Hokejová revoluce I. – Žákovská liga

Jen tak pro inspiraci spouštíme seriál článků o nedostatcích českého mládežnického hokeje, jehož cílem bude nejen poukázat na současné nešvary, ale i nabídnout k diskuzi opatření, která by při troše dobré vůle mohla náš mládežnický hokej posunout blíže k nejvyspělejšímu hokejovému světu.

První díl věnujme domácí žákovské lize. Nejprve se podívejme na některé problémy, se kterými se její současná podoba potýká.

Chybějící motivace

S výjimkou 8. tříd se nehrají závěrečné turnaje mistrovství republiky nebo jiné vyvrcholení celoročního úsilí v soutěži. Soutěži tak schází motivační cíl. Neexistence jednotného a jednoduše dostupného přehledu výsledků navíc znesnadňuje porovnání, jak kluby pracují s mládeží v žákovských kategoriích a nic je tak k dobré práci s dětmi nemotivuje.

Nechtěná utkání

Jaký je přínos zápasů, které končí výsledkovým rozdílem o deset, dvacet i více gólů? Není pochyb, že ani jeden ze soupeřů z podobných utkání neodchází nikterak obohacen a nikdo by dobrovolně taková utkání nehrál. Pokud by vysoké rozdíly ve skóre byly výjimečné, budiž, ale výjimečné nejsou a svaz si bohužel v této věci správně nezpracovává ani vlastní statistiky. Proč tedy díky žákovské lize nutit týmy hrát zápasy, které hrát nikdo nechce?

Pravidla nepravidla

Rok co rok se mění pravidla i rozlosování žákovské ligy. Už řadu let k tomu navíc dochází velmi živelně a často nelogicky podle toho, komu se aktuálně podaří prosadit vlastní zájmy. Výjimkou nejsou ani změny v pravidlech až v průběhu rozehrané soutěže. Opět obvykle na nátlak zájmových skupin podle čtvrtníčkovsko-horníkovské zákonitosti „silnějšího psa“ nebo jako důsledek nápravy předchozí nedomyšlenosti. Typickým příkladem je omezení pro hráče odehrát pouze jedno utkání za víkend. Vloni nejdřív ano, pak ne, letos zase ano a dále uvidíme. Lze chápat argumenty příznivců i odpůrců, kdy jedni brojí za možnost vybraných hráčů odehrát co nejvíce utkání a posouvají si hráče napříč kategoriemi a druzí oproti tomu nechtějí hrát nekvalitní utkání nebo neustále měnit plánovaný program proto, že jim soupeři díky účelovému šíbování hráčů přesouvají zápasy mimo plánované termíny.

Zbytečné cestování a náklady

A to někdy doslova. Těžko hledat logiku v geografickém uspořádání soutěže, která nutí žáky Sparty jezdit do Děčína, Slavie do Krkonoš a Zbraslavi po jižních Čechách, když by si mohli zahrát pohodlně a kvalitně okolo komína mezi sebou. Ušetřil by se čas, peníze i nervy výletníků za zápasy, které nezřídka končí již výše zmiňovaným nechtěným výrazným rozdílem ve skóre.

Nepřehledné kategorie

Vděčné téma k vřelé diskuzi je také nastavení kategorií žákovské ligy. Ročníky, dvouročníky, výjimky a výjimky z výjimek. Není divu, že takto rozverná pravidla jsou často zneužívána. Příkladově některé kluby poslepují týmy do ročníkové soutěže jen za použití postaršovacích výjimek nebo se přihodí že v zápase týmu A proti týmu B s řekněme výsledkem 25:1 pro tým A nenastoupí hráč týmu B, který patří do dané kategorie, ale klub týmu B jej v daný moment postaršil do vyšší kategorie. Není pochyb, že žádný rozumný tým A by za daných okolností s týmem B dobrovolně nehrál, pokud by jej k podobným utkáním nenutila žákovská liga.

Zbytečné záškoláctví

Existuje snaha omezit dříve poměrně četné středeční zápasy, které tahají hráče ze škol. Přesto nevymizely zcela, zbytečně nutí hráče k zameškání školní výuky a i z výše zmíněných důvodů často zcela bezúčelně.

Těch důvodů, proč je žákovská liga v současné podobě více na škodu než k užitku, by se našlo i víc, přičemž opačných argumentů na straně má dáti zdaleka tolik vidět není. Pokud je někdo jiného názoru, může svou podpůrnou argumentaci ve prospěch současné podoby žákovské ligy uvést v komentářích pod článkem.

Teď už ke kontranávrhu a jeho podpůrné argumentaci.

Základní myšlenka je jednoduchá: ZRUŠIT ŽÁKOVSKOU LIGU A PONECHAT VŠE VOLNĚ NA TÝMECH ŽÁKOVSKÝCH KATEGORIÍ, AŤ SI KAŽDÝ HRAJE KDY, KDE A S KÝM CHCE! Určeme jen herní pravidla, za jakých se budou zápasy odehrávat! Jednoduché, volitelně nákladné, účinné, svobodné.

K tomu by se hodilo vytvořit a spravovat jednoduché ročníkové žebříčky, které by dávaly týmům nápovědu pro výběr vhodného soupeře a odrážely přehledně i výsledky práce s mládeží v jednotlivých klubech. Něco podobného, jako funguje za mořem, klidně i bez tamní zvyklosti nastavit několik výkonnostních levelů. Pro jasnou představu ukázka žebříčku jednoho ročníku TADY nebo kompletně po ročnících a výkonnostních úrovních TADY.

Četné výhody navrženého řešení se samy nabízejí:

• zápasy si sjednávají týmy podobné výkonnosti a odpadají výsledkové propadáky a nechtěná utkání
• každý si sjednává zápasy v termínech, které mu vyhovují
• cestuje se dle libosti, mám-li vhodného soupeře za humny, zahraju si s ním, chci-li si udělat výlet za atraktivním soupeřem ve vzdálenější lokalitě, proč ne?
• zajímavé zážitky i úspory mohou přinést v zámoří často využívaná jednodenní dvoutkání stejných soupeřů nebo víkendová setkání více týmů najednou, kdy zúčastněné týmy odehrají utkání turnajově mezi sebou systémem každý s každým
• odpadají problémy s účelovými posuny hráčů kategoriemi, resp. kluby s menším počtem hráčů, které nesloží tým z jednoho ročníku nebo ty kluby, které cítí potřebu masivně postaršovat hráče i přesto, že na to výkonnostně nemají, nechť hrají v příslušném ročníku, ale top týmy daného ročníku se s nimi díky možnosti volby kvality utkání nemusí vůbec potkávat, a naopak, pokud má nějaký tým takovou výkonnost hráčů, že i s mladšími hráči stačí těm starším v daném ročníku, nechť si hraje na tolik mladších hráčů, na kolik chce
• ročníkový žebříček by byl také zcela objektivním měřítkem úrovně práce s mládeží v jednotlivých klubech, ale tady se obávám, že tento argument řada lidí nebude považovat za výhodu 🙂

Výhod by se dalo najít určitě víc, hlavní podstatou však je, že takto volný systém soutěžení by poskytoval všem možnosti volby, do jaké míry se chtějí hokeji věnovat. Každý si může odehrát zápasů kolik chce, vybrat si obtížnost utkání, jakou chce a kluby či v jejich rámci jednotlivé týmy si tak samy nastaví, zda se chtějí hokeji věnovat výkonnostně nebo kroužkově. Navíc by bylo i všem rodičům při volbě klubu na první pohled jasné, kde jde o sport a kde o kroužek.

I z pohledu svazu by došlo zcela jistě k významným úsporám, neboť jedinou starostí s organizací by bylo zpracovávat zaslané výsledky a vést žebříček, k čemuž lze připravit jednoduchou online aplikaci. Troufám si říct, že by došlo i k úsporám na straně klubů, neboť každý by si udělal soutěž tak nákladnou, jak by chtěl. A podívam-li se na mimoklubové útraty rodičů za dotrénovávání a dohrávání dětí v hokejových školách, jsem si jist, že by si i nějakou kačku za kvalitní zápas či turnaj v klubu sami rádi připlatili.

A představte si, že by se k volnému systému soutěžení přidal po vzoru zámoří i volný přestupový řád nebo strop pro počet dětí na tým. To by byl hukot! Ale o tom v dalších dílech Hokejové revoluce 🙂