Pomozme Filipovi – 2.díl – Dovednosti, trenéři a hra na výsledky

Ještě než se pustím do dalšího tématu, ještě bych se rád krátce vrátil k předešlému článku, kde jsem zapomněl zmínit ještě jeden drobný nedoraz v současném vnímání problémů českého hokeje Filipem Pešánem. Týká se to zdůvodňování stavu našeho hokeje materiálním blahobytem a přejedením na straně hráčů a rodičů. Filip Pešán určitě rozumí skvěle hokeji, ale v ekonomice zjevně hrubě tápe. Čtyři z pěti zemí, kde se hraje světový hokej, mají výrazně vyšší životní úroveň než my. Všech pět zemí TOP5 pak i výrazně lépe platí hráče ve svých hokejových soutěžích. Tenhle argument tedy taky silně kulhá na obě nohy.

Ale jdeme dál. V průběhu a po skončení právě proběhlého šampionátu juniorů rezononovalo v českých médiích nejsilněji slovo DOVEDNOSTI. “Nejvíce zaostáváme v dovednostech, chybí nám dovednosti.”

Svatá pravda, jestli něco bylo tentokrát vidět opravdu strašidelně, pak to byl rozdíl v individuálních dovednostech našich hráčů a hráčů TOP5. Zápas se Švédama by se dal od první do poslední minuty promítat na přednáškách. Trefně jsou také všude na druhou stranu vyzdvihovány naše obětavost, bojovnost a nasazení (což jen tak mimochodem také příliš nesedí k té šéftrenérem zmiňované pohodlnosti a přejedení). O to možná smutnější musí být ten pohled pro staré harcovníky, kteří se podíleli ještě na zlaté éře českého hokeje. Češi se snaží tvrdou hrou bořit hru Kanaďanů a Američanů? K tomu snad netřeba nic dodávat! Rusům a Amíkům jsme chvíli i díky velké štěstěně tu hru opravdu rozbourali. Nicméně spíš mi to přišlo, že nás snad už ani neberou vážně a nedokážou se přimět k tomu, aby na nás zabrali stejně jako v zápasech proti světovým soupeřům. 

Tak si pojďme na ty naše dovednosti posvítit trochu podrobněji.

Za jednu z nejčastějších příčin našich mizerných dovedností, je označováno “hraní na výsledky”. Uff! Tohle slovní spojení už fakt nemusím! Ale budiž, naposled! Shodou okolností jsem dneska zaznamenal velmi emotivní projev Petra Hubáčka právě na téma dovedností a hry na výsledky (kdo má Facebook, tak TADY). Má naprostou pravdu, eliminace chyb preventivním odpalováním puků a podobné trenérské zhovadilosti naší mládež hokejově zabíjí!

Zkusím pár úhlů pohledu i díky četným osobním zkušenostem právě kolem ročníků letošní U20, kdy zejména ročník 2001 jsem měl možnost velmi podrobně sledovat od prvních krůčků po současnost.

Hraní na výsledky a dovednosti

Právě někdy v době, kdy ročníky 2000/2001 přecházely z minihokeje na velká hřiště, se zrodila podle mě tragicky osudná oficiální česká verze výkladu nehraní na výsledky. Nikdo v tu dobu rozhodně nevysvětloval, že nehraní na výsledky znamená netlačit na chyby a podporovat rozvoj dovedností, ani nezkoumal jednotlivé trenéry, jak s mládeží pracují. Kde jsou příčiny, proč jedni vyhrávají a druzí prohrávají. Obecně proklamovaná a dostatečně neosvětlená mantra nehraní na výsledky se ohromně hodila do krámu všem, kteří svou práci moc neuměli nebo lajdali a děti nic nenaučili. A tak počal čarodějnický hon na trenéry, kteří ač nikdy nenutili děti odpalovat puky (proč taky, vždyť jejich svěřenci to nepotřebovali) ani nenechávali nikoho vysedávat na lavičce, provinili se jen tím, že poráželi soupeře a působili “problémy” těm, kteří toho svým svěřencům příliš nepředali. Na ně totiž logicky tlačilo okolí (zejména rodiče), že děti nic neumí. Proč prohráváme? Proč? No přeci proto, že to děláme správně! To ti druzí děti drilují a HRAJÍ NA VÝSLEDKY!!! A průšvih je na světě. Přes veškerou úctu ke všem úžasným hráčským kariérám, stébla se chytli často právě bývalí profesionální hráči, kteří nacházejí díky svým kariérám a kamarádství okamžitá pracovní útočiště na postech trenérů bez kvalitního trenérského vzdělání, erudice a často po dlouhých vypjatých kariérách i té správné žhavé trenérské motivace. Další oblíbenou pózou a pomocnou berličkou zejména v klíčových českých klubech, které mají český hokej táhnout, se tak stalo pohrdání trenéry, kteří TO nikdy pořádně nehráli. Jenomže, děvčata a chlapci, zmýlená neplatí, hráčská kariéra je něco jiného než ta trenérská a pro trenérství mládeže to platí násobně. A tak jsme si to tu dlouhá léta trénovali pořád tak, jak si to kluci pamatovali z mládí, když před desítkami let vyrůstali oni. I s patřičným retrodůrazem právě na DOVEDNOSTI.

Za všechny četné příklady a raději stále neadresně. Moc dobře si pamatuji vzdělaného (A) mladého trenéra, který skvěle trénoval mládež v jednom velkoklubu 8 let. Jenže kumpánům, co TO hráli, úplně do oka nepadnul a trochu jim ten pohodovej mariáš nabourával. Proto si po těch 8 letech vyslechl, že “to moc honí”, potřebuje se zklidnit a dostal nabídku “postoupit” o několik kategorií níže s adekvátním snížením platu! Není divu, že se sebral a šel za nabídkou sice nepříjemně dále od domova, ale s patřičnou vizí. Do dvou a půl roku se z něj po okamžitých úspěších u mládeže v jiném velkém klubu stal i současný skvělý, a tuším že i nejmladší, extraligový trenér! Podle mě jeden z nejtalentovanějších, nejvzdělanějších, nejpoctivějších a nejpracovitějších. 

Tenhle příklad ukazuje mimo jiné i to, že nic nelze paušalizovat. Ani dobro, ani zlo. Jistě jsou skvělí i špatní trenéři z řad bývalých profihráčů i původních profitrenérů. Profihráčské zkušenosti jsou skvělou vstupní výbavou pro trenérskou kariéru, ale určitě by neměly být tou jedinou.

Problémem je, že tady hojně vládnou bratrstva kočičích pracek, ať už v některých klubech, které by měly český hokej táhnout, tak i na svazu. Jinak si nedovedu vysvětlit, že role svazových trenérů dostávali i trenéři, kteří mimo jiné nepokrytě a velmi důrazně zakazovali obráncům střílet od modré na branku nebo zabruslit při hře “před puk”.

Veřejným tajemstvím také je, že vedení mnoha velkých klubů byla léta i vlastní mládež zcela ukradená, a tak je ani nezajímalo, kdo, co a jak trénuje, natož, aby se někdo zabýval nějakými dovednostmi. Neexistovala a bojím se, že stále neexistuje centrální metodika, ani ty klubové.

Dovednosti metodikou

Co s tím?

Filipovi Pešánovi opravdu nezbývá, než začít od píky a vytvořit nejlépe jednoduchou centrální metodiku tréninku dovedností, začít ji okamžitě šířit do klubů a tlačit na to, aby jí bylo věnováno dost pozornosti. Tohle je opravdu na dlouhé lokte, nicméně může si je výrazně zkrátit. Kdyby si pozval Pytlíka, Jonáka, Jasečka, Zavadila s Brošem, Bukače, Smrže a mnohé další borce, kteří mají dovednosti namakané do malíku tak, že by nám je svět záviděl! Když vezmete do ruky iPhone, tak máte za jediný den minimálně stovku skills videí. Věřím, že i Jaromír Pytlík by svoji promakanou videometodiku ve prospěch narodního hokejového obrození určitě rád obětoval. Jen škoda, že za tolik dlouhých let se k podobnému počinu neodhodlal nikdo na svazu, zejména třeba odpovědný šéftrenér. Samy kluby by pak mohly zahodit nevraživost a tyhle dnes mimoklubové trenéry angažovat pravidelně na pár hodin pro své hráče. Rodiče jim to nepochybně rádi zaplatí, alespoň se za nimi nebudou muset na tajňačku hartusit po všech čertech.

K tomu už se konečně vykašlete na to zaklínadlo NEHRÁT NA VÝSLEDKY, nechte děti normálně zdravě soutěžit a jen si pečlivě zejména na úrovni klubů pohlídejte, který trenérský prasata nechávají děti omílat puky po mantinelu nebo vysedávat na lavičkách. Na tom přeci není nic těžkýho!!!

Dovednosti praxí

Tak, jako jsme si minule popsali dva přístupy světových hokejových velmocí (TVRDĚ KONKURENČNÍ a KONCEPČNÍ/METODICKÝ), můžeme na ně plynule navázat i u dovedností.

Oba totiž na cestě za světovými dovednostmi jdou přeci jen nepatrně rozdílně.

Zatímco Finové a Švédi získávají dovednosti o něco více díky národní propracované a trpělivé metodice. USA, Kanada či Rusko ladí své dovednosti k dokonalosti zejména přes samotnou ostrou praxi od mala, rozuměj pilování dovedností ve vysoce konkurenčním prostředí těžkých zápasů i tréninků. Obě cesty však musí být spojené nádoby, jinak to nejde. Tzn. že i Kanaďani musí poladit skills dobře vedeným tréninkem dovedností a Švédové musí k metodice dovednostních tréninků přidat kvalitní zápasy.

Ředitel hráčského vývoje Chicago Black Hawks Barry Smith na jedné videopřednášce americkým trenérům mládeže (bohužel nemohu dát k dispozici) kromě celé řady skvělých poznatků nabídl jednu jednoduchou, logickou a veledůležitou radu. Trénujte s hráči vše s co největším odporem! Kličkováním kolem nehybných kuželů nebo cvičením 2-0 či dokonce 3-0 trénujete jen v zápase nereálné situace!

Jednoduché, ale geniální! Zkuste přidat ke 2-0 alespoň backcheckujícího hráče nebo místo kužele si stoupněte vy a hráčům do kliček strkejte hokejku, uvidíte úplně jiný level nácviku dovedností. Hráči musí jet naplno, musí reagovat na vzniklou situaci, prostě stejně jako v zápase.  

A s tím také do značné míry souvisí další kámen úrazu našich chabých dovedností. Nekonkureční prostředí = malý odpor. 

Ročník 2001 měl ještě tu smůlu, že přesně před ním se definitivně zbortilo letité přirozené soutěžení ve jménu snižování tlaku na výkon a výsledky. Zatímco Pasta s Vránou a ještě pár ročníků po nich svádělo alespoň občas líté boje až po závěrečné turnaje mistrovství republiky pořádané napříč naší kotlinou, 2001 postihla už jen naprosto sterilní a převážně jen časoztrátová žákovská liga, jejíž podoba se až na každoroční drobné kreativní výpady nezměnila dodnes.

Malá ukázka prinscreenu Onlajnů.cz z letošní žákovské ligy starších žáků. A není to žádná výjimka, cvaknul jsem jich o daném víkendu hned pět za sebou podobných, jen je sem nebudu kvůli prostoru dávat. Koneckonců, sami si to můžete každý víkend vyzkoušet. A to už se hrají nadstavby!

7 zápasů z 8, ve kterých si hráči na jedné straně pravděpodobně dovednost s pukem ani neokusili a na straně druhé museli svým dovednostem věnovat asi tak stejné úsilí, jako při objetí toho nehybného kuželu. 

Obě strany pravděpodobně naštvané, ztracený čas a peníze vyhozené do kanálu.

A takhle pěkně od mala do 15 let a pak jen o kapánek lépe. To se potom nedivme, že naši junioři v tom fofru nezpracují puk, natož aby ho kousek popovezli nebo stačili při nahánění puku mezi vlastníma nohama něco vymyslet a uplatnit tak onu pověstnou “českou chytrost”.

Ročníky 2000/2001 přitom byly díky Jaromíru Pytlíkovi st. (#HockeyTalentAcademy) a jeho následovníkům u zrodu kvalitních dovednostních tréninků u nás. Bohužel jen mimoklubových a často praktikovaných po partyzánsku.

Jak dnes vidno, nestačilo to a jasně naznačilo, že jakékoliv množství mimoklubových dovednostních tréninků a pár kvalitních zápasů za sezónu nemůže nikdy nahradit kontinuální každodenní kvalitní práci v klubech a konkurenční soutěžení.

Co s tím?

Okamžitě, nejpozději ihned začít konečně řešit české soutěžení.

Vytvořit několikapatrovou, na špičce velmi úzkou, pyramidu soutěží v nejvyšších mládežnických kategoriích (juniorka, dorost) a úplně zrušit trapnou žákovskou ligu se současným klasickým dlouhodobým soutěžením ve formátu 1 trapnej zápas za týden až po ten dorost.

Pokud to myslíme s konkurenčním prostředím vážně, pak juniorka za současného stavu pojme s odřenejma ušima 10 klubů na úplné špici (tahle jednání o účastnících s takovým Béďou Ščerbanem Filipovi Pešánovi fakt nezávidím), nějakých dvanáct je může tvrdě nahánět z druhé vlny a pak to klidně rozšiřujme dále až po rybníkové soutěže, ať to těch kluků pro radost hraje co nejvíc a co nejdéle. Vždyť se to může poctivě mlít v každém patře pyramidy. A až se třeba někdy vzpamatujeme, třeba se nám podaří rozšířit vrchol o jeden dva týmy navíc.  

Ten druhý nápad s úplným zrušením žákovské ligy si nechám na podrobné rozpracování do dalšího nočního povyražení nad klávesnicí. Jen trochu napovím. Co baví ty dětí víc? Jednou za týden utrpení z donucení na obou stranách, nebo turnájky, dvoj či jednozápasy, které si velmi snadno zorganizujete se soupeři, se kterými si pořádně zahrajete? V hlavě mám takovou trochu po česku vylepšenou Ameriku. Myslím po tom hokejově chytrém Česku samozřejmě! Tak někdy příště.

Good night!

3 Responses

  1. muklik napsal:

    Parádní články. Až na drobnosti mi oba plně mluví z duše. Možná by stálo za to také při všem tom vytváření metodiky, systému soutěží apod. apelovat u trenérů alespoň na holé základy pedagogiky a psychologie. Vždyť konec konců trenéři pracují s dětmi. Ono na metodách důslednosti, posloupnosti a návaznosti není nic nepochopitelného. To se tak jde člověk podívat na trénink, vidí trenéra, jak dětem ukáže cvičení (kdo ví, možná i podle metodické příručky), 9 z 10 dětí ho udělá blbě, trenér nikoho neopraví, nevysvětlí, jak to dělat správně, a jede se dál. Když jsem to jednomu trenérovi řekl, opáčil, že na to nemá čas. Zajímavé. Taková učitelka i padesátkrát dítě opraví, že se nepíše „kobila“, ale „kobyla, a najde si na to čas i po padesáté první. A takových příkladů, kdy by to u trenérů chtělo lepší pedagogický a psychologický přístup, jsou mraky. Pak se nemůžeme divit, že si děti táhnou špatné návyky napříč ročníky, čím dál víc se v nich „zdokonalují“, a v dorostu jim najednou konkurence vystaví stopku. A při tom by kvalitních hráčů pro mládež mohlo být daleko víc, čímž by se opět zvýšila ta zmiňovaná konkurence.
    P.S. Když už se tedy svaz, trenéři a funkcionáři snaží vychovávat rodiče, možná by při tom mohli po očku mrknout, jak vychovávat (čti hokejově) děti.

  2. Petr napsal:

    Je fajn , si po dlouhé době něco od vás přečíst, díky za to.

  3. Čumpes napsal:

    Děkuji…takhle to rozebrat..a srozumitelně napsat…to dá za celý večer.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *