Můžeme si za to sami a hokejový ráj v Chomutově

DVTV a Martin Veselovský udělali včera další dva velmi zajímavé hokejové rozhovory.

První byl s Jankem Kroupou, který celkem trefně shrnul  stávající stav panující v systému výchovy české hokejové mládeže, za nějž si mohou všichni jeho účastníci sami, přičemž účast je pro všechny dobrovolná. Tímto pohledem neúčastníka, který se jen během pár týdnů snažil v našem hokeji zorientovat, je myslím řečeno vše podstatné.

Já se přiznám, že pořád beru sport za v podstatě jedinou „profesi“, která je ve vytváření elit zcela spravedlivá. Na absolutní sportovní vrchol se nedostane nikdo jen náhodou, pomocí peněz nebo jen díky vlivnému rodokmenu. Špičkového sportovce musí kromě šťastného předurčení doprovázet na vrchol vždy spousta vlastní poctivé dřiny. Bez ní to prostě nejde. V tom je podstatný rozdíl třeba proti různým senátorům Novákům, poslancům Wolfům, premiérům Grossům či Topolánkům.

Branky, body, vteřiny jsou tak navýsost spravedlivým garantem, o který lze opřít lidské snažení. A teď nejde jen o světové rekordy, ale zejména o posuny vlastních individuálně předurčených hranic, spravedlivé ocenění vynaloženého úsilí a s tím spojené formování charakteru. Zejména proto dáváme děti na sport (nebo doufám aspoň významná většina z nás), aby jejich zdravá těla naplnil i zdravý duch.

Je proto nesmírná škoda, že naše hokejové prostředí do sebe tolik nasálo celospolečenskou mimosportovní atmosféru a zvyky. Ztrácíme tak jeden z mála opěrných bodů, kvůli kterým ještě stálo za to zvýšit spotřebu červené, modré a bílé barvy a vážit si jich více než zbytku palety.

I z Janka Kroupy je cítit vyšší míra smutku, než když odhaloval třeba politické kauzy. Dokud bude mít hokej vedení, které není ochotno z jakéhokoliv důvodu přes všechny líbivé proklamace situaci skutečně změnit, dokud bude na hokej byť ve výrazné menšině, ale vlivná skupinka jedinců pohlížet jen jako na slušný zdroj obživy nebo prostředek uspokojení osobních či rodinných potřeb, dokud rodiče budou svým chováním tento systém podporovat a vychovávat tak jen další adaptabilní členy do systému, šance na změny velké nejsou.

Druhý rozhovor pak byl s Jaroslavem Veverkou st. z Chomutova a ten byl také zajímavý. Pan Veverka v podstatě velmi syrově popsal některé aspekty fungování českého mládežnického hokeje a myslím, že i kauzu Růžička. Podal to ze svého pohledu a nutno přiznat, že i při náhledu zvenčí na mládežnický hokej v Chomutově, je optika pana Veverky tak nějak selsky zdravá. Kdo někdy v posledních letech do Chomutova zavítal, nemohl si nevšimnou skvělého zázemí, široké mládežnické základny i množství lidí, kteří o to vše pečují. Panu Veverkovi i věřím, že do hokejové mládeže vkládá nemalé vlastní prostředky (a je jedno jak), byť jím někde uváděných tuším 95% rozpočtu mládeže už se mi při polykání hodně zasekává v krku. To vše v geograficky nepříliš atraktivní lokalitě. Ale …

Pan Veverka je zřejmě málo informován o dění v okolním světě, jinak si nedovedu představit, že by mu nedocházela podstata dotazů, které opakovaně vznášel Martin Veselovský a týkaly se zejména principů stávajícího systémového nastavení českého hokeje a neduhů, které toto nastavení ve výrazně více než přijatelné míře generuje. Pan Veverka podle svých slov pouští hráče na hostování a nebo dokonce pryč na přestup bez odstupného, nicméně tato praxe zdaleka není v české kotlině běžným zvykem! Co příklady hráčů, kterým i třeba jen z osobních důvodů nebylo umožněno ani hostování ani přestup (bez odstupného, které si nemohli dovolit) a byli tak od herní praxe odstaveni. Myslíte, že neexistují?

V Chomutově může být nastavené vícestupňové posuzování a jiné mechanismy zabraňující korupci a protěžování, to je skvělé, ale je tomu tak i jinde? Myslíte si, že je v pořádku, že na reprezentační úrovni máme souputnické dvojice otcové & synové? Nemluvě pak o klubech, ze kterých si někteří bývalí hráči dělají doslova rodinnou výchovnou záležitost tak. Tohle je také zvláštní skupina, která by se měla posuzovat stejně jako rodiče. Drtivá většina bývalých hráčů je velmi rozumná i díky vlastním zkušenostem, ale najdou se i borci, kteří si z nějakých pravidel a etiky dělají trhací kalendář. Ti pak umí napáchat daleko víc škody, než přehnaně ambiciózní rodiče. Na druhou stranu, plně podporuji vztahy otec & syn u mládeže, pokud je otec trenér soudný. Mají obrovskou výhodu v tom, že takový trenér má vysokou motivaci věnovat se práci pro celý tým a nekouká na píchačky, kolik hodin na zimáku stráví.

Už se upřímně těším na ty dětské krajské reprezentační výběry v prostředí, kde všichni svorně tvrdí, jak se nemají hrát zápasy na výsledky a dětský hokej má být především zábavou bez tlaku na výkonnostní prvek. Leccos nám naznačil i letošní rok krajských výběrů. Co třeba tzv. nominační zápasy uskutečněné po zveřejnění nominací, ve kterých se našlo ještě pár míst na opomenuté přátele a naopak těžce se zasáhla sportovní dětská srdce několika z původní nominace se radujících hráčů, kteří z dříve zveřejněné a třeba i doma oslavené nominace náhle po termínu vypadli. Nebo pokus bývalého profesionála o prosazení potomka do nominace krajského výběru za jiný než příslušný kraj. Atd. Podobné příklady nevyřeší protikorupční linka na jejímž konci je někdo, kdo jasně na příkladu Palaščák ukázal, jak hodlá s každým oznamovatelem naložit, ale jen systém, který podobným hrátkám dá co nejméně prostoru. Lidi jsou pořád jen lidi!