Hokejová revoluce II. – Nejen o přestupech

Podobu současného přestupového řádu asi není třeba nijak podrobněji představovat a postačí odkaz na jeho znění. Všichni víme, že přestup z klubu do klubu stojí rodiče hráče v žákovské kategorii od 10 do 80 tis. Kč. Za přepodkladu, že se hráč nestěhuje nebo se kluby nedohodnou jinak.

Nemá ani moc smysl vířit dále osobní emoce, které současný přestupový řád vyvolává, nápsáno už toho bylo všude možně dost a každý jistě už dávno zaujal svůj vlastní postoj i třeba na základě vlastních zkušeností. Podívejme se jen krátce a obecně na  jeho negativní důsledky.

Prostředí bez motivace

Prostředí, ve kterém mají hráči kromě úvodního kroku značně omezen volný vyběr klubu podle toho, který jim nejvíce vyhovuje (geograficky, výkonnostně, finančně, přístupem, osobnostmi apod.), nikoho k dobré práci nenutí. Proč bychom se snažili, když nám hráči jen tak nemohou odejít a pokud, tak na tom vyděláme.

„Velké“ na úkor „malých“

Jestliže deklarovaným svazovým cílem současného přestupového řádu je mimo jiné udržení hráčů co nejdéle v tzv. „malých“ klubech, tak realita je přesně opačná. Řada hráčů, kteří mají „malý“ klub blízko svého bydliště, dojíždí za hokejem už v žácích do „velkých“ klubů, které je díky příjmům z klubových příspěvků či různých dotací závislých na počtech hráčů samy lákají a vítají s otevřenou náručí bez ohledu na nějaké logické kritérium (dojíždění, výkonnost apod.). Vzhledem k tomu, že v „malém“ klubu se zpravidla dohodnete spíše než ve „velkém“, obvykle z toho „malé“ kluby navíc nic moc nemají. Chybí jim tak děti i peníze.

V některých „velkých“ klubech si už umí i spočítat, že z klubových příspěvků, různých dotací na hráče apod. mají takové příjmy, že se jim vyplatí co nejdříve vykoupit hráče z „malého“ klubu i za stanovené odstupné, které se jim velmi rychle vrátí a jejich představitelé se tak chovají zcela v protikladu s tím, co hlásají, když líbivě obhajují současný přestupní řád na půdě svazu.

Bezva finta

Na úkor „malých“ jde i finta, kterou někteří umí chytře využít. Zaregistrujete se ve svém „malém“ klubu, dohodnete na volném hostování a pak si každý rok vybíráte, kde budete působit. Navíc přitom můžete získat, kdy vám hostitel s vidinou budoucích příjmů půjde tak trochu na ruku, aby si vás jako zdroj příjmu získal natrvalo a třeba dostanete i nějaké ty výhody (více prostoru, postaršení apod.). Někteří dočasní hostitelé jsou v této věci při vidině příjmů navíc tak zaslepení, že jim nedojde, že to s nimi nemyslíte vážně ani v momentě, kdy si na Vánoce pořídíte přilbu nikoliv jejich klubové barvy, ale dalšího hostitele, u kterého plánujete pobýt v další sezóně. Když to takhle šikovně děláte až do dorostu a váš původní „malý mateřský“ klub nemá dorosteneckou soutěž či jen nějakou nižší úroveň, odcházíte si do dorostu zadarmo nebo půldarma, kam budete chtít. A „malý“ klub utře nos, přičemž si za to sice může sám, ale on celou dobu v dobrém doufal, že se domů někdy vrátíte.

To raději skončíme

Díky finanční bariéře se může lehce stát, že hráč, který by chtěl přestoupit, ale rodič za přestup nechce dát peníze, raději s hokejem skončí a půjde na jiný sport.

Podobně jako u předchozího tématu seriálu Hokejová revoluce bychom určitě našli další argumenty, proč současný přestupní řád hokejové výchově spíš škodí než pomáhá, ale cílem je hledat a nabízet alternativní řešení. Pojďme na ně!

Stejně jako v předchozím dílu i dnešní návrh bude značně inspirován zámořským prostředím. Opět s úpravou pro místní podmínky, neboť tak jako by u nás vzhledem k velikosti základny, počtu zimních stadiónů apod. bylo složité nastavit třeba zámořskou víceúrovňovou výkonnostní žákovskou soutěž, nebylo by dost dobře možné aplikovat zcela volný zámořský tryoutový systém.

Zámořský systém

Podívejme se nejdříve v základních bodech, jak to funguje v USA:

• Hráči mají na každou sezónu naprostou volnost výběru týmu.
• V průběhu jara a léta před sezónou týmy pořádají tzv. tryouty, ve kterých si vybírají hráče tak, aby v srpnu měli pohromadě tým. Pokud se hráč nedostane do svého vyvoleného týmu, zkouší dle libosti další tryouty.
• Hráč dostává na sezónu smlouvu, kde je stanoveno, jaký servis od týmu dostane a co za něj zaplatí.
• Pro všechny týmy do U16 platí strop, kolik hráčů mohou mít, ten je nastaven na 18+2, přičemž většina týmů drží počet 15+2. Hráči chtějí hrát, ne vysedávat na lavičkách.
• V průběhu sezóny není zvykem přestupovat, byť to není zákázáno a po dohodě s trénérem do 31. prosince přestupovat lze. Nemusí však být jednoduché najít si místo v průběhu sezóny na soupisce v jiném týmu, který by měl pro hráče volno.
• Zajímavé je, že svůj tým byť v jednom jediném ročníku si může postavit kdokoliv, stačí vyplnit žádost, doložit požadované podmínky, sehnat trenéry, připravit plán na sezónu vč. financování a jede se.
• Nutno poznamenat, že hokej v zámoří je značně finančně náročná záležitost a zmiňovaná svoboda je částečně vykoupena i samofinancováním týmů.

Návrh řešení

Základem navrhovaného řešení by mohla být i u nás skutečná hráčská volnost a zdravá soutěživost mezi kluby. Zkuste si tedy představit tato pravidla:

• Naprostou volnost přestupů ve stanoveném období (řekněme květen – srpen) s omezením přestupů v průběhu sezóny (září – duben). Hráči by mohli ve stanoveném období volně usilovat o zařazení do libovolného vybraného týmu. V sezóně by pak přestupy byly zcela omezeny až na výjimky jako je stěhování.
• K tomu by se hodilo nastavit i stropy pro počet hráčů na tým, např. max. 18+2 na tým pro velký hokej, 14+2 pro „čtyřkový“ minihokej a 10+2 pro „trojkový“. Přičemž kluby by mohly při dodržení pravidel pro tým svobodně sestavovat libovolný počet týmů v ročníku. Rozuměj, mám kapacity, dělám to dobře, je o klub zájem, tak mám klidně tři týmy v ročníku. Každý podle chuti a možností. Tohle funguje nejen za mořem, ale i třeba ve Finsku. Kluby, které mají hodně hráčů a odpovídající zázemí, si je rozdělí do více týmů podle výkonnosti a hráči pak mají možnost věnovat se hokeji podle chuti a úsilí. Kdo chce, bojuje o AAA tým s náročnějším programem, kdo chce kroužek, trénuje si 2x týdně v kroužku. Při volnosti přestupů by však stropy ani nebyly potřeba. Pokud by nějaký tým syslil kvůli příspěvkům větší počty hráčů a hráči by měli méně herních příležitostí, jistě by se to brzy odrazilo na zájmu.
• Jednotlivé týmy by před každou sezónou připravovaly pro hráče jednoduché nabídky – nic složitého, stačilo by rámcově kolik přijímají na sezónu hráčů, jaký budou mít sezónní program, trenéry a kolik bude sezóna stát peněz (rozuměj výši příspěvků). Každý by tak měl přehled, do čeho jde a nebyl by pak rozčarován, že se ocitl v týmu, který nemá ledy na tréninky, nechce moc hrát zápasy, nabral spoustu hráčů, kteří se nedostanou do hry apod.
• Klidně si umím představit jednoduché jednosezónní smlouvy mezi hráči a týmem, kde by bylo uvedeno, co klub nabízí a kolik to bude rodiče stát.
• Úmyslně používám termín týmy, neboť jako perličku pro fajnšmekry bych přidal americko-kanadskou volnost sestavovat libovolně týmy i mimo současnou klubovou scénu. Proč ne? Objeví se parta lidí, kteří jsou schopni připravit program pro jeden ročník a zajistit pro něj veškeré zázemí vč. financí. Tak ať to proboha udělají, vždyť sami a za své chtějí vychovávat hráče. Věřím, že by se obešli i bez ukrajování z koláče ostatním a nepotřebovali by současné příspěvky svazu klubům na trenéry, výstroj apod.
• Pro navrhované řešení by se více než hodila koncepce žákovského soutěžení viz minulý díl Hokejové revoluce. Přičemž týmy by v žebříčku byly přihlášené podle ročníků s tím, že by měly volnost v zařazování mladších hráčů ve stanoveném ročníku. Vyřešilo by to i problém, kdy v současnosti mají někde díky demografickému vývoji problémy poskládat pravidelné dvouročníky. Příkladově – je hodně hráčů ročníku 2001 a další dva ročníky jsou početně slabší? Tak uděláme tým do ročníku 2001 a tým do ročníku 2002 s hráči i ročníku 2003. Navrhované žákovské žebříčkové soutěžení by si hravě poradilo s vhodnými zápasovými příležitostmi pro všechny. Každý tým by si podle žebříčku vyhledával podobně zdatné soupeře bez ohledu na to, kolik mají v týmu mladších hráčů.

Financování

Předpokládané obavy klubů ze „ztrát“ z uvolnění přestupového řádu se pokusím rozptýlit návrhy, které by klubům „ztráty“ podle mého názoru minimálně kompenzovaly a určitě by spravedlivěji odměňovaly i péči věnovanou jednotlivými kluby žákovské mládeži. Platí však jednoduché, kdo by se staral, ten by měl, kdo by na to kašlal, ten by čuměl.

A. Týmové příspěvky 

Už dnes se výše příspěvků v klubech velmi liší, přičemž největší vliv na ně má geografické umístění klubu a místní poptávka po hokeji. V žákovských kategoriích jsou například i na úrovni zdánlivě standardizovaných akademií kluby, kde v jednom za méně než třetinový klubový příspěvek můžete mít více než 3x více tréninkových příležitostí než ve druhém. I proto by se hodily transparentní programy jednotlivých týmů před sezónou a každý tým nechť si pak nastaví svoje tržní příspěvky libovolně vysoké (stejně se tak dnes děje). Když se dnes podíváte na mimoklubovou scénu, poptávku a výši cen mimoklubové přípravy (dovednostních tréninků, kempů, turnajů apod.), je až s podivem, že si nikdo na klubové scéně neuvědomuje, o kolik peněz se kluby svým laxním přístupem k mládeži připravují. Jsem přesvědčený o tom, že kluby, které by nabízely kvalitní týmové programy by si za ně mohly s přehledem určovat i zajímavé ceny. Dokonce tak zajímavé, že by samy mohly nabízet i stipendia talentovaným hráčům, kteří by měli s financováním potíže. Navíc by příprava hráčů mohla být koncepční a nedocházelo by k tomu, že děti pendlují unavené mezi klubovým a mimoklubovým prostředím. Ono je ze všech úhlů pohledu nejlepší mít kvalitní koncepční program intenzivních tréninků a dostatečného odpočinku v klubu.

B. Registrační poplatek a skutečné výchovné

Dokonce bych si uměl představit i přímou náhradu „ztrát“ klubů vzniklou zrušením výkupného v současné podobě, kterou by rodiče, věřím, za svobodu rádi vyměnili. V USA platí každý hráč roční registrační poplatek USA Hockey ve výši cca 45$, za to má však kromě jiného k dispozici přístup ke spoustě informací na webu USA Hockey, pravidelný informační newsletter apod. (ne, informační systém pro rodiče v rámci USA Hockey skutečně není to samé, co současný web ČSLH :-). Co takhle zavést místo současné podoby výkupného roční hráčský poplatek za svazovou registraci placený hráčem přímo svazu (500 Kč/rok ?). Vyřešilo by to hned několik problémů najednou:

• zpřehlednilo aktuální hráčské stavy – viz článek zde
• spravedlivěji řešilo podíl klubu na výchově hráče – viz navazující návrh dále
• díky vhodné komunikaci (přístup na web, newsletter apod.) by hráči i rodiče mohli mít větší pocit sounáležitosti se svým sportem a jeho organizátorem, třeba by díky tomu bylo možné rodiče i účinněji vést ke sportovnímu chování, jak činí příkladně ve své komunikaci s rodiči právě USA Hockey

Výše jsem zmínil spravedlivější systém úhrady nákladů za výchovu hráče jednotlivým klubům. Ten by mohl fungovat tak, že každoroční suma vybraná za zmíněné registrační poplatky v žákovských kategoriích by mohla být každý rok rozdělována do klubů podle klíče, který by zohlednil uplatnění hráčů v kategorii mladšího dorostu a počet let strávených předtím v žákovském věku v daném klubu. Zní to možná složitě, ale je to jen o jednoduché evidenci s několika jednoduchými matematickými funkcemi, které by čísla počítaly samy.

Zmíněná evidence uplatnění hráčů v mladším dorostu by dávala všem (svaz, rodiče, …) perfektní přehled o úspěšnosti jednotlivých klubů ve výchově žáků, byly by zmapovány pohyby hráčů apod. Je ale asi utopie, že by se tohle současným vládcům zejména „velkých“ klubů bůhvíjak líbilo 🙂

C. Mimosezónní aktivity

Očekával bych i námitku, že nyní kluby vybírají od hráčů příspěvky po dobu až 12-ti měsíců v roce. Přestupové období (květen až srpen) by je mohlo o tyto příspěvky připravit. Co takhle v tomto období nabízet i komerční dovednostní tréninky, kempy, tryouty, kde by si kluby mohly hráče vyhledávat a mapovat, stejně tak jako hráči oťukávat jednotlivé klubové nabídky? Nepochybuji, že by příjem z těchto akcí vysoce převýšil příjem z klubových příspěvků za toto období. Samozřejmě při zmíněném, kdo by chtěl, ten by měl, kdo by nechtěl, ten by čuměl!

D. Podpora svazu, dotace, sponzoring

Současné financování klubů v žákovských kategoriích se opírá o tyto základní položky:

• svazové příspěvky na trenéry
• příspěvek MŠMT
• účelové dotace
• městská a obecní podpora (na klub, provoz zimního stadionu apod.)
• klubové příspěvky
• sponzoring

Navrhované řešení by přitom nevyžadovalo žádné změny ve struktuře financování.

Dovedu si představit jistou nevoli financovat z prvních dvou položek zmíněné individuální týmové projekty, ale ty by byly jen okrajovou záležitostí a bez úvodních položek by se klidně obešly. Složitější cestu by „soukromníci“ měli i k dalším dvěma položkám (účelovým dotacím a městské či obecní podpoře) a museli by tak opírat své projekty především o týmové příspěvky a sponzoring. Věřím, že i s tím by si poradili.

Jako užitečné bych také viděl skutečné a nejen deklarované vychýlení podpory více směrem k „malým“ klubům tak, aby byl naplňován záměr hrát hokej všude. Důvody jsou prosté, „velké“ kluby působí ve větších městech, kde jsou vyšší příjmy a vyšší příspěvky, umí zpravidla díky svým personálním kapacitám a kontaktům lépe dosahovat na dotace a sponzorské příspěvky. „Malé“ kluby mají možnosti přeci jenom omezené a často je jejich největší devizou obětavost zúčastněných lidí. Z veřejných peněz je proto potřeba pomáhat víc právě jim.

Závěrečná

Hodně řádků, spousta slov, ale když se zamyslíte, nijak složitý a ani organizačně náročný návrh to není. Jeho nosným základem je volnost přestupů hráčů v žákovských kategoriích, která by vytvořila skutečně zdravé soutěžní prostředí, o které usiluje svaz. Vše ostatní už je jen popis souvisejících aspektů. Vše otevřené, vše k diskuzi, vše k možnému doplnění.