Výchova (nejen) obránců v Čechách – Michal Broš

Někdy je celkem fajn, když profesionální hokejista omarodí. Ne, že bych to komukoliv přál, ale v případě Michala Broše se to zjevně povedlo. S velikým potěšením přináším na CS Hockey prvotinu mistra světa a 6-ti násobného vítěze nejvyšší hokejové soutěže ať už u nás doma nebo ve Finsku. Ve své úvaze Michal zabrousil nejen k avizovaným obráncům, ale nabízí především zajímavý a poučný pohled na celou domácí hokejovou mládežnickou scénu. Za sebe nemohu než souhlasit s jím popsanými ideály výchovy malých hokejistů, drobnou polemiku bych však rád vyvolal nad příčinami současného neutěšeného stavu, který vládne našim stadionům. Na rozdíl od Michala totiž na základě nabytých zkušeností nevidím těžiště zla tak výrazně jen na straně rodičů. Michal jako pozorovatel měl totiž jedno veliké štěstí. Jeho syna vedl od mala až do 6. třídy jeden z nejlepších mládežnických trenérů, jakého naše rodná hrouda poznala, pan Zbyněk Zavadil. Když k tomu přičtu jistou nepsanou výhodu, kterou má jako uznávaná persona v kruzích hokejových lodivodů, pak jím vnímaná realita se nemusí projevovat těmi nejostřejšími barvami. Proto moc rád, až bude trocha času, navážu na Michalovu úvahu vlastní úvahou o úvaze. Teď už si ale nerušeně užijte myšlenkový tok jednoho z těch, které považuji za nejvhodnější adepty na významné posty u výchovy hokejové mládeže. Nechybí mu obrovské osobní zkušenosti, vrozená ani sociální inteligence a naopak postrádá potřebu využívat své sportovní úspěchy jen ve prospěch svůj a svého syna na úkor širokého okolí, jak to dnes často činí mnozí jiní, kteří disponují podobnými předpoklady.

Autor: Michal Broš

Pro svůj první autorský příspěvek jsem si zvolil téma, které nosím v hlavě strašně dlouho a o kterém jsem toho spoustu nakecal a taky vyslechl při nekonečných debatách s různými mně podobnými nadšenci, kteří hokej snídají, obědvají, večeří a pak si o něm ještě nechají v noci zdát. No a když jsem po dlouhém vzdoru nakonec bohužel podlehnul nemoci, která mě ve vrcholící sezóně uvrhla na několik dní do domácího vězení, napadlo mě, že bych tyto svoje myšlenky mohl „hodit na papír“ a zabít tím pár hodin nezvykle se vlekoucího času. (Ne že by tento článek měl být nějak extra dlouhý, ale prostředníčky ala datel nemám ještě moc trénované a některá písmenka na klávesnici občas hledám trochu déle, tak proto pár hodin…)

Téma jsem si pro sebe nazval:

Rodiče jsou největší brzda ve výchově mladých hokejistů v Čechách.

Zní to možná trochu drsně, možná dost paradoxně, ale podle mého názoru utvořeného několikaletým pozorováním a analyzováním je to tak. Určitě by mi většina z rodičů vmetla otázku: Kde by byl současný český mládežnický hokej bez nás? Kdo by to všechno dotoval? Kdo by děti vozil na tréninky a na zápasy? Kdo by jim kupoval výstroj a hokejky? A já bych jim popravdě odpověděl, že český mládežnický hokej by byl bez rodičů v prd…. A tady bych rád popsal ten obrovský paradox výchovy hokejistů v Čechách, a sice že rodiče jsou zároveň motorem i brzdou.

To, že by výchova hokejového potěru u nás bez obrovského přičinění rodičů nefungovala, je bohužel smutná pravda. Pryč jsou časy, kdy stál celkový provoz jednoho mládežnického oddílu při kterékoli tehdejší Tělovýchovné jednotě cca. 8 milionů korun na sezónu a sakumprdum komplet jej platil stát! (Toto neuvěřitelné číslo mám od trenérského barda Zbyňka Zavadila, který dal dohromady, kolik v komunistických dobách stál pronájem ledu, jaké platy měli trenéři atd., a výslednou cifru přepočítal na současnou hodnotu peněz.) Čtyřicetiletá doba temna je naštěstí minulostí, ale zároveň jsou minulostí také „zlaté“ časy, kdy si děti nemuseli vybírat sportovní disciplínu podle finanční situace svých rodičů… (Máme tu další paradox.) A tak v současné době, kdy stát sype spoustu peněz kdovíkam, ale na podporu sportu, a to hlavně mládežnického, mu v měšci zbývá čím dál míň (těch paradoxů už tady mám trochu moc), jsou to hlavně rodiče, kteří nesou obrovské břímě finanční zátěže a měli by být každoročně na Hradě vyznamenáváni za neskutečný přínos českému státu.

Važme si každého jednoho táty či mámy, který je ochotný našemu komunisty přizabitému, lehce svobodně nadechnutému a nakonec všelijakými mocenskými boji opětovně decimovanému státu přispívat na výchovu jeho budoucích reprezentantů!

A proč teda tak negativní název tohoto příspěvku, když celou dobu vychvaluju rodiče do nebe?

Protože kromě jejich jednoznačného neoddiskutovatelného přínosu je třeba vidět věci i z jiného, hlubšího úhlu pohledu.

Můj syn začal dělat první krůčky na ledě ve finském Oulu, protože jsem tam tou dobou působil a spolu s dalšími českými kolegy jsme „drželi českou vlajku vzhůru“, jak jsme ze srandy říkávali. Chodil jsem se synem na tréninky tamní „přípravky“ a taky jsem si začínal všímat, jak to ti Finové dělají i se staršími dětmi, a vůbec celkově mě začala výchova hokejistů zajímat. Pamatuju si, že jsem nikdy během žádného žákovského zápasu neviděl žádného trenéra křičet na svoje svěřence, což jsem tehdy přičítal klidnější mentalitě lidí tohoto severského národa. A že to byly zápasy jako břitva! Nahoru dolů, všichni do útoku, spousta chyb, jak to v učednických letech bývá… Taky si vybavuju jeden nedělní přátelák, snad mladších žáků, když nesvítila výsledková tabule a borci se mydlili hlava nehlava. Ptal jsem se známých, jestli je tabule rozbitá, což prý nebyla, jen prý dneska nezáleží na výsledku, kluci si prý musí vyzkoušet nějaké věci či co a nikdo z přítomných rodičů si už není jistý, kolik že to přesně je… No na ledě to vůbec nevypadalo, že klukům nezáleží na výsledku. Skóre bylo to nejdůležitější do závěrečného hvizdu, nikdo samozřejmě nechtěl prohrát, po zápase ale výsledek už nikdo neřešil, nikdo ho přesně ani neznal, všichni byli nadšení z předvedených výkonů…

Po skončení mého angažmá v Zemi tisíců jezer jsme se s rodinou vrátili do Prahy a stali se součástí českého mládežnického hokejového systému. A začal jsem zaznamenávat určité rozdíly ve způsobu práce s dětmi. Nechci se tady pouštět do rozboru, co dělají v cizině lépe než my, nebo naopak, jedna věc mě u nás ale neuvěřitelně sere! (Omlouvám se za použití tohoto výrazu, ale výstižnější nemám – mě to nerozčiluje, ani neirituje, mě to přímo ….!, Kvůli použití vulgarismu mě snad nikdo nebude obviňovat ze sympatizování s naším prezidentem…) Tou věcí je pro mě nepochopitelný tlak na výsledky už od nejmladších kategorií! „Kluci MUSÍ vyhrát zítra v Pardubicích! Za týden máme Kolín, to bude špatný, ty NEPORAZÍME, ti jsou dobří! To byla tragédie ten turnaj na Spartě, byli jsme až třetí! Příště vezmeme pár černochů z pětek, ať vyhrajeme!“ Spoustu podobných vět jsem během několika let vyslechl v zákulisí hokejových stadionů a vždycky mě napadlo, jestli těm dotyčným vůbec dochází, jaké nesmyslné vzorce uvažování dávají nenápadně svým potomkům či svěřencům do hlav. Až se mi jednoho krásného dne rozsvítilo a přišel jsem na to, že rodiče u nás absolutně nechápou žákovské roky svých dětí jako určitou přípravu do budoucna, jako období, kdy hlavním cílem je vzbudit u dětí lásku k hokeji bez jakýchkoli bezdůvodných stresů z toho, jestli zápas vyhraju nebo prohraju. Rodiče budou radši doma počítat medaile z turnajů a vůbec jim nebude vadit, že jejich syn ze strachu z toho, aby při zápase neudělal chybu, odpaluje všechny puky naslepo po mantinelu, hlavně že nic nezkazil… Pár sezón tímto způsobem a máme o talent míň. Rodiče si vůbec neuvědomují, že „lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše“ v tomto případě neplatí – vrabec neboli okamžitý výsledek by přece neměl mít přednost před holubem neboli dlouhodobou výchovou.

Stále mi donedávna vrtalo hlavou, proč tento stav neřeší jednotlivé oddíly samy, vždyť se přece nic tak hrozného neděje, když se občas prohraje, hlavně když mají děti kvalitní tréninky a v zápasech makají naplno. Vždyť jde přece o výchovu! Na mou pořád stejnou otázku „Proč musí být výsledky za každou cenu?“, jsem od různých majitelů či jiných řídících činovníků hokejových oddílů dostával pořád stejnou odpověď, která mi nakonec otevřela oči a naznačila, že bude hodně složité najít cestu ven z bludného kruhu vztahů oddíl – rodiče – výchova – výsledky. Ta univerzální odpověď zní asi takto:

„Když nebudou výsledky, nebudou spokojení rodiče, budou chtít odejít jinam a my přijdeme o příspěvky.“ Před několika lety pro mě nepochopitelná rovnice mi s přibývajícími zkušenostmi začala dávat smysl. Už vím, že nic není nikdy pouze černé nebo bílé, těch odstínů šedi je v problematice hokejové mládeže u nás víc než dost. Rozhodně nechci bránit propírané tabulkové hodnoty malých hokejistů přestupujících do jiných oddílů, ten stávající (ne)systém je kravina, ale při pohledu z druhé strany si dovedu představit, jak moc by neregulované otevření přestupové politiky zvýraznilo už tak dost nesmyslný kult výsledku v žákovských kategoriích. Rodiče by po pár horších výsledcích hledali „lepší“ tým, a tak by v oddílech začali klást na výsledek ještě větší důraz. Trenéři by na děti hulákali ještě víc („trenér“, co neječí na prcky svého týmu už při minihokeji, je málo vídaná rarita, nejvíc rozšířená specialita našich „odborníků“ je nadávání dětem, když něco pokazí a následný trest ve formě posazení „na bidlo“), začínající hokejisti by se ještě víc báli hrát s pukem, aby náhodou něco nepokazili, a když by se ve stresu uodpalovali k vítězství, tak by byl klid aspoň do příštího zápasu, trenér by minimálně do příštího zápasu hulákal míň, protože by rodiče zatím nesepisovali petici za jeho vyhození a majitel oddílu by byl spokojený, že mu z této třídy minimálně do příštího zápasu nepřestoupí nikdo jinam…

Že přeháním? Já myslím, že zase tolik ne. O rodičovských peticích a vyhozených trenérech jsem slyšel nemálo příběhů, když můj syn kdysi namazal půl minuty před koncem zápasu soupeři na vítězný gól, tak to víc než od spoluhráčů schytal od jejich rodičů, o chování mnohých rodičů k trenérům či funkcionářům klubů ani nemluvě…

Zkrátka není to jednoduché pro žádnou ze stran – rodiče toho nesou (finančně) většinu na zádech, a tak mají nějak pocit, že do procesu výchovy mohou mluvit víc, než je zdrávo, a kluby pod (finančním) tlakem nejsou schopny zajistit nejvhodnější přístup k práci s dětmi, prostě bohužel berou raději toho vrabce v hrsti (příspěvky), než holuba na střeše (výchova a budoucí nejisté benefity).

Ale já z tohoto bludného kruhu přece jen vidím možnou cestičku ven! Rodiče konečně pochopí, že přestože do hokeje vráží spousty peněz, tak mu moc nerozumí. Jednu věc ale začnou chápat dobře, a to že pro jejich vlastní potomky je mnohem důležitější, co se v mládí naučí a jestli se to naučí pořádně, než pomíjivé okamžiky „slávy“ znamenající pro jejich rodiče pár dočerpaných kapek do vlastní nádoby nenaplněných snů. Taky bude super, až rodiče přijdou na to, že prohra je z výchovného hlediska mnohem významější než vítězství. Aby to nevyznělo špatně, já nemyslím, že je v pořádku stále jen prohrávat, to nemůže chtít žádný „hráč“, vždyť pro ten opojující pocit vítězství to všichni hrajeme! Legendární kouč amerického fotbalu Vince Lombardi popsal tento kýžený stav trefně:

Muž je nejspokojenější, když ze sebe vydal všechno a leží po boji vyčerpán na zemi jako vítěz.

Já jen tvrdím, že pro zdravý vývoj lidí je potřeba ochutnat taky porážku. Člověk se po prohře o sobě mnohem víc dozví. Člověk se naučí s prohrami vypořádávat, začne je brát jako normální věc na cestě za svým cílem a ne jako strašáka, kterému se bude snažit vyhnout za každou cenu, až nakonec radši žádné cíle mít nebude. Prohra nutí člověka přemýšlet o tom, co a jak udělat příště, aby ho nepotkala znovu. Člověk si po prohře začne víc vážit vítězství. A platí to nejen ve sportu. Právě přirozený charakter sportovních zápolení a fakt, že někdy i kdyby se borec přetrhnul, tak prostě nevyhraje, připraví malého studenta života na budoucnost (nejen sportovní!) dokonaleji, než jakákoli škola. U dětí přece víc než u kohokoli jiného platí věta, kterou říkal táta malému Bruci Waynovi (Batman) na jeho otázku:

Proč padáme? Abychom se naučili zase vstát!

Pokud neustále budeme naše děti chránit před pády či jinými prohrami, budou ony mít v budoucnu velké problémy při „soubojích“ s realitou každodenního (nejen sportovního) života.

Prohra je negativní dobro. Jedině z prohry se rodí energie pro následnou výhru.

Zde jsem si půjčil slova od předsedy Českého volejbalového svazu a zakladatele Unie profesionálních trenérů při ČOV Zdeňka Haníka. Mrkněte na zajímavý rozhovor s ním.

Uvědomte si, vážení rodiče, že v konečném důsledku zejména kvůli vám neprogramují trenéři vaše děti na to, aby se během zápasu těšily na vstřelení gólu, ale většinou na to, aby se bály toho, že gól dostanou. Velmi brzy tím malí hokejisté přichází o spoustu důležitých instinktů, které v budoucnu pravděpodobně nikdy nezískají zpět. Místo pozitivní motivace jsou hnány její negativní sestrou, která je schopná malé človíčky vyčerpat natolik, že v období mladšího dorostu objeví hromadu lepší zábavy a s hokejem skončí…

Markantní rozdíl ve výše zmíněném přístupu k výchově je vidět již při srovnání českých a například švédských nebo finských juniorských hokejistů, zejména obránců. Typický skandinávský bek skvěle bruslí a výborně si rozumí s pukem, na útočné modré čáře hýří sebevědomím, a takových obránců produkují obě severské země hromady. Naproti tomu u nás najdete podobných zadáků zhruba tolik jako šafránu ve Stromovce. A není se co divit, když od malička v dětech zadupáváme většinu vlastností důležitých pro budoucího špičkového moderního obránce – často mají mladí beci u nás zákaz jezdit dál, než po útočnou modrou čáru, když jde do tuhého, tak trenéři znají pouze výrazy jako odpal to, vyhoď to, nevymýšlej, a pokud náhodou udělá hráč chybu, tak už si do konce zápasu neškrtne, takže sice občas něco vyhrajeme, ale do budoucna to znamená, že obránce si zautomatizuje, že s pukem hraje co nejmíň, což znamená, že nakonec ani není potřeba tolik bruslit, no a máme tady typického českého beka – nic moc bruslaře s nic moc technikou hole v porovnání s okolním světem. Argumenty, že nemáme dost kvalitních obránců, protože málo trénujeme, mají něco do sebe, ale jsem přesvědčený, že daleko větší roli v tomto případě hraje mindset, který děti dostávají do hlav na začátku svých „kariér“.

Vzpomínám si na jeden zápas za Oulu, hráli jsme u některého ze soupeřů, už nevím přesně kde, a jel s námi kluk, kterého jsem znal z haly pouze od vidění, ani s námi nikdy netrénoval, ale měli jsme dost zraněných obránců, a tak jej zřejmě povolali, aby si odbyl svoji premiéru mezi dospělými. Během zápasu jsem se s ním několikrát potkal na ledě a byl jsem z něj úplně na větvi. Třikrát za zápas vytáhl puk zpoza naší branky, nikomu ho nepůjčil, já měl velké problémy, abych mu stačil, a on zavezl kotouč až do útočného pásma, kde o něj ještě zabojoval po ztrátě. Nebo si vybavuju, jak jsem se zbavil soupeřova hráče v útočném pásmu v rohu a najednou vidím před soupeřovou brankou onoho nováčka, ani nevím, jak se jmenoval, jak si klepe o přihrávku. Gól z ní tehdy nedal, ale já si v duchu říkal: Slušnej výkon na vykulenýho zobáka! Až po letech mi došlo, že podobným způsobem tam hráli všichni mladí obránci a že u nás jsem naopak nic podobného nezažil. Taky jsem si vzpomněl, že jsem se jednou divil, co trenér v Oulu při žákovském zápase vytýká jednomu ze svěřenců, když bezpečně dostal puk daleko od vlastní branky, a s údivem jsem zjistil, že ho nejspíš upozorňoval na to, že místo napálení puku do země nikoho mohl dotyčný klučina zkusit udělat kličku napadajícímu útočníkovi a rozehrát akci kreativněji a lépe. Což mi připomíná, jakoby ve Finsku trenéři nutili hráče tvořit, i kdyby z toho mohla vzniknout chyba a gól ve vlastní síti. Oni tam jsou asi natolik chytří, že vědí, že

chybami se člověk učí,

že když se obránci náhodou nepovede rozehrávka, že mu moc nepomůže, když dostane kartáč a pár střídání vynechá, ale naopak potřebuje dostat další příležitosti, aby dotyčnou situaci provedl tolikrát, až ji bude schopný řešit „poslepu“…

Ale naši trenéři přece taky znají zmíněné pořekadlo o chybách a poučení! No jo, ale to by mohlo znamenat, že se prohraje na Kobře a pár rodičů si bude stěžovat a trenér půjde na kobereček a… Máme tady bludný kruh made in Czech.

Takže rodiče, je to na vás!

Jestli jsem přesvědčený, že se z mého článku můžou lidi poučit a pomoci tím pádem zgruntu změnit celý systém výchovy mladých hokejistů v Čechách?

Nejsem.

Ale představte si, že někde v naší republice fungují kluby na rodinné bázi bez jakýchkoli sporů a problémů!

Představte si, že v některých oddílech netlačí tolik na výsledky, že když například hrají poslední minuty vyrovnaného souboje, tak trenér nechá na ledě třetí pětku, přestože v zápase dostala už dva góly, aby si ti kluci taky vyzkoušeli atmosféru vypjatých momentů a třeba je ten hokej začal bavit trochu víc…

Představte si, že si tu naši skromnou členskou základničku neořezáváme nešetrným přístupem zainteresovaných osob a udržíme většinu kluků a holek u hokeje aspoň do ukončení základní školní docházky!

Představte si, že existuje klub, kde osvícení rodiče nehází klacky pod nohy fundovaným trenérům, kteří tak mají klid na svou odbornou práci, a díky tomu tento klub sezónu co sezónu vypiplá zástupy budoucích reprezentantů…

Ptáte se kde?

No nikde, ale představte si to!!!

Určitě jste poznali parafrázi jedné ze slavných scének Felixe Holzmanna, kterou jsem na závěr použil, protože humor patří stejně jako hokej mezi klenoty našeho českého národa, ale je třeba být na pozoru a trošku pečovat o to, aby nám to naše sportovní bohatství nezešedlo pod nánosy prachu…

34 komentářů

  1. Jirka napsal:

    Nejprve jsem zajásal a řekl jsem si no konečně něco smysluplného. V zápětí jsem si uvědomil, že žiji v Česku.Vypadá to jako výborný nápad akce , kemp v Letnanech PRO ZTRACENÉ TALENTY. Mám jen obavy , aby to nebylo zase zbytečné tahání peněz z kapsy rodičů. Taková akce se musí dotáhnout do konce a není to nic jednoduchýho.

  2. Jirka napsal:

    Pro Maura, zaujala mě zmínka o tom, že by si ti kluci měli projít všemi posty . S tím absolutně souhlasím. Je tady však jeden stereotyp, který už v jednom klubu sleduji 10 let. Chci tím říct, že jsem ještě neviděl za těch 10 let aby hráč který hraje centra a moc mu to nejde , byl zkoušen na jiném postu a naopak.

  3. CM napsal:

    pro jirka: Tak vy mi chcete říct, že jste takový borec, že jezdíte za 20 000 hrubého měsíčně na služebky ve svém volném čase a na vlastní náklady, abyste zaměstnavateli nebo jeho zákazníkům udělal radost ? Nebo snad makáte na mašině hodiny zadarmo navíc, protože tu fabriku, její zaměstnance nebo zákazníky strašně milujete? Jestli jo, hledám lidi, pojďte dělat pro mě.

  4. Mauro napsal:

    Zdá se, že každý zásadní článek o výchově mladých sportovců končí Felixem Holzmannem 🙂 http://www.orcakrnov.cz/taktika-v-zapasech-deti-vitezstvi-nebo-zivot/

  5. Jirka napsal:

    Pro cm.Vy jste přesně ten typ, který když nedostane pořádně zaplaceno tak co by se snažil. Vy se proberte. Takový génius, který je opravdu dobrý a mohl si klást podmínky zatím u nás není. Pořád přece řešíme hokejovou mládež.

  6. Tom napsal:

    Ale samozřejmě,že tento člověk je za to placen.On to samozřejmě nedělá zadarmo,dokonce má za své snažení plat srovnatelný s tím učitelem,který má mimochodem titul z VŠ..Pokud mluvím o trenérovi,tak je to člověk v HPP.Pochopitelně o člověku,který dělá něco zadarmo,se bavit nemusíme,ten je mimo vše.
    Bože,vy po mě chcete abych šel dělat trenéra..?To snad nemyslíte vážně.Tady právě platí to,že všichni nemohou dělat všechno.Právě pro to,že jsem v článku narazil na tolik shodných věcí,které by se dělat neměli a v praxi to je tak,že se mi zdá,že snad vyšla nějaká publikace pro mládežnické trenéry(ovšem pouze v českém jazyce),kde se píše,že přesně tak se to dělat má..Já vím,je potřeba víc peněz,pak to budou dělat jinak.=))

  7. CM napsal:

    Pro Tom. Vy si vážně myslíte, že jde dlouhodobě naplno dělat trenéra bez toho, aniž by to bylo slušně zaplaceno? Ze své vlastní zkušenosti vím, že to jde nějakou dobu táhnout jenom z nadšení. Nějakou dobu. Ale spoléhat se na to, že se každý rok nějaký otec naštve a začne studovat a vezme si zadáčo přípravku… Když zadáčo, tak mu ale všichni můžou vlízt na záda s nějakým řízením toho, jak by to měl dělat, protože můžou být rádi, že to vůbec někdo dělá a koho by kde jinak sháněli. Vždyť to je nesystémové, dlouhodobě neudržitelné. Copak kantor nebo vychovatel v družině nebo učitelka houslí nebo vedoucí kroužku teraristiky to dělá zadarmo? Bože, proberte se nebo to běžte na pár sezón zkusit a pak pište.

  8. Tom napsal:

    Pro CM:Tak přesně tohle je ten problém,lidi jako vy,kteří za vším vidí peníze…Potom logicky jde všechno do háje.Tak to je když se tato profese dělá jako zaměstnání.Já tvrdím,že trenérství není zaměstnání,ale poslání-tudíž asi ne pro každého.Pokud někdo vidí,že si v tomto odvětví na hypotéku nevydělá,může si přeci vydělávat jinde..pomůže tím nejen sobě,ale hlavně hokeji.Protože k tomu aby mohl kázat moudra nestačí,že sám hraje hokej a z jakýchkoli důvodů má vazby na klub.Trenér je vlastně učitel,jen učí jiným dovednostem,ale pořád zasahuje do životů malých dětí i jejich rodin – pokud se bude o problému mluvit,jednou se nápravy dočkáme – jen už se bohužel nedotkne mých dětí..

  9. JIRKA napsal:

    Bylo by docela zajímavé , kdyby někdo zcela popravdě a odborně vypracoval posouzení , jak se se pracuje s hokejovou mládeží v americe nebo v kanadě, proti našemu systému. O Švédském toho víme víc

  10. CM napsal:

    Pro dubbuk. Kolikrát jste v životě něco zadarmo třeba 3 roky dokazoval, aby Vás pak nikterak moc dobře zaplatili, že máte takové nápady? Kdo za Vás ty 3 roky platil účty? Manželka? Rodiče?

  11. Žoržo napsal:

    Jenom uvolnění přestupů to neřeší. Naprosto klíčové je zveřejňování veškerých finančních toků, aby bylo jasné, jak se nakládá s veřejnými prostředky! Včetně dotací měst na zimáky. Ideálně úplně personálně a ekonomicky oddělit mládež od seniorského klubu. A ne jen naoko, aby se daly čerpat dotace. Pak se třeba zjistí, že na platy trenérů zbývá víc …
    A co se týká té psychologie: naprostý souhlas. U třeba sedmiletých dětí je to podle mne úplně nejdůležitější. A člověk se znalostí psychologie je spíš schopen ustát tlak vedení a některých rodičů.

  12. Petr napsal:

    „A mimochodem pokud se pan Broš otírá o nedostatečnou hokejovou erudici rodičů, myslím, že by měl introspektivně také zapátrat, jak hluboké jsou znalosti trenérů v oblasti pedagogiky a psychologie, tedy v oborech pro výchovu hokejového potěru (a výchovu dětí obecně) tak důležitých. Oba obory jsem studoval a musím říct, že občas se mi nad některými trenérskými kroky stěhuje obočí na temeno. “
    Dovolil jsem si ocitovat záveřečný odstavec příspěvku „Muklíka“ se kterým naprosto bezvýhradně souhlasím a zároveň říkám, že je to dle mého názoru to nejdůležitější. Ve školách taky učí a učitelé mají pedagogické vzdělání a minimálně základy psychologie!

  13. dubbuk napsal:

    pro CM: ano, to je presna ukazka uvazovani dnesni generace, nejdriv mi nasypte, ja pak mozna prijdu a zacnu tady neco vytvaret, ale rozcilovat se budu jen do vyse sveho platu. A co to treba otocit, nejdriv jako trener neco dokazat a pak se nechat dobre zaplatit? Nicmene, aby to bylo mozne takhle postavit, je treba uvolnit zablokovani deti v jednom klubu po celou jejich „karieru“ tak, aby si toho dobreho trenera mohli svobodne najit a zvolit. Vsechno zacina a konci u moznosti uvolneni prestupove politiky a dokud se tohle nestane, veskere jine iniciativy jsou systemove nepodstatne.

  14. CM napsal:

    Lidi, kde to žijete? Chcete mutanty Mirků Dušínů s Jágrem za 20 000 hrubého měsíčně? Jste se museli úplně zbláznit. Podívejte se na sebe nebo do firem, kde makáte. Máte Vaše šéfy v tomto morálním a odborném profilu? Kupodivu ne? A ti dělají za kolik? Za 60? Za 100? I ten srdcař a nadšenec musí platit hypotéku, živit rodinu. Tím samozřejmě neříkám, že souhlasím s nějakými úplatky, ale prosaďte, aby trenéři přípravek a žáků byli zaplacení a pak po nich chtějte něco víc než od zbytku společnosti.

  15. Žoržo napsal:

    Souhlasím: hrát na výsledky a hlavně řešit je u malých dětí je naprostá pitomost! Ale nesouhlasím s tím, že výsledky řeší rodiče. Největší problém je ambiciózní trenér. Jeden takový ukázkový: http://www.novak-hokej.wbs.cz/Nazory-a-komentare.html

  16. dubbuk napsal:

    S nekterymi pasazemi toho clanku by se dalo souhlasit, ale celkove vyzneni a hlavni motto, ze rodice jsou nejvetsi brzdou ve vychove hokejisty, je absolutne mimo misu. Pro me je jednoznacne nejvetsi brzdou spatny trener. Ten ma byt tou profesionalni osobnosti, ktera ustoji tlaky rodicu, vedeni klubu atd. a dokaze vtisknout svuj pozitivni a progresivni rukopis do sportovni i osobni vychovy jednotlivych hracu i celeho tymu. A cim me tedy pan Bros uplne nadzdvihnul, je jmenovani pana Zavadila jako spickoveho trenera. Zrovna jeho, ktery nikdy nevahal kvuli jednomu hokejistovi zaslapat a odrovnat 19 dalsich. Tak to tedy pardon, pane Brosi!

  17. Tom napsal:

    Nic není jak je popsáno výše pouze černobílé.Všechno se dá dělat lépe-nebo ale taky hůře.Troufám si tvrdit,že každy tým disponuje srdcaři,kteří se pro hokej rozkrájí a své dlouholeté zkušenosti chtějí předat dále.Je ovšem otázka,zda zrovna o tuto službu,je v hokejových klubech či v Asociaci zájem a to už z jakýchkoli důvodů.U nás je za vším stále v první řadě vždy potřeba hledat peníze.Ať v otázce klubového nebo naopak bohužel osobního profitu.Tudíž spousta řešení situací a rozhodnutí v mládežnickém hokeji není bohužel ani tak o mládeži jako spíše o trenérech a jejich kompetentnosti s výcvikem.Věřím,že již dnešní výsledky a srovnání se světovou špičkou,kam ještě stále patříme,někomu brzy otevřou oči a tento sport budou trénovat lidé,kteří mají morální vlastnosti,které jim umožní odvádět výkony tak,aby ti naši malí hrdinové mohli dříve či později zase říci – jsme nejlepší..

  18. jirka napsal:

    Pro Otu. Určitě to taky není správné, jenže rodiče na to mají proti trenérům plné právo. Trenér má taky právo občas zvýšit hlas a kluka sjet, ale jen tak aby ho neponížil . I ten malý kluk má svoji osobnost.

  19. Ota napsal:

    Clanek je napsanej vyborne. Odraz toho co se deje u nas bohuzel. Jeste me tak napada, ze kdyz se pise o rodicich jako o brzde, tak se dalo i zminit ze nejen treneri krici na deti. Jsou to prave i rodice v hledisti

  20. Fanda napsal:

    Snad se to dostane i k některým hovadům do Jihlavy (místní mi budou rozumět)

  21. jirka napsal:

    Jaromír ten problém nastínil. Je třeba to nazvat pravím jménem. Některým klubům a trenérům jsou rodiče něco jako plebs, kteří hokeji nerozumí. Je to sice možné, ale určitě mají větší zodpovědnost nežli trenér. Když se ten kluk dostane do zdravotních nebo psychických potíží, tak kdo se o toho malého hokejistu postará. Určitě ne trenér. A tak bych mohl pokračovat. Jednou snad kluby a trenéři pochopí, že bez spolupráce s rodiči to nelze. Minimálně lepší komunikace. Zatím to je tak , dejte nám kluka a nekecejte nám do toho. Tak to pardon.

  22. Jaromír napsal:

    Určitě je zajímavé,přečíst si názor někoho,kdo hokeji rozumí a má také zkušenosti ze zahraničí.Lidé pohybující se celý život v hokejovém prostředí se nikdy nemohou vcítit do myšlení rodičů,kteří tyto zkušenosti nemají a své děti na zimní stadiony přivedli proto,že se jim hokej líbí a se vším se teprve seznamují. Také není možné házet všechny rodiče do jednoho pytle.Pokud však mluvíme o rodičích jako o největších sponzorech bez kterých se dnešní hokej neobejde,pak je potřeba se na rodiče také dívat jako na FANOUŠKY.V naprosté většině jediné v mládežnických kategoriích a tak je na to třeba také pohlížet.Vzhledem k této skutečnosti se pak nelze divit některým jejich reakcím,které jsou na prázdném stadionu hodně slyšet. Jen si vybavme řádění některých dospělých fanoušků,jak se dokážou projevit po prohraném utkání nebo když se týmu nedaří. Proč by měli být někteří rodiče jako fanoušci jiní?Zvláště,když jsou v takovém procesu hodně zainteresovaní.Ztotožňuji s komentářem pisatele s nickem „muklík“.Naprosto souhlasím s tím,že pokud by existovala komunikace mezi trenéry a rodiči ,spousta problémů by vůbec nenastala.Bohužel ani já jsem se nikdy s podobnou komunikací nesetkal s vyjímkou závěrečného hodnocení po sezóně.Rodiče bohužel nejsou v procesu hokejové výchovy partnery.Jsou jen sponzory a diváky-fanoušky. Vzpomínám, když jsem byl vedoucím družstva s trenéry na střídačce a manželka s ostatními rodiči na tribuně,hodně věcí ,které se rodičům na tribuně nelíbilo jsem se snažil diplomaticky trenérům naznačit a tím některé problémy eliminovat stejně jako některé kroky trenérů zase vysvětlit rodičům.
    Něco k tvořivým obráncům.Pamatuji si na jednoho,který v mladších kategoriích pořád něco zkoušel a mockrát mu to nevycházelo.Pamatuji na jeho odvážné kličky ,které mu kolikrát nevyšly a po ztrátě puku z toho mnohokrát padl gól.Všichni na tribuně se mohli zbláznit a trenér taky,ale nechal ho hrát.Ten hráč si z toho hlavu nedělal a následující zápas to zase zkusil zase a zkoušel to dál.Pak najednou přišla doba,kdy mu to začalo vycházet a dnes hraje extraligu mužů!

  23. jIRKA napsal:

    Petře, zapoměl jsi na klub.

  24. Petr napsal:

    Moc skvělý článek a pravdivý. Myslím si, že je to jak chyba rodičů, tak bohužel i některých trenérů. Zažil jsem spoustu trenérů, který uměli jenom řvát a posazovat na bidlo. Pochválit malýho kluka nedokázali a ten se pak přesně jak píše Michal Brož, báli s pukem cokoliv udělat, jen aby něco nezkazili. No snad se to někdy změní jak ze strany rodičů, tak ze strany některých trenérů.

  25. david napsal:

    Super clanek

  26. daniel hnízdil napsal:

    Bomba.Palec nahoru 🙂

  27. muklik napsal:

    Článek jistě zajímavě napsaný a v mnohém s ním souhlasím, ale každá mince má dvě strany. Jestli ona náhodou není občas chyba v nezájmu o komunikaci s rodiči ze strany klubů (čti trenérů a vedení). Jinými slovy ještě jsem nezaznamenal, že by trenér svolal rodiče a oznámil jim, že mu na výsledcích zápasů a turnajů nezáleží, ale záleží mu na správném rozvoji hokejových schopností a dovedností jednotlivců třeba na úkor taktiky a tudíž mnohdy i výsledků celého týmu. A pokud se tak někdy stalo, tak jen v teoretické rovině, protože usazování „na bidlo“ těch hráčů, kteří v zápalu hry udělali v zápase chyby, svědčí o přesném opaku. Jsem přesvědčen, že většina hokejově „analfabetních“ rodičů by na tento postup po dostatečném vysvětlení přistoupila, nebo by jej alespoň tiše trpěla.
    Navíc v některých případech mám pocit, že na výsledku víc záleží trenérovi než rodičům, protože by v případě porážky utrpělo jeho „dobré jméno“. S takovými situacemi jsem se nejednou setkal.
    A mimochodem pokud se pan Broš otírá o nedostatečnou hokejovou erudici rodičů, myslím, že by měl introspektivně také zapátrat, jak hluboké jsou znalosti trenérů v oblasti pedagogiky a psychologie, tedy v oborech pro výchovu hokejového potěru (a výchovu dětí obecně) tak důležitých. Oba obory jsem studoval a musím říct, že občas se mi nad některými trenérskými kroky stěhuje obočí na temeno.

  28. josef napsal:

    Článek pěknej. Dokud budou trénovat a ve vedení klubu i tací, kteří mají v hlavě na prvním místě, jak udělat ze svýho kluka šampiona a jak z toho vytěžit, co nejvíc pro sebe. Bude to s hokejem špatný. Víc profesionality a srdce, méně protekce! Selekce talentovaných dětí podle výkonu a ne podle obliby a financí rodičú a to VŠE OPRAVDU ZKUŠENÝMA a morálníma lidma.

  29. Cumpes napsal:

    Diky za článek…u mě 5 hvězdiček.

  30. Bohouš napsal:

    Krásný článek, jen u zmínce u tabulkách je vzhledem k tématu prohozen problém a jeho řešení. Pokud by ti na výsledcích ujetí rodiče mohli svobodně odejít někam doprčic, dočkali bychom se možná těch v závěru popisovaných ideálních klubů……

  31. Tonda napsal:

    Kde se to podepisuje 🙂

  32. JIRKA napsal:

    Dlouhý a pravdivý článek, ale jinak nic. To všechno se už na diskus.hokejových forech řeklo. V podstatě je to jen mlácení prázdné slámy. Ví se jak to dělají ve zkušených hokejových zemích, jenže co z toho.Říká se netahejte do hokeje politiku. U nás však zatím vším stojí právě oni.

  33. Honza napsal:

    No, nektere vety jsou „trochu“ nadsazene, ale jinak zcela souhlasim. Pekny clanek k zamysleni.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *