakčnost a vzájemnou funkčnost všech zainteresovaných HČJ ve hře. Pro kouče je prvotní především rozvoj vnitřních neviditelných mentálních procesů a druhotně přechází k vnějším viditelným tělesným projevům.

Trenér postupuje od vnější hry ke hře vnitřní, kouč z vnitřní hry k vnější.

Co je tím fenoménem, který dokáže z hráčů přirozenou formou uvolňovat jejich herní potenciál? Je to hra! Hra nenásilným a přirozeným způsobem v dětských hráčích uvolňuje a otvírá stavidla jejich herního umění.

Herní umění s důrazem na vnitřní hru je optimální rozvíjet již od útlého předškolního věku až do začátku puberty, to je velmi přibližně do 12 let. V tomto období by měl dominovat herní princip přípravy. S nástupem puberty, kdy se začíná probouzet produkce pohlavního hormonu testosteronu, začíná hrát svou roli postupně i rozvoj hry vnější, čili tělesný kondiční trénink. Od té doby již má smysl hráče zatěžovat speciálně kondičně, organismus hráče je na tuto formu zátěže připraven a přizpůsoben. A to i psychicky.

Rozvíjitelným činitelem herního umění není trenér ale herní prostředí, které tvoří soupeř a spoluhráči. Moudrý kouč této antagonistické situace maximálně využívá a svým koučinkem cíleně a programově vytváří vhodnými herními formami a prostředky optimální a efektivní herní prostředí k rozvoji hráčů. Kouč „pouze“ vytváří hráči vhodné herní prostředí, které jej rozvíjí. Pestrá herní všestrannost musí být dominantní. A naopak hráč své herní umění může prezentovat zase jedině v herním prostředí.
Nejlepší trenér hráče je jeho soupeř

Trenér se dnes přibližně ze 2/3 věnuje činnostem jednotlivce (bruslení, vedení kotouče, přihrávky, střelba) a z 1/3 herním činnostem a hře, naproti tomu u kouče je to opačně. Např. v mé praxi U 10 – U 8 je to přibližně 80 – 90% herních cvičení, průpravných her a her.

Odborná literatura tvrdí, že pohybový vývoj speciálních dovedností (techniky), čili vnější hry, trvá přibližně deset tisíc hodin tréninku (i když dnes už se zase tato teorie zpochybňuje a já se k těmto pochybám přidávám, toto nelze zevšeobecňovat, záleží na náročnosti dovedností). Proces vývoje vnitřní mentální hry, než se dostane k vrcholu, však probíhá v mozku jedince ještě mnohem déle. Ale taky déle tam, na rozdíl od vnějších projevů, vydrží. Dle výsledků jsme schopni hrát vyrovnaně s vyspělým hokejovým soupeřem do věku cca 16-17 let. Poté se nám soupeři výkonnostně vzdalují. Možné vysvětlení je právě to, že se vnější hrou (pohybové dovednosti a schopnosti) po desetitisíce hodinách tréninku soupeři rovnáme či ho i překonáme, ale pak již v pozdějším věku nemáme dál na čem stavět, neboť dále rozhodují vnitřní funkce (vnitřní mentální hra), které jsou v Česku opomíjeny. Naopak v hokejově vyspělých zemích (a nejen hokejově ale i v dalších kolektivních sportech) po té začnou dozrávat ony dlouho rozvíjené vnitřní mentální funkce, u nás přehlížené, a začínáme ztrácet.

TRÉNOVÁNÍ VERSUS KOUČOVÁNÍ

K vnější hře se váže trénování tělesné kondice a učení se dovednostem. S tím souvisí direktivní, striktní způsob řízení tělesného tréninku, slepý dril, drezúra, kdy hráči reagují pouze na jednostranné povely „makej!“, „přidej!“, „musíš!“, případně „natáhni!“, „pokrč!“ apod. Hráč se stává pasivním příjemcem trenérových příkazů. Takový trénink svazuje, nedává šanci na uplatnění vlastní svobody myšlení, invenci, rozhodování, vlastní řešení situací, kreativitu. Navíc je tento styl komunikace autoritativní, založený na nadřízenosti trenéra.

Tato tradiční forma jednostranného manipulativního řízení je povrchní, neperspektivní a nakonec i kontraproduktivní. Může mít sice krátkodobý úspěch v žákovském věku, když trenér svým hlasitým slovním nátlakem přinutí hráče k bezmyšlenkovité poslušnosti a snaze podat relativně maximální tělesný výkon. Ale takto to může fungovat přibližně do období puberty, kdy hráči ještě slepě trenérovi důvěřují. Následuje vzdor. A v následném postpubertálním období tento způsob „násilného“ řízení začne narážet na již určitou duševní vyspělost hráče a začne docházet k nutnosti ještě více tlačit hráče do tréninkové snahy, ale už proti jeho vlastnímu přesvědčení. Tito hráči jsou během své kariéry permanentně pod dlouhodobým autoritativním diktátem trenéra. A tomuto zvýšenému nátlaku hráči začnou přirozeně vzdorovat a odporovat. Mladým sportovcům v dorosteneckém věku začíná chybět vlastní uvědomělost, se kterou se ve vhodném dětském věku už před pubertou neseznámili a neměli možnost se jí učit a rozvíjet ji.
Hra nabízí hráči přirozené odkrývání jeho herního potenciálu, potažmo herní přístup inklinuje ke koučování. Právě koučování je proces podporující ohleduplné ovlivňování a odkrývání lidského potenciálu. Jde o tvořivý konstruktivní proces mezi trenérem (v tomto případě koučem) a hráčem, který provokuje hráčovo myšlení a inspiruje ho k maximalizaci jeho herního potenciálu. Hráč nezískává instrukce od kouče, ale s pomocí kouče je sám nalézá. Toto vlastní nalézání a získávání instrukcí je důležitou pohnutkou, která hráče vede k jejich dobrovolnému plnění. Vlastní hráčovo rozhodování vytváří naprosto jinou duševní úroveň k plnění následných pohybových řešení. Jde o navození hluboké vnitřní motivace, která taktně a nenásilně žene hráče k dosažení jeho cíle. Je to výzva, kterou chce koučovaný hráč ve vlastním zájmu splnit. Ztotožní se s ní. Koučování je založeno na partnerském vztahu vzájemné podpory mezi koučem a hráčem. Snahou uvědomělého hráče je neztratit koučovu důvěru v jeho osamostatňování.

Koučování spíše než by něčemu učilo, pomáhá učit se, pomáhá hráči stát se snáze trénovatelným, učenlivějším, kultivovatelným. Hráč se po dlouhodobém působení koučování od útlého věku nakonec stává v kritické postpubertální době duševně neopotřebovaným, a současně připraveným a zralým uvědoměle plnit tréninkové požadavky. V Česku se často pozastavujeme nad tím, že u nás musíme naše pubertální a postpubertální hráče do trénování tlačit, kdežto u zámořských hráčů se obdivujeme jejich tréninkovému nasazení a nadšení, které z nich vyzařuje. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je to, že tito hráči byli v dětském věku vedeni nenásilným koučinkem, díky kterému dospěli k vlastní zodpovědnosti za svůj výkon.

Jedno přísloví tvrdí: „Když musíš, tak nechceš – když můžeš, tak chceš!“

Přeorientovat se na jiný způsob komunikace s hráči je pro nás, trenéry odkojené tradičním způsobem nátlakového řízení tréninku velice náročné. Vyžaduje to seznámit se podrobně s koučinkem jako takovým v odborné literatuře. Koučink také vyžaduje náročnější přípravu na tréninkovou jednotku. Formou vhodně vybraných otázek vést své svěřence do přemýšlení nad jejich vlastní motivací a přístupem k tréninku a samozřejmě také nad jejich tréninkovou činností samotnou, nad výběrem jejich herních řešení apod.

Jsem přesvědčen, že k hernímu tréninku má bezpochyby mnohem blíže vedení formou koučování. V tréninkové hře se koučink nezaměřuje na chyby, které se staly, ale na příležitosti, které přijdou. Kouč hráči pomáhá hledat ty pozitivní momenty hry, na kterých se buduje sebevědomí hráče a jeho přirozený, osobitý výkonnostní růst vyvíjet. Naopak ke kondičnímu tréninku inklinuje tradiční autoritativní řízení.

Předpokládám, že na naši slovanskou náturu bude konečným východiskem zřejmě kombinace či mix tradičního konzervativního řízení a alternativního liberálního vedení, určitý situační kompromis dle aktuálního stavu. Nemalou roli v této oblasti zaujímá též temperament a mentalita osobnosti trenéra.

ZÁVĚREM

Součástí studia trenérství jsou mimo jiné i obory anatomie, fyziologie, biomechanika, tedy obory související s vnějšími tělesnými projevy sportovce. Dnes je evidentní, že se k těmto tradičním oborům při studiu trenérství herních sportů musí přiřadit i studium neurobiologie, kognitivní neurovědy. To jsou stěžejní obory studia trenérství pro pochopení fungování vnitřních procesů.

Kdo pochopí fungování neuronálních procesů, které se odehrávají v organismu, respektive v mozku hráče při hře, ten nutně a uvědoměle začne rozvíjet hráčovo herní umění, jeho umění hrát formou kočinku, tedy na zcela jiných základech, než je tomu doposud.

Více na: www.novak-hokej.wbs.cz/Rozvoj-herniho-umeni.html

1 Response

  1. Rendy napsal:

    Jeden z nejúspěšnějších mládežnických koučů současnosti. Hráči, kteří prošli jeho rukama mají velkou devízu v herních činnostech, zejména herním bruslení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *