Obráncem s radostí už od štěněte

Turnaje ke konci sezóny, spousta povinné práce vedoucí k obživě, hezké počasí a sníh na horách. To jsou hlavní důvody, proč se mi nedaří zasednout ke klávesnici a sepsat slibovanou reakci ke skvělému článku Michala Broše věnovanému fenoménu hokejových rodičů a tak trochu i výchově obránců v Čechách.

Měl jsem v úmyslu vzít to z jedné vody na čisto, ale kvůli časovému omezení z toho nakonec bude seriál. Dnes se pojďme mrknout na ty obránce.

Vědí to všichni, stesky nad nedostatkem šikovných, útočných a kreativních obránců se linou hodnocením každé významnější dospělé i mládežnické akce vč. běžných diskuzí na tribunách tuzemských zimních stadionů. Michal ve svém příspěvku vystihl podstatu problému, nicméně právě nad touto částí jeho příspěvku, která je věnována příčinám mrzačení našich malých obránců, mám o jakékoliv vině rodičovstva ty největší pochybnosti.

Všechno začíná u těch nejmenších

Pojďme se podívat na pár skromných postřehů a doporučení k výchově šikovných, kreativních a sebevědomých obránců už od prvních krůčků.

Nerozdělujte

Nerozdělujte už od mala dětem úlohy. Nechtějte, aby jedni jen útočili a druzí jen bránili. Moderní hokej se hraje na 5 útočích a 5 bránících hráčů (minihokej 4 nebo 3). V každém správném týmu tak má každá lajna 5 útočníků a 5 obránců (v minihokeji pak 4 nebo 3)!

Nezakazujte

Nedávejte obráncům striktní zákazy. Vysvětlujte, kdy je dané řešení vhodné a kdy třeba ne, ale nikdy nic NEZAKAZUJTE! Nebojte, oni si na to přijdou po nějaké chvíli stejně sami, a o tom to je!
Mezi nejčastějšími zákazy udělovanými malým obráncům patří:

  • zákaz vyjetí s pukem před vlastní branku
  • zákaz střelby proti vyjíždějícímu hráči
  • zákaz křižných přihrávek
  • zákaz udělat jako poslední hráč kličku

Vyjetí s pukem před vlastní branku

vyjezd pred branku

Neodpalujte

Nenuťte a nenechte obránce odpalovat puky. S výjimkou snad trmy vrmy před vlastním brankovištěm, kdy je třeba puk odklidit do bezpečí, nenechte obránce, aby plácali do puku, aniž by věděli, kam ho směrují.
Každá přihrávka by měla mít svůj záměrný cíl. Pokud obránce nemá komu přihrát, klidně ať puk podrží sám, dokud nenajde řešení.
Problémy při založení útoku nevyplývají většinou z neschopnosti obránce (hráče na puku), ale neschopnosti hráčů bez puku (nejčastěji chybí pohyb či správný výběr místa).

Bráníme i útočíme všichni

Učte už od mala hráče na postech útočníků poctivě bránit.
Učte už od mala obránce podporovat útok a nebát se útočit!
Pokud útočníci poctivě brání (backcheckují), obráncům se mnohem snáze útočí a aktivně řeší riskantní situace.
Pokud od mala budete v 5 bránit a 5 útočit, nabízí hra mnohem větší množství kombinací řešení jednotlivých situací, než důsledné dělení na obránce a útočníky.

K puku jede ten, kdo je nejblíž

Jednoduché a srozumitelné pravidlo pro aktivní hru se zapojením obránců.
Ať je puk kdekoliv, startuje k němu ten, kdo je mu nejblíž. Tedy klidně i obránce do hloubky útočného pásma. Správný útočník je už připravený ho zaskočit.
Neděste se ani situací, kdy obránce je nejblíže hře a pustí se do forcheckingu.

Obránce jako nejbližší hráč k puku

nejblizsi_hrac

Hrajte aktivně a nevytýkejte obráncům chyby vzniklé „riskantním řešením“

Hraj to na jistotu, NERISKUJ! Další častý pokyn už od malých dětí. Jen je nechte riskovat. Každou dobře vyřešenou riskantní situací se učí a získávají sebevědomí.
Několik typických situací, kde nechte obránce riskovat:

  • start na sporný puk (pokud máte backcheckující útočníky, nemáte se čeho bát)
  • držení útočného pásma (nenechávejte malé obránce utíkat z útočné modré, učte je držet útočnou třetinu i za cenu občasného propadnutí, pokud máte backcheckující útočníky, opět se nemáte čeho bát)
  • střela proti vyjíždějícímu hráči (stačí vysvětlit, že nejmenší šance trefit vyjíždějícího protihráče je při střele PO LEDĚ – ukažte názorně rozdíl mezi šířkou nožů a tělem hráče)
  • klička napadajícímu hráči při založení útoku (nebojte se nechat obránce udělat kličku napadajícímu hráči, pokud nemá komu rozehrát, všechno lepší než odpalování puků nazdařbůh)

Start na sporný puk v útočném pásmu

risk1

Rozdíl mezi střelou po ledě a nahoru proti vyjíždějícímu hráči

morgan-rielly-on-ice

Všichni hráči neustále v pohybu

To platí i pro obránce!
Učte hráče zakládat útok z jízdy do jízdy. Pokud útočníci postávají, obránce nechť s přehledem vyveze puk sám.
Rozehrávkou pro obránce akce nekončí!!! Po založení útoku letí obránci okamžitě dopředu s útočníky a aktivně je podporují.
V útočném pásmu se obránci aktivně nabízejí pohybem.

Hrajte přes obránce

Využívejte v útočném pásmu obránce co nejvíce. Zvětšená útočná třetina skýtá nevídané možnosti, jak soupeře přes obránce slušně rozebrat.
Častá hra obránců na kotouči v útočném pásmu je pro jejich rozvoj nesmírně důležitá.
Nevyčítejte obráncům případné chyby na modré, které vzniknou pokusem hrát tvořivě a nikoliv na jistotu.

Trénujte dovednosti

Malí obránci by měli trénovat všechny útočné dovednosti stejně jako útočníci. Nenechávejte proto cvičení jako 1-1 jezdit obránce jen na pozici obránce a útočníka jen z pozice útočníka. Pěkně je střídejte!
Zapojujte do tréninku všem hráčům nenásilně od mala i dovednosti obránců, např. „únikovou kličku“.
Od staršího žákovského věku se určitě hodí už trénink speciálních dovedností obránců.

Obráncovská úniková klička

Kdo a kdy do obrany?

Můj názor je co nejdéle střídat hráče v obraně i útoku. Každý to může mít jinak, jsou tací, kteří od mala nechtějí nic jiného než být vepředu, ale i „rození“ obranáři, kteří prostě za žádnou cenu nechtějí góly dostávat. I ti by si však měli vyzkoušet oboje. Pokud se hraje systém 5 útočících +5 bránících, užijou si hru všichni.
Rozhodně by nemělo automaticky platit – šikovnější dopředu, méně obratní dozadu. Šikovných obránců je jako šafránu, proto, kdo máte doma šikovného hokejistu, netlačte se nutně dopředu, v obraně bude hýčkaný 🙂

Ukázka hry 13-ti letého (7- třída) moderního útočného obránce

Na ukázku jsem střihnul počínání jednoho velmi šikovného obránce, kterého jsem viděl vloni na WSI. Podívejte se, jak může vypadat hra šikovného a sebevědomého beka ve vývoji.

Mistr svého řemesla

A přidám ještě zajímavé video mistra v oboru a držitele Norris Trophy pro nejlepšího beka NHL z roku 2010 Duncana Keitha.

Český smutek

Na závěr přidám s bezútěšným zmarem nad letitou prací několika výborných trenérů následující přístup k obráncům ve starších žákovských kategoriích, se kterým jsem se setkal.

  • Obránci mají zakázáno střílet na branku, protože tam nedostřelí! Povolení má jeden vyvolený, který vyčnívá fyzickými parametry a tvrdostí střely!

Marnost pak nabízí pohledy na obránce, kteří z pozic, kdy nejpřirozenější pud velí „střílej na branku“, začnou zmateně míchat pukem, aby ho nakonec nahodili zpět do rohu, odkud přišel, nebo vedle branky. Vše vyladěno taktikou, kdy útočníci nechodí clonit, tečovat a dorážet do branky, ale stoupají si vedle branky nebo si vyjíždějí podel mantinelu pro puk směrem k obráncům. To, že útočníci brzy přijdou na to, že bumerangový systém je jaksi neefektivní a tak začnou přihrávkami na obránce značně šetřit, je jen další negativní důsledek pro hru.

  • Vzadu se s tím obránci nemají mazat a rychle a na jistotu posílat puky dopředu. Hrát tak, aby měli puk neustále před sebou. Rozuměj, nedostali se před puk, nevyjížděli, nepodporovali útočníky, necpali se dopředu. Opět s výjimkou pro jednoho vyvolého, kterýžto na trojitý hvizd trenéra ze střídačky má za úkol sebrat puk, jet a sám dát gól!

Opět asi není potřeba popisovat, jak s takovými pokyny vypadá hra obránců. Asi jako česká házená, kde se hráči striktně dělí na útočící a bránící, kteří si do svých rolí důsledně nezasahují a do některého prostoru ani nesmí vstoupit. Výhodu to má jedinou, dokonale očištěný led podél mantinelů.

Vyšperkováno dalšími vychytávkami jako povinným setrváním na ledě po vstřelené brance i třeba po více než minutovém předchozím pobytu, prodlouženým střídáním pětek až přes tři soupeřovy výměny, nebo usměrňováním napadajících hráčů, aby tam nelítali jak blbci, je pohled na hru smutně tristní i přesto, že se po ledě prohání skvěle individuálně vybavení hráči.

V tomhle jsou rodiče zcela nevinně, Michale 🙂

User Rating: 5.0 (4 votes)
Sending

6 Responses

  1. Jirka napsal:

    chtěl bych se k tomu článku připojit a vyslovit se vším souhlas. Máme s našim klukem zkušenost, která ho připravila o lepší perspektivu. Jako začínající hokejový adept hrál post obránce. Protože střílel branky, byl přeřazen do útoku, přestože měl větší předpoklady hrát v obraně. Po čase byl za trest přeřazen do obrany. Byl z toho vyveden dost z míry. Jako rodina jsme museli podpořit a vysvětlit mu že branky může dávat i jako obránce. Když se podařilo přivézt jeho psychiku k normálu, to znamená výborný obránce s výbornou střelbou, byl opět nepochopitelně zase přeložen do útoku. Dnes je z něho průměrný útočník.

  2. muklik napsal:

    cshockey: Také si nemyslím, že jsou rodiče tou nejhorší složkou (takovým tvrzením bych si také protiřečil s vlastním příspěvkem pod článkem pana Broše), ale jistý díl viny nesou. Bohužel máte pravdu v tom, že pár ukřičených exotů dokáže nadělat paseku.

  3. cshockey napsal:

    Rodice jsou jen jedna slozka celeho systemu. A ja si nemyslim, ze ta nejhorsi. Urcite ne generelne. Par rodicovskych exotu nadela sice spoustu paseky, to je pravda, ale i ti jen povstavaji z prostredi daneho pravidly jako je odstupne, chovanim nekterych klubovych funkcionaru a treneru, kteri si mladeznicky hokej privlastnili pro sve potreby. Opet ale nelze hodit vsechny do jednoho pytle. Verim, ze vestina lidi kolem mladeznickeho hokeje ho dela z lasky a celkem nezistne. Jen tem zistnym hraje soucasny stav do noty. I proto se drzi odstupneho a podobnych nastroju jako kliste.

  4. muklik napsal:

    To cshockey: V podstatě máte asi pravdu, jen jsem chtěl naznačit, že byť nepřímo se na tom podílejí i někteří rodiče. Ale jak už jsem uvedl v jiném příspěvku v jiné diskuzi, jedním z nejpalčivějších problémů v mnoha aspektech výchovy malých hokejistů je zřejmě komunikace mezi trenérem/klubem a rodiči a týká se to i tohoto tématu.

  5. cshockey napsal:

    To muklik: Vsechno, co popisujete je jen a jen problem trenera a v nekterych pripadech dle mych zkusenosti vedeni klubu. Pripravim o tom samostatny dil serialu reakce na Michaluv clanek. Zatim jen kratce. Za chovani hracu a styl hry, ktere popisujete, je odpovedny trener, odrazi jen a jen jeho praci. Fakt je bohuzel i to, ze si nekde jde par jedincu stezovat vedeni klubu, ktere pak misto, aby se za trenera postavilo, tak jim jde na ruku. Zvlaste kdyz rvou hodne hlasite nebo maji na vedeni nejake vazby. Zkusenost bohuzel ukazuje, ze kdo rve na vedeni nejvic, sve si obvykle vyrve a slusne jednani se prilis nevyplaci. Mozna bych jeste nekde nasel i SMS: „Prave sedim s majitelem klubu“ v hospode, trener brzy konci!“ A jak psano, tak se stalo 🙂 Rodice s podobnym jednanim rad oznacuju za tzv. Tripokynove:
    1. pokyn – JEĎ! – používaný, když má puk syn
    2. pokyn – NAHRÁVEJ! – používaný v situaci, kdy je syn na ledě, ale puk má spoluhráč
    3. pokyn – STŘÍDEJ! – když je na ledě jiná než synova lajna
    Ale pozor! Nejsou to zdaleka vsichni rodice, a problem tripokynovych je jen a jen problem pramenici z jednani treneru, klubu a nastavenych pravidel! Nemyslete si, tripokynove rodice vetsina ostatnich rodicu vubec nemusi. Nekde to dotahli tak daleko, ze s jejich syny odmitaji ostatni hraci nastupovat, nebot jsou neustale pod palbou tripokynovych!

  6. muklik napsal:

    Pod tento článek se můžu podepsat a dvakrát podtrhnout. Podtrhl bych i třikrát, ale v tomto případě podle mě nejsou rodiče tak úplně bez viny. Nevím, jak to funguje v jiných týmech, ale u nás jsou prostě kluci, kteří jsou rodiči od malička vychováváni jako útočníci, střelci, hrdinové, hvězdy… Na ledě to pak vede k tomu, že obránce je těmito chlapci považován za podřadného hráče (pokud jej za hráče vůbec považují), který má za úkol jen bránit (rozuměj odebírat puky útočícím hráčům soupeře, vyhazovat je po prknech, v lepším případě předat útočníkovi a případně ještě zastavovat puky na útočné modré a posílat je zpět vlastním útočníkům). A pokud se náhodou obránce utrhne a zkusí s pukem něco sám udělat, dostane od „hvězdných“ spoluhráčů pěkně drsný kartáč. To už vůbec nemluvím o tom, co se stane, když po takovém ojedinělém pokusu inkasují gól.
    Pro „útočníky“ takto rodiči masírované je přihrávka na volného obránce, na kterého v mezikruží zívá dálnice, něco naprosto nemyslitelného a tak to v podstatě v útočném pásmu drbou ve třech proti pěti u mantinelů a diví se, že se nemohou prosadit, zatímco obránci bezcílně krouží poblíž modré a z uctivé vzdálenosti sledují dění. A zaskočit za beka, který se vrhl do útočného výpadu? Něco naprosto nemyslitelného/podřadného.
    Svým způsobem je to jistě vina i trenérů, kteří důsledně nestřídají posty, ale na druhou stranu se jim ani nedivím, že se jim do toho moc nechce, když při takovém experimentu budoucí Malkinové pláčou na střídačce, protože do obrany prostě nepůjdou a rodiče hudrují na tribuně a později i v trenérské kabině.
    Takže tady bych rodiče tak úplně bez viny nenechal (alespoň některé). Ale třeba je to u nás jen ojedinělý případ.
    Každopádně je toto velmi kvalitní článek a skoro bych jej snad i zařadil mezi povinnou četbu dětí i rodičů, protože to, o čem jsem se výše „rozvášnil“, mnohdy určitě vyplývá jen z pouhé nevědomosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *