Obrácená logika českého hokejového prostředí – Michal Broš

Zdroj: Web Michala Broše MB6HS

Přestože mám po skončení hráčského života dost slušně nabitý program a potřeboval bych, aby se moje zeměkoule točila každý den aspoň o dvě hodiny déle, obětuju dneska část noci a hodím si na „papír“ pár myšlenek, které se mi honí hlavou při sledování všech těch televizních debat a internetových vyjádření různých hokejových expertů, se kterými se poslední dobou roztrhl pověstný pytel. V hokeji se pohybuju celý život a tak všechny aktéry na české hokejové scéně dobře znám, i v zákulisí se dovedu pohybovat, ale stejně musím říct, že jsem ze všech těch podivných informací slušně zmatenej… A co teprve „obyčejný“ hokejový rodič či fanoušek, který nemá šanci nahlédnout pod pokličku, co ten si o tom guláši asi má myslet?

České hokejové prostředí jsem poznal optikou profesionálního hráče, pár sezón do něj fušuju z pozice trenéra v klubu, rok funguju jako provozovatel mimoklubové hokejové školy, pomalu se seznamuju s nástrahami manažerské práce, ale nejvíce mě samozřejmě zajímá kvalita vody v tom našem malém hokejovém rybníčku z pohledu rodiče kluka, který zatím ze všeho nejradši honí kus černé gumy po ledě. Mám tudíž možnost, na rozdíl od většiny hokejové veřejnosti, udělat si názor z různých úhlů pohledu, ale stejně jsem stále nepochopil, proč spousta věcí nepracuje ve prospěch té hlavní hybné síly – hráčů samotných. Jak je možné, že u nás funguje systém, který nemá jinde na světě obdoby? Proč u nás hráči dobrovolně, tj. podpisem na registračku, vstupují rok co rok do značně nevýhodného svazku, ze kterého není snadné vystoupit bez újmy? Přijde mi, jako by u nás hokejisti všech věkových kategorií otrocky sloužili klubům a ty zase svému svazu, místo aby to bylo naopak. Obrácená logika případ 1. Vždyť na co by nám byly kluby, kdyby v nich nebyli žádní hráči? Komu by královali svazoví funkcionáři? Spoustu podobných případů obrácené logiky vnímám okolo českého hokeje a chtěl bych alespoň na některé z nich upozornit, třeba si v nich během psaní udělám jasno…

Vůbec se nechci vyjadřovat k úplatkům a korupci v hokeji obecně, s ničím takovým jsem se nesetkal a doufám, že nesetkám! Taky vynechám téma neprůhledného hospodaření některých oddílů s penězi určenými pro mládež, ale použitými na chod mužstva dospělých, popř. na jiné klubové záležitosti. Tato situace mě rozčiluje dost, protože bohužel přesně odráží český přístup k výchově dětí = že na děti kašleme, ale moc do ní nevidím, tak mi nepřísluší se k ní ani moc vyjadřovat…

K čemu se ale vyjádřit chci, je TABULKOVÉ ODSTUPNÉ. To milionkrát propírané, ale neochvějně stabilně brzdící zdravý konkurenční rozvoj potenciálu malých hokejistů. Myslím ono obrácenou logikou někdy nazývané jako VÝCHOVNÉ u mládeže. Problém tabulkového odstupného týkajícího se hráčů s profesionálními smlouvami nechám na Márovi Černoškovi s jeho hráčskou asociací. Už dříve jsem se vyjádřil, že na svoji krátkou kariéru hokejového rodiče/trenéra/funkcionáře mám bohužel dost zkušeností s tatínky a maminkami, kteří v domnění, že pro svou ratolest dělají to nejlepší, vymýšlí pořád nějaké kraviny, hledají, kde jejich mladej bude hrát víc, chytat častěji, atd., a chovají se přitom jak hovada bez úcty i k těm nejrespektovanějším personám našeho hokeje, a tudíž jsem přesvědčený, že naše společnost není stavěná na úplné zrušení omezení a „volný“ pohyb hráčů po světě. Absolutně ale odmítám postoj nejvyšších míst, když tvrdí, že bez tabulek v současné podobě to nejde! Proč se třeba neinspirovat jednoduchým zámořským systémem, kde by si každý mohl před sezónou vybrat svoje působiště? Něco jako: mám syna v Letňanech, ale nezamlouvá se mi, jak s dětmi trenér (ne)pracuje, tak zkusím v létě jít do Sparty, kam má ale zájem jít dalších 6 nových kluků, protože tam trenér funguje suprově, ale místo mají jen pro 3. Tak se zúčastním týdenního? tryoutu a když si mě ten vyhlášenej kouč do týmu vybere, tak už během probíhající sezóny nikam přestoupit nemůžu, i kdyby trenéra v listopadu přejela tramvaj a místo něj přišel nějakej ras… Ale po sezóně by byla možnost znovu zabojovat o místo v Letňanech nebo kdekoli jinde. Většina dětí by samozřejmě normálně působila co nejblíže svému bydlišti či škole, což by taky bylo upřednostňováno v případech hráčů na zkoušku. Nenutilo by takové „tržní“ prostředí kluby pečovat o svoje ovečky co nejlépe? Určitě ano. Rychle by se rozkřiklo, kde to dělají dobře a kde naopak ne. JéPéPéčko (jedna paní povídala) je totiž stále nejlepší marketingový nástroj. V současné situaci ale kluby naopak vůbec nejsou pod tlakem, protože děti prakticky vlastní a ony se dle tabulek stávají každý rok o deset tisíc dražším zbožím. Když to trošku přeženu, tak některé velké kluby práce s dětmi ani moc nezajímá, protože vědí, že v určitém věku stejně sezobou ty nejlepší kusy z širokého okolí…

A v tuto chvíli nastává případ obrácené logiky č. 2 – neustále představiteli svazu v médiích omílaná podpora malých klubů, které živoří v bídě. Na imaginárním příkladu se pokusím popsat účelově fungující systém odstupného, který naopak podporuje velké kluby na úkor těch menších, a co hůř, likviduje spoustu mladých hokejistů, aniž by stihli naplno rozvinout svůj potenciál… V extraligovém mladším dorostu nemají zájem o Tondu, tak jeho tabulková hodnota pro případné zájemce je 150000, což často znamená konec s hokejem pro dotyčného, protože ne každý je schopen vytáhnout takový balík, zvlášť když rodiče už podobný balík do dosavadní „kariéry“ svého dítěte vrazili a zatím stále není vůbec jisté, jestli z kluka něco bude. (Naopak taky není většinou jisté, že z něj nic nebude – znám pár případů, kdy trenér odborník vyzáblému chlapci oznámil, že je malej a slabej a nikdy z něj nic nebude, aniž by byl schopen vzít v úvahu rozdíly v biologickém věku mezi frajery v mladším dorostu, kde se spojí dva kalendářní ročníky, což může klidně znamenat čtyři ročníky biologické… a nehodící se vyzáblina nakonec v jiném klubu vyroste až v reprezentanta nebo hráče NHL… Taky znám dost případů, kdy se v extraligovém dorostu nechtění prvoročáci sezónu obehráli v nižší soutěži, aby se se zvýšeným sebevědomím a objevenými lídrovskými schopnostmi vraceli do svých původních týmů jako budoucí hvězdy…) Ale zpět k našemu Tondovi, při notné dávce štěstí a hlavně solventnosti rodičů kluk pokračuje jinde, ale „velký“ klub zkasíruje sto pade… Naproti tomu když v extraligovém nebo prvoligovém klubu mají zájem o talenta Břéťu z klubu druholigového, tak jeho tabulková hodnota je 35000, takže „malý“ klub, který je „finančně na dně“ z této transakce zinkasuje 5x menší částku za vypiplaného jedince, než „velký“ klub zbavující se nechtěného jedince…

Z výše uvedeného je taky jasně patrný další smutný aspekt výchovy hokejové mládeže v Čechách, a to že naším „systémem“ bohužel prolezou rozmazlení líní drzí frackové (většinou tyto vlastnosti přeberou od svých movitých rodičů) na úkor těch skromných pracovitých poctivých jedinců, jejichž rodiče ale nejsou schopni včas a řádně zaplatit… Znovu ta obrácená logika (část 3), protože ti opravdu úspěšní hokejisti jsou VŠICHNI pracovití a poctiví! Takže nakonec není vůbec divu, že naše základna pro mezinárodní reprezentaci je uzoučká a nemáme moc na výběr. A když se někde u nás náhodou vyloupne nějaká skromná pracovitá poctivá výjimka, tak většinou včas z českého „systému“ uteče a rozhodující fází vývoje projde někde v cizině, aby potom při draftu na pódiu držela pomyslný český prapor nahoře a šéfové na svazu se mohli plácat po ramenou, jak nám to tady skvěle funguje…

Rozjímání o odstupném bych chtěl zakončit do očí bijícím případem obrácené logiky č. 4, kdy v jednom dříve zveřejněném článku na obranu tabulek majitelé oddílů argumentovali, že kdyby se tabulky zrušily, musely by se až trojnásobně zvýšit klubové příspěvky, z čehož jsem selským rozumem usoudil, že asi těch případů řešení přestupů mezi oddíly formou tabulkového odstupného musí být mraky. Když platím 2000,- měsíčně, tak bez tabulek by to bylo 6000,-, což by znamenalo, že za měsíc by klub od rodičů získal v naší šesté třídě o 60 tisíc víc než doposud (počítám 15 hráčů na soupisce). Takže vlastně každý měsíc by to klubu nahradilo neexistující odstupné za jednoho odcházejícího šesťáka. A teď v tom mám zase zmatek – buď po roce budeme mít na soupisce 3 borce, nebo si oddíl bezdůvodně nárokuje trojnásobné peníze… V této logice se úplně ztrácím, zvlášť když na podporu argumentace klubů přispěchal i sám předseda svazu s prohlášením, že tabulky u dětí vlastně ani nejsou žádnej problém, vždyť jde o šest případů v republice za rok…!!! Tak na co by se musely zvyšovat ty příspěvky, když jde o šest případů za rok??? Nebo je těch případů víc a někdo z nějakého důvodu neříká pravdu?

Taky se musím lehce otřít o téma akademií a vůbec celkového celonárodního přístupu k výchově mladých hokejistů ve spojení s jejich vzděláváním. Měl jsem možnost poznat fungování akademií v tom pravém slova smyslu ve Finsku, kde kladou hlavní důraz na rozvoj mladého člověka po všech stránkách, vzdělání má samozřejmě přednost před hokejem, i když oni to na tom severu zvládají tak nějak ruku v ruce. A díky tomuto přístupu jsou tamní adolescenti výborně připraveni na situaci, která nastane u 99% z nich, a to že se v hokeji nijak výrazně neprosadí. Naproti tomu náš „systém“ (obrácená logika část 5) upřednostňuje odmalička cestu stát se hokejistou před cestou stát se charakterově zdravým aspoň trochu vzdělaným člověkem. Pochybuju o tom, že v nějak rozšířeném měřítku kontrolují trenéři svěřencům žákovské, a tam, kde to dělají, tak asi nenechají nehrát svého nejlepšího borečka důležitej nedělní zápas kvůli takové prkotině, jako je hrozící vyhazov ze školy. Schytali by to od šéfů i od rodičů, vždyť hrajeme o všechno! To, že ten spratek svoje všechno kvůli našemu „systému“ pravděpodobně brzo prohraje, si bohužel často neuvědomí ani jeho rodiče… Že se zápasy dorosteneckých soutěží hrajou taky brzo odpoledne ve všední den a borci mají tím pádem omluvenku ze školy, že kluby akademií horko těžko shání nějakou školu, která by byla ochotná za určitých podmínek spolupracovat, aby byly dodrženy podmínky pro udržení toho luxusního statutu, že si frajeři při podpisu první profi smlouvy myslí, že mají vyhráno a do školy už ani nepáchnou (kdyby aspoň o to víc makali!), to všechno jsou bohužel drobné kroky naznačující všem, že ta škola je na houby, základ všeho je přece hokej. Jaké životní možnosti asi má takový průměrný produkt tohoto našeho „systému“, který má statisticky promilovou šanci zabezpečit se hokejem a přitom nemá tušení, kolik je 3 krát 3? (Pro větší dramatičnost jsem nás hokejisty vykreslil ještě blbější, než ve skutečnosti jsme…)

Na závěr bych chtěl zmínit ještě dva výroky z našich svazových kruhů, které jsem v poslední době taky moc nepochopil. Jako zástupce mimoklubového hokejového projektu se mě dotknulo, když jsem si někde přečetl, že rodiče by místo vyhazování peněz za nesmyslné soukromé hokejové lekce měli utrácet za kvalitnější jídlo. S výdaji za kvalitní stravu naprosto souhlasím, na rozdíl od mainstreamu bych se nebál ani doplňků výživy, ale rozčiluje mě ten jakoby mimochodem vyjádřený postoj k volnočasovým aktivitám dětí, který hokejové šéfstvo doporučuje svým poddaným. Takže u nás, přesně podle obrácené logiky č. 6, jsou nejhorší ti, kteří za svoje peníze a ve svém volném čase umožňují svým dětem, aby se zlepšovaly i mimo mantinely svého oddílu a zvedaly tím pádem zpětně kvalitu oddílu samotného! Dá se říct, že tito rodiče platí klubu kromě příspěvků ještě další částky navíc, aby když budou chtít nespokojeni změnit působiště, nakonec vytáhli další balík na „výchovné“… Znovu bych mohl připojit několik tragikomických příběhů o tom, jak v klubu trestali hráče, že se v den volna účastnil kempu naší hokejové školy, a rodiče se mi omlouvali, že příště nepřijdou, aby neměli v klubu zase problémy. Tuhle logiku fakt nedávám! Vždyť já jako trenér bych byl nejšťastnější na světě, kdyby všichni z mého týmu na sobě makali i ve volném čase a já bych po zápasech lízal smetanu, jak ty kluky báječně připravuju! Nehledě na to, že kdyby oddílové tréninky byly dostatečně kvalitní, intenzivní, individualizované, kdyby fungovaly rozcvičky, kompenzace, bla bla bla, tak by soukromé hokejovky zely prázdnotou…

A poslední výrok, který mě zaujal a jehož analýza mi zabrala spoustu času, aniž bych dospěl k nějakému pochopení, bylo šéftrenérovo samochvalné vyjádření o před čtyřmi lety parádně nastartovaném programu podpory dětí, jak v hromadě klubů fungujou už rok trenéři placení svazem a jak se to hned projevilo na rozšíření základny a že najednou máme 4000 nových hokejistů! Musel jsem trošku začít počítat, abych zjistil, kde že se ty tisíce dětí vzaly. Jestli se přihlásily za zmiňovaný poslední rok a registrujeme u nás 136 klubů, tak mi vyšlo, že v každém z českých oddílů začalo před rokem bruslit 30 nových prcků s hokejkou, a to mi nějak neodpovídá realitě. No ale jestli počítáme 4000 nových hokejistů za to skvělé období posledních 4 let, tak by to znamenalo v průměru 7 dětí na každý oddíl každou sezónu, a to zase podle mě není žádná velká Sláva…