Už několik dní nám plápolá vatra kolem tabulek odstupného v přestupním řádu. I mojí snahou bylo prostřednictvím CS Hockey vyvolat co nejširší diskuzi a zájem často zneužívaný systém zrušit či zásadně upravit. Samotný princip odměny za výchovu hráčů mi není cizí a považuji jej dokonce za jeden z možných pilířů motivace k dobré práci s mládeží. Nelíbí se mi však jeho současná tabulková podoba a ještě víc to, jak s ní nakládají kluby v praxi.

Proč jsou tabulky špatné?

Zejména proto, že:

• Tabulky nezohledňují skutečnost, jestli klub s hráči pracuje dobře či nikoliv. Odstupné musí platit i ti, kteří chtějí odejít právě pro nevyhovující podmínky v klubu.
• Tabulky jsou nebezpečným nástrojem nátlaku klubů na rodiče a děti a dělají z nich často rukojmí, jejichž jedinou cestou k osvobození bez výkupného je odchod do jiného sportu.
• Tabulky ještě více prohlubují diskriminační charakter hokeje jako sportu pro movité. Svoboda v systému je vykoupena penězi.
• V praxi využívání tabulek ukazuje, že mnohem lépe se dohodnete a vyhnete placení odstupného v malém klubu než v bohatém velkoklubu. Tedy efekt naprosto opačný záměrům.
• Tabulky ničí motivaci. I díky omezením pohybu hráčů zejména velké kluby žijí často jen ze své značky, na kterou nalákají a kumulují velké počty dětí na úkor sousedních malých, nicméně nepracují s nimi podle daných možností a když to rodiče zjistí, mají v cestě zásadní bariéru pro reakci. Tady však padá velký podíl viny na nás rodiče, kteří se mamonem zářivých log nechají nachytat. Je veřejným tajemstvím a běžnou součástí diskuzí bez obalu mezi velkými kluky, že zejména v extraligových klubech velkých měst je zájem o mládež upozaděn starostmi o A-tým. Hlavním cílem péče o žákovské kategorie je pak maximalizace výběru příspěvků umně schovávaná za líbivé výroky typu „u nás nehrajeme na výsledky“. Výsledkem nehraní na výsledky je pak mizerné číslo v kolonce odchovanci už v nejvyšších mládežnických kategoriích.

Bez peněz to nejde, ale …

Hokej je bezesporu zejména kvůli nákladnému provozu zimních stadionů a nezbytné výstroji sport velmi drahý. Ve světě existují dva základní modely jeho financování:

• skandinávský – kde je vše hrazeno z veřejných prostředků, rodiče a hráči jsou navíc často vychováváni k výpomoci klubu, takže např. chodí pomáhat s pořadatelskou službou, úklidem apod. a  tím si „přivydělávají“ i na chod týmu, klasický welfare state vykoupený vysokým zdaněním, nicméně lidé za své nemalé daně čerpají výborný servis, prostředí je čisté
• zámořský – kde je hokej financován ze soukromých prostředků, tj. čistě plateb rodičů či sponzoringu, jedna sezóna v žákovském věku vyjde v průměru na 2.500 USD, což je poplatek za soutěž a týmovou přípravu vč. ledů, trenérů apod., k tomu je nutné připočíst náklady na výstroj, cestování, turnaje atd., ale to je stejné jako u nás, uvedený poplatek je tak ekvivalentem příspěvků, které rodiče u nás nyní hradí klubu, prostředí je dražší, ale naprosto svobodné

U nás, jak je naším dobrým zvykem, máme takový vlastní hybrid. Daně platíme vysoké, nicméně státní podpora sportu je všeobecně mizerná. Soukromé financování ve formě příspěvků klubu pak odráží poptávku po hokeji v jednotlivých regionech a jejich ekonomickou sílu. Na první pohled tak nemáme hokej ani zadarmo, ani „za plnou“, jak se říká. Nicméně, pokud připočteme souhrnem peníze, které lidi utratí za mimoklubové aktivity, zjistíme, že to máme možná ještě dražší než za tu plnou a nijak ideálně to nefunguje, minimálně co se týče kvality klubové nabídky, možnosti volby a řekněme vlídnosti celého prostředí.

Přitom všem je nutné si uvědomit, že až na pár nadšenců zejména v malých klubech na malých městech nikdo nic nedělá zadarmo. Úkolem svazu je mimo jiné sehnat pro hokej co nejvíce peněz.

Struktura financování a dílčí vlivy

Vynechme teď, jakým způsobem se daří svazu získávat peníze, samostatnou kapitolu sport a praní špinavých peněz i to, jak efektivně svaz s veřejnými a jinými získanými prostředky nakládá a podívejme se na některé aspekty financování mládeže v klubech.

Jak bylo uvedeno už v jednom z článků dříve, financování mládeže v klubech sestává ze:

• svazových příspěvků na trenéry
• příspěvku MŠMT
• účelových dotací a podpory municipalit (na klub, provoz zimního stadionu apod.)
• klubových příspěvků
• sponzoringu

A já si dovolím přidat ještě položku – jiné podnikání.

Pojďme postupně:

Svazové příspěvky na trenéry

Co vím, tak tady je přerozdělováno přibližně rovnými díly v závislosti na počtu kategorií, které kluby obsadí. Vynechám rozbor soutěžního uspořádání a jeho důsledek machinace s hráči v kategoriích. Pro elitní skupinu vyvolených existuje pak projekt hokejových akademií, z něhož plynou na trenérské a jiné zázemí další prostředky. Opět nyní bez dalšího komentáře. Tuhle položku tedy nechme jak je, neboť na ni nějaký přestupní řád a dělení malý velký klub nemá až na ty akademie významný vliv.

Příspěvky MŠMT

Opět rozdělovány poměrně rovnoměrně a tedy platí to samé, co u předchozího bodu.

Účelové dotace a podpora municipalit

Tohle je individuální položka, u které záleží na šikovnosti a kontaktech klubových funkcionářů, kolik se jim podaří z veřejných prostředků pro hokej získat. Do jisté míry by měla výši dotací ovlivňovat i prosperita regionů ve smyslu čím chudší, tím větší dotace, ale tady si nejsem jistý, že to funguje, jak má. BRAVO tedy za každou korunu, kterou představitel klubu sežene a použije na mládež! Pro představu se můžete podívat na dotace z jedné pražské tepny SPARTA, SLAVIA, LETŇANY, KOBRA, ZBRASLAV, HVĚZDA. Pozor, údaje je nutné správně číst, drtivá většina peněz z tohoto zdroje jde na nákladný provoz zimních stadionů, takže vysoké položky u Hvězdy či Kobry jsou dány potřebou rekonstrukcí a úprav.

Klubové příspěvky

Položka, která činí značné rozdíly v příjmech klubů a nahrává těm velkým a dobře umístěným. Klubové příspěvky jsou závislé především na lokalitě (nejdražší Praha v průměru přes 20.000 Kč za sezónu) a velikosti nebo řekněme značce klubu. Příspěvky tedy odráží tržní poptávku po hokeji v dané lokalitě. Díky početnější hráčské základně a vyšším příspěvkům mají velké kluby a kluby ve velkých městech proti těm malým značnou výhodu.

Sponzoring

Kapitola sama pro sebe. Vzpomínám si, jak v první a druhé třídě jezdili kluci po ledě v dresech se sponzorskými logy a oblepenými helmami. Mantinely i stadion pak zdobily sponzorské plakáty. To vše z jednoho jediného ročníku. Ne, že by to byl nějaký estetický zážitek, ale znamenalo to jediné, rodiče byli z nějakého důvodu ochotni klubu přispět a určitě to nebylo tím, že by byli naštvaní na fungování klubu. Postupem času, jak klesala spokojenost, klesala i ochota cokoliv sponzorovat. Příliš nerozumím tomu, že kluby zcela ignorují tuto možnost financování mládeže a svým jednáním často spolehlivě jakýkoliv sponzoring odrazují. Jsem přesvědčený o tom, že kdyby dobře pracovaly a dobře komunikovaly, tahle položka by mohla být velmi zajímavou částí jejich příjmového koláče.

Jiné podnikání

Sem můžeme zahrnout například příjmy z komečního pronájmu zimního stadionu. Náklady na provoz ledové plochy jsou velmi podobné, ať stojí v Praze nebo třeba Chocni. Příjmy z komerčního pronájmu jsou však opět závislé na poptávce (hodina ledu v Letňanech nebo na Spartě ve všední den po 18. hodině stojí 3.500 Kč bez DPH, ve středně velké Jihlavě 1.900 Kč). K tomu je dobré podotknout, že vysoká poptávka se promítá nejen do hodinové ceny ledu, ale také do počtu hodin, které je klub schopen pronajmout. V Praze jsme proto všichni dávno smířeni s tím, že jakákoli trachtace Lucky Bílé, koupele Svědků Jehovových či jen chuť postarších amatérských hokejových gladiátorů trochu se v podvečer s někým pobít na ledě, mají před dětmi přednost.

 

Nyní už směle k návrhům a světlým zítřkům

Tolik malý pohled na strukturu financování mládeže v klubech a nyní k některým návrhům. Já pro tentokrát nebudu na našeho pana krále zlej, i kvůli panu Pavlovi a taktně přejdu jeho tvrzení, že tabulkové odstupné neplatí rodiče, ale výhradně kluby. V tom případě by totiž nebylo z hlediska příjmů systému co řešit, neboť zrušením tabulek by systém nepřišel o žádné peníze, protože při výhradních úhradách odstupného kluby by docházelo jen k přelévání prostředků v rámci systému. Budu se proto držet reality a počítat s tím, že zrušení tabulek = výpadek v příjmech systému výchovy mládeže.

Jak tedy případný výpadek příjmů nahradit a udělat systém snesitelnější, spravedlivější, svobodnější, motivačnější a výkonnější. Možností je určitě celá řada a já si směle dovolím předložit některé z nich.

NÁVRH Č.1 : Svazová registrace a motivační výchovné klubům

Tenhle nápad už se objevil ve druhém díle hokejové revoluce a je inspirován zámořím. Dovedu si představit, že hokejová registrace do určitého věku nebude klubová, ale svazová. Za každého hráče do určitého věku tak zaplatí rodiče každý rok přímo svazu jednorázový registrační poplatek. Jeho výše nechť je spočítána optimálně pro naše podmínky, nicméně v USA v prostředí čistě komerčních nabídek klubů taková registrace činí 45 USD.

Abych předešel tomu, že chci jen tahat z lidí další peníze, bylo by skvělé, kdyby proti tomuto poplatku uměl svaz vytvořit rodičům a hráčům adekvátní protislužbu, která pro něj nebude nijak nákladná, zato velmi žádaná a přínosná. Tou službou mám na mysli například členství s online servisem podobným tomu, který dostávají hráči a rodiče třeba od USA Hockey.

Jednoduchý pravidelný newsletter, spousta užitečných informací k tréninku, sportovní výživě a dalším zajímavostem ze světa milovaného sportu. Něco, o co se pokouším i tady na CS Hockey, ale bez rušivého balastu revolty proti vrchnosti. Je to jisté penzum práce, nicméně, pokud to zvládá jeden člověk zatím nezištně ve svém volnu, měla by se najít i placená kapacita na svazu.

Mělo by to i jednu další obrovskou výhodu. Prostřednictvím členství a webu USA Hockey totiž tamní hokejová organizace nenásilně pěstuje kladný vztah a pocit sounáležitosti rodičů ke svému sportu a jeho organizátorovi, účinně apeluje na etiku a chování na stadionech a celkově přispívá k naprosto odlišné atmosféře na tamních stadionech, než panuje u nás.

Svazová registrace by pak zcela osvobodila pohyb hráčů, který bych navrhoval korigovat jen a pouze v rámci jedné sezóny. Kluby by pak o hráče do určitého věku volně soutěžily svými nabídkami hokejových programů. Podrobněji bylo popsáno opět v HR2, takže z tohoto článku jen stručné shrnutí:

• hráč má registraci svazu nikoliv v klubu
• platí zcela volný pohyb hráčů mezi kluby v mezisezónním období, řekněme duben – srpen
• přestupy v sezóně jsou zapovězeny s výjimkou stěhování (holt, když si blbě vyberete, tu jednu sezonu si protrpíte)
• já bych se velmi přimlouval i za stanovení maximálního počtu hráčů na tým (18+2), neboť přeci všichni chceme, aby děti hlavně hrály a nevysedávaly na lavičkách, s tím, že když by klub měl podmínky a zájemce, nechť si postaví klidně 2 nebo 3 týmy v jedné kategorii (k tomu by se hodilo i pravidlo o minimu hráčů na tým, řekněme 13+2, aby nám kluby nezadržovaly zbytečně třeba lehce přes 20 hráčů a netvrdily, že mají dva týmy)
• aby to bylo pěkně přehledné, kluby by mohly také veřejně předkládat na každou sezónu své nabídky – počet hráčů na tým, počet a cca dny a časy tréninků, cca počet plánovaných zápasů v sezóně, trenérské obsazení, výši klubových příspěvků + cokoliv dalšího dle libosti -> nic složitého ani náročného, klidně jsem ochoten připravit jednostránkovou šablonu
• k tomu všemu by se náramně krásně hodila soutěž ala HR2 a HR1

A co s vybranými registračními poplatky?

Ty mohou být příjmem fondu na podporu malých klubů. A nebo mnohem lépe a spravedlivěji, nechť jsou rozdělovány jako motivace podle skutečných zásluh na výchově mladého hokejisty, tzn. jako odměna za dobrou práci klubu. Věřím, že i tady by si ty malé kluby přišly na své. Prostředky za výchovné by určitě nebyly stejně jako dnes hlavní položkou příjmů klubu, ale účel zajímavého zpestření rozpočtu by plnily.

Dovedu si představit jednoduchý systém elektronické evidence členské základny (stejně je potřeba, neboť při současném bordelu nikdo ani netuší, kolik máme skutečně aktivních hokejistů), který bude u registrovaných hráčů zaznamenávat přislušnost ke klubům, kde pobývali od začátku své kariéry. Každý rok by pak vybrané svazové registrační poplatky byly rozdělovány do klubů podle toho, kolik jejich hráčů daného ročníku by našlo uplatnění v nejvyšší soutěži v tzv. rozhodné kategorii. Pomocí jednoduchého vzorce by tak evidenční systém každý rok automaticky vypočítal zásluhy jednotlivých klubů na výchově hráče a rozdělil odměny.

Uvedený evidenční systém by měl i další významný motivační efekt. Jasně a přehledně by mapoval úspěšnost hokejové výchovy jednotlivých klubů a dával tak rodičům významnou nápovědu při výběru klubu. Stejně tak dobře by sloužil těm klubům, které by se snažily, jako nástroj vlastní prezentace.

Návrh výpočtového vzorce pro rozdělení odměn klubům za výchovu hráčů by mohl vypadat např. takto:

Základní jednotka pro výpočet odměny v daném roce (částka v Kč)

(vybrané svazové registrační poplatky v daném roce / počet hráčů rozhodné kategorie v nejvyšší soutěži v daném roce / počet výchovných let do rozhodné kategorie)

x

Součet let strávených relevantními hráči v daném klubu

Ukažme si na příkladu s vymyšlenými čísly (upozorňuji, že podstatou je ukázka funkce výpočtového vzorce, čísla jsou tedy smyšlená, rozhodnou kategorii či registrační poplatek lze nastavit libovolně jinak):

Odměna pro klub, kterým prošlo 5 extraligových hráčů daného ročníku rozhodné kategorie, kteří v klubu strávili v součtu 45 výchovných let.

15 000 000 (1 000 x 15.000) / 400 / 9 = 4.167 Kč

x

45

=

187.515 Kč

Po rozhodné kategorii nechť si kluby hráče dále rozdělí plně pod svá křídla. Nabídnou individuální podmínky a hráči nechť si vyberou, komu se upíší už celkem na vážno. Je však jasné, že podmínky by měly směřovat k větší vyváženosti vztahu. Případné odstupné by mělo být předmětem vzájemné dohody.

NÁVRH Č. 2: Volné odstupné a určení základních podmínek výchovného programu

Podstata tohoto návrhu tkví v tom, že případné odstupné ve smyslu úhrady výchovy nebude otázkou jednotného rigidního nařízení, ale volné dohody mezi klubem a jeho zákazníky, tj. rodiči hráčů. Každý klub si tak bude moct stanovit nejen příspěvky jako dnes, ale i případné odstupné podle sebe. Na druhou stranu bude mít klub povinnost rodiče před registrací hráče seznámit nejen s případným odstupným, ale i základními podmínkami svého výchovného programu, jejichž nedodržování by bylo důvodem k možnému odchodu hráče bez odstupného. Tedy klasicky oboustranně vyvážená dohoda a ne jednostranně výhodný vztah jen pro klub jako v současnosti. Základní rámcové podmínky klubových programů by mohly zahrnovat – garantovaný počet tréninků v jednotlivých kategoriích, počty trenérského obsazení v jednoltivých kategoriích, cca počet plánovaných zápasů v jednotlivých kategoriích apod.

Každý rodič bude mít volbu dané podmínky přijmout nebo odmítnout a vybrat si jiný klub. Jednotlivé kluby si tak stanoví svou cenu za výchovu prostřednictvím příspěvků a odstupného.

Tenhle návrh má řadu slabin, ale pořád je svobodnější než stávající nařízené odstupné a věřím, že soupeření klubů o hráče by neumožnilo klubům nastavovat nesmyslné požadavky. A pokud ano, každý by je mohl odmítnout.

Nabízí se také námitka, že se hokej zdraží, protože současné tabulky slouží jako regulační prvek výše odstupného. To si nemyslím, klubové příspěvky nejsou nijak regulovány ani teď a volné konkurenční prostředí by naopak mohlo sazby individuálně stanovovaného odstupného snížit. Znovu připomínám, nedělejme si iluze, že v současné době někdo ze soukromých vlastníků klubů mládež dobrovolně dotuje ze své kapsy pro kučeravé kadeře našich dětí.

NÁVRH Č. 3: Ubrat, přidat, povolit

Na první pohled možná blázinec, na ten druhý už to tak vypadat nemusí. Vycházejme ze současné reality, kdy spousta rodičů nespokojených s přípravou v klubu jezdí trénovat mimo klub do soukromých hokejových škol. Výsledkem jsou utahané rozpolcené děti, naštvané kluby i rodiče.

Vycházejme z návrhu číslo 1 a přidejme následující úvahy.

Co takhle UBRAT z tréninkového fondu klasické klubové týmové přípravy. Tzn. alespoň v žákovských kategoriích nastavit při stávajícím financování trénink v klubu s týmem třeba jen na max. 3x týdně.

PŘIDAT speciální komerční tréninky dovedností, které mohou za poplatek (a nechme opět volnou ruku trhu) navštěvovat jak hráči daného klubu, tak i jiní. Stejně tak hráči daného klubu by mohli dovednostní tréninky dle libosti navštěvovat i jinde.

A POVOLIT znamená uvolnit přístup k registrovaným hráčům na hokejovém trhu i soukromým aktivitám, které by se rozhodly vedle dovednostních tréninků a kempů nabídnout  i týmový program třeba jen pro jeden ročník. Proč ne? Nabídka vs. poptávka, svobodný výběr.

Námitku, že by se to zase všechno prodražilo, neberu. Když vidím, jaké prostředky tečou mimoklubovými aktivitami, věřím, že takto otevřený systém by vypjatému prostředí akorát prospěl. Klasické kluby by získaly další motivaci přijít k zajímavým příjmům nabídkou dovednostních programů nezahrnutých do klasické klubové týmové přípravy a konkurence současných mimoklubových aktivit by pomohla zvýšit snahu všech zúčastněných nabízet co nejlepší servis. Dle mého skromného názoru by to dokonce mohlo ceny dovednostních programů, které dnes nabízí mimoklubová scéna, snížit. Konkurence a otevřená soutěž jsou všemocné čarodějky.

Malým klubům by to mohlo rovněž vyhovovat. Zejména tam, kde skvěle pracují. Jejich případné otevřené dovednostní programy by jistě byly nabídkovým trhákem!

Tak a pro dnešek bylo nápadů dost. Netvrdím, že uvedené návrhy jsou všespasitelné, ale momentálně je vidím jako možné náznaky cest k lepším zítřkům v mládežnickém hokeji. V hlavě mi jich putuje ještě několik a lepších řešení, než je současné,  existuje určitě dále nepřeberné množství, chce to jen chtít! Za mě zas někdy přístě.

Hodně zdaru!