Hokejová revoluce I. – Žákovská liga

Jen tak pro inspiraci spouštíme seriál článků o nedostatcích českého mládežnického hokeje, jehož cílem bude nejen poukázat na současné nešvary, ale i nabídnout k diskuzi opatření, která by při troše dobré vůle mohla náš mládežnický hokej posunout blíže k nejvyspělejšímu hokejovému světu.

2044412_prouzek

První díl věnujme domácí žákovské lize. Nejprve se podívejme na některé problémy, se kterými se její současná podoba potýká.

Chybějící motivace

S výjimkou 8. tříd se nehrají závěrečné turnaje mistrovství republiky nebo jiné vyvrcholení celoročního úsilí v soutěži. Soutěži tak schází motivační cíl. Neexistence jednotného a jednoduše dostupného přehledu výsledků navíc znesnadňuje porovnání, jak kluby pracují s mládeží v žákovských kategoriích a nic je tak k dobré práci s dětmi nemotivuje.

Nechtěná utkání

Jaký je přínos zápasů, které končí výsledkovým rozdílem o deset, dvacet i více gólů? Není pochyb, že ani jeden ze soupeřů z podobných utkání neodchází nikterak obohacen a nikdo by dobrovolně taková utkání nehrál. Pokud by vysoké rozdíly ve skóre byly výjimečné, budiž, ale výjimečné nejsou a svaz si bohužel v této věci správně nezpracovává ani vlastní statistiky. Proč tedy díky žákovské lize nutit týmy hrát zápasy, které hrát nikdo nechce?

Pravidla nepravidla

Rok co rok se mění pravidla i rozlosování žákovské ligy. Už řadu let k tomu navíc dochází velmi živelně a často nelogicky podle toho, komu se aktuálně podaří prosadit vlastní zájmy. Výjimkou nejsou ani změny v pravidlech až v průběhu rozehrané soutěže. Opět obvykle na nátlak zájmových skupin podle čtvrtníčkovsko-horníkovské zákonitosti „silnějšího psa“ nebo jako důsledek nápravy předchozí nedomyšlenosti. Typickým příkladem je omezení pro hráče odehrát pouze jedno utkání za víkend. Vloni nejdřív ano, pak ne, letos zase ano a dále uvidíme. Lze chápat argumenty příznivců i odpůrců, kdy jedni brojí za možnost vybraných hráčů odehrát co nejvíce utkání a posouvají si hráče napříč kategoriemi a druzí oproti tomu nechtějí hrát nekvalitní utkání nebo neustále měnit plánovaný program proto, že jim soupeři díky účelovému šíbování hráčů přesouvají zápasy mimo plánované termíny.

Zbytečné cestování a náklady

A to někdy doslova. Těžko hledat logiku v geografickém uspořádání soutěže, která nutí žáky Sparty jezdit do Děčína, Slavie do Krkonoš a Zbraslavi po jižních Čechách, když by si mohli zahrát pohodlně a kvalitně okolo komína mezi sebou. Ušetřil by se čas, peníze i nervy výletníků za zápasy, které nezřídka končí již výše zmiňovaným nechtěným výrazným rozdílem ve skóre.

Nepřehledné kategorie

Vděčné téma k vřelé diskuzi je také nastavení kategorií žákovské ligy. Ročníky, dvouročníky, výjimky a výjimky z výjimek. Není divu, že takto rozverná pravidla jsou často zneužívána. Příkladově některé kluby poslepují týmy do ročníkové soutěže jen za použití postaršovacích výjimek nebo se přihodí že v zápase týmu A proti týmu B s řekněme výsledkem 25:1 pro tým A nenastoupí hráč týmu B, který patří do dané kategorie, ale klub týmu B jej v daný moment postaršil do vyšší kategorie. Není pochyb, že žádný rozumný tým A by za daných okolností s týmem B dobrovolně nehrál, pokud by jej k podobným utkáním nenutila žákovská liga.

Zbytečné záškoláctví

Existuje snaha omezit dříve poměrně četné středeční zápasy, které tahají hráče ze škol. Přesto nevymizely zcela, zbytečně nutí hráče k zameškání školní výuky a i z výše zmíněných důvodů často zcela bezúčelně.

Těch důvodů, proč je žákovská liga v současné podobě více na škodu než k užitku, by se našlo i víc, přičemž opačných argumentů na straně má dáti zdaleka tolik vidět není. Pokud je někdo jiného názoru, může svou podpůrnou argumentaci ve prospěch současné podoby žákovské ligy uvést v komentářích pod článkem.

Teď už ke kontranávrhu a jeho podpůrné argumentaci.

Základní myšlenka je jednoduchá: ZRUŠIT ŽÁKOVSKOU LIGU A PONECHAT VŠE VOLNĚ NA TÝMECH ŽÁKOVSKÝCH KATEGORIÍ, AŤ SI KAŽDÝ HRAJE KDY, KDE A S KÝM CHCE! Určeme jen herní pravidla, za jakých se budou zápasy odehrávat! Jednoduché, volitelně nákladné, účinné, svobodné.

K tomu by se hodilo vytvořit a spravovat jednoduché ročníkové žebříčky, které by dávaly týmům nápovědu pro výběr vhodného soupeře a odrážely přehledně i výsledky práce s mládeží v jednotlivých klubech. Něco podobného, jako funguje za mořem, klidně i bez tamní zvyklosti nastavit několik výkonnostních levelů. Pro jasnou představu ukázka žebříčku jednoho ročníku TADY nebo kompletně po ročnících a výkonnostních úrovních TADY.

Četné výhody navrženého řešení se samy nabízejí:

  • zápasy si sjednávají týmy podobné výkonnosti a odpadají výsledkové propadáky a nechtěná utkání
  • každý si sjednává zápasy v termínech, které mu vyhovují
  • cestuje se dle libosti, mám-li vhodného soupeře za humny, zahraju si s ním, chci-li si udělat výlet za atraktivním soupeřem ve vzdálenější lokalitě, proč ne?
  • zajímavé zážitky i úspory mohou přinést v zámoří často využívaná jednodenní dvoutkání stejných soupeřů nebo víkendová setkání více týmů najednou, kdy zúčastněné týmy odehrají utkání turnajově mezi sebou systémem každý s každým
  • odpadají problémy s účelovými posuny hráčů kategoriemi, resp. kluby s menším počtem hráčů, které nesloží tým z jednoho ročníku nebo ty kluby, které cítí potřebu masivně postaršovat hráče i přesto, že na to výkonnostně nemají, nechť hrají v příslušném ročníku, ale top týmy daného ročníku se s nimi díky možnosti volby kvality utkání nemusí vůbec potkávat, a naopak, pokud má nějaký tým takovou výkonnost hráčů, že i s mladšími hráči stačí těm starším v daném ročníku, nechť si hraje na tolik mladších hráčů, na kolik chce
  • ročníkový žebříček by byl také zcela objektivním měřítkem úrovně práce s mládeží v jednotlivých klubech, ale tady se obávám, že tento argument řada lidí nebude považovat za výhodu 🙂

Výhod by se dalo najít určitě víc, hlavní podstatou však je, že takto volný systém soutěžení by poskytoval všem možnosti volby, do jaké míry se chtějí hokeji věnovat. Každý si může odehrát zápasů kolik chce, vybrat si obtížnost utkání, jakou chce a kluby či v jejich rámci jednotlivé týmy si tak samy nastaví, zda se chtějí hokeji věnovat výkonnostně nebo kroužkově. Navíc by bylo i všem rodičům při volbě klubu na první pohled jasné, kde jde o sport a kde o kroužek.

I z pohledu svazu by došlo zcela jistě k významným úsporám, neboť jedinou starostí s organizací by bylo zpracovávat zaslané výsledky a vést žebříček, k čemuž lze připravit jednoduchou online aplikaci. Troufám si říct, že by došlo i k úsporám na straně klubů, neboť každý by si udělal soutěž tak nákladnou, jak by chtěl. A podívam-li se na mimoklubové útraty rodičů za dotrénovávání a dohrávání dětí v hokejových školách, jsem si jist, že by si i nějakou kačku za kvalitní zápas či turnaj v klubu sami rádi připlatili.

A představte si, že by se k volnému systému soutěžení přidal po vzoru zámoří i volný přestupový řád nebo strop pro počet dětí na tým. To by byl hukot! Ale o tom v dalších dílech Hokejové revoluce 🙂

11 komentářů

  1. cshockey napsal:

    Dobrý den, Pavle z Jižní Moravy, je dobře, že jste se rozhodl zapojit. Takhle by měla probíhat konstruktivní debata nad potřebami českého mládežnického hokeje. Znáte prostředí a umíte pojmenovat potřeby ve Vašem regionu. Je jasné, že nikdy nelze vyhovět všem a musí se hledat konsenzus i na základě potřeb většiny. Já si však myslím, že současná podoba ŽL, pravidla pro postaršování či přestupový řád nemohou vyhovovat názorové většině a hlavně poškozují práva a potřeby samotných dětí, o které by mělo jít v první řadě. Ať už z nich vyrostou vrcholoví sportovci nebo díky sportu „jen“ řádní lidé se zcela jiným uplatněním.
    1) Bezvýhradně souhlasím s tím, že odkazy na švédský model jsou liché. Celá švédská společnost i mentalita jsou skutečně výrazně odlišné od našeho prostředí, navíc my jsme si ze švédského modelu vzali a zneužili jen to nejpohodlnější a tedy „nechte je, ať si hrají“ a přetavili ve vlastní příznačnější „hlavně, abychom se nemuseli moc starat“. Výchovný systém ve Švédsku, ať už jde o propojení sportu a škol či celkově možností sportovního vyžití dětí, je s námi nesrovnatelné a ví to každý, kdo se ve Švédsku či Finsku kdy byl podívat v jakémkoliv i malém městě a viděl, kolik hřišť a sportovišť je tam dětem volně k dispozici.
    2) Nejsem si úplně jistý, že úplně všechno zlo pochází z Prahy, spíše bych to viděl na různé zájmové skupiny, ať už pochází odkudkoliv. Nevěřím totiž, že kdyby všechno diktovala jenom Praha, došlo by třeba na to, že v ŽL 6. a 8. třídy Slavie jezdí hrát do Krkonoš, Sparta do Děčína a Zbraslav do Českých Budějovic, místo toho, aby hrály minimálně stejně kvalitně mezi sebou.
    2) Nesouhlasím s Vámi v bodě, kde zmiňujete, že reorganizace a hraní na ročníky způsobilo snížení počtu dětí. Ty děti se přece nikam nevypařily. Jen vznikl díky postaršování a jinému chaosu bohužel současný paskvil, ve kterém díky šíbování dětí kategoriemi, dochází k tomu, co tady uváděl i Petr, a tedy, že jeden den hrajete s nějakým týmem 10-0 a druhý den 0-10. To je ale přeci špatně! Daleko lepší by přeci bylo, kdyby každý věděl, s kým bude hrát a co ho v zápase přibližně čeká! Těšil se na rivalitu, soutěžil, měl zpětnou vazbu, jak se jeho práce vyvíjí apod.

    Dovolím si v souladu s řešením v článku zopakovat, že příležitost ke zlepšení vidím ve zmiňované volnosti v kombinaci s ROČNÍKOVÝM ŽEBŘÍČKEM.

    A) Klidně byste si mohli v regionu soutěž, jak chtěli. Její výsledky by se mohly promítat do celostátního žebříčku.
    B) Každý klub by si určil kategorie, jak by mu to vyhovovalo. Mám osmnáct dětí ročníku 2002, tak budu mít tým 2002. Mám ale jen 9 2003 a 7 2004. No tak postavím tým 2003 a hraju si v dané ročníkové kategorii s dvouročníkem, tím lépe pro „prvoročáky“. Umím si dokonce představit, že mám skvělých 15 2003, no tak je dám do sezóny a žebříčku jako tým ročníku 2002 a budu hrát jako tým 2002 se soupeři 2002. Žebříček by ohlídal to, že když by na to tým stačil, super, kdyby na to neměl, dobré týmy 2002 by se mnou moc hrát nechtěly a buď bych se spokojil se slabšími, ale fyzicky silnějšími soupeři, nebo bych se příští rok už do vyšší kategorie nehrnul a přihlásil se do „své“ 2003.

    Že by v tom byl zmatek? Vůbec ne! Na začátku každé sezóny by se jen přihlásili do ročníkových žebříčků libovolné počty týmů. Ničemu by přece vůbec nevadilo, že třeba v ročníku 2002 by jich bylo 80 a v ročníku 2003 třeba jen 65.
    Že by bylo náročné si zápasy domlouvat? Pohodlnost! Když se podívám na rozlosování současné ŽL a její skutečný program, vidím vysokánské procento přesouvaných zápasů mimo stanovené termíny. Přičemž většina přesunů zase vychází jen z různých potřeb šíbovat hráči kategoriemi sem a tam.
    Dokonce si myslím, že je horší a na organizaci náročnější, když Vám někdo neustále mění naplánovaný program, než když si celou dobu stavíte program jen sám podle svých potřeb.

    A BYL BY KLID :-), každý podle svých potřeb, financí a preferencí a perfektní přehled o tom, jak kde hokejová výchova funguje či nefunguje. Jen se budu opakovat, když připomenu, že sám absolutně nevnímám jakoukoliv závislost mezi dobrou prací s mládeží a tzv. velko či maloklubem. Sám jste zmínil několik příkladů a našlo by se spousta dalších týmů v malých klubech, které pracují perfektně. Právě těm by navrhovaná volnost a rovnost příležitostí měla vyhovovat nejvíce a jsem přesvědčený, že by se jim dobrou prací i lépe dařilo udržet děti před odchody do velkoklubů. Proč by chodili hráči z malých do velkých klubů, když mohou hrát skvělý hokej doma? Sám jsem přesvědčen, že nejlepší příležitostí pro hráče je dobře pracující tým v malém klubu. Bohužel těchto příležitostí je třeba v Praze poskrovnu 🙂

  2. Petr napsal:

    Jsem rád,že se svým názorem nejsem jediný a že ho podpoří i člověk, který stávající systém zažívá dnes a denně v praxi.

  3. Pavel napsal:

    Přeji hezký den z Jižní Moravy.
    Dlouho jsem váhal zapojit se zde do diskuze ohledně žákovských a mládežnických soutěží. Ale po uveřejnění několika článků a diskuzních příspěvků si dovolím přidat svůj názor na měc.
    Jako dlouholetý činovník krajského VV ČSLH a teď i funkcionář menšího klubu z velkého města mám za těch cca 8-10 funkcionaření v hokeji si myslím celkem slušný přehled o tom, co jak a kde se v žákovských a mládežnických kategoriích hraje.
    Začnu od začátku. Téma reorganizace žákovských kategorií je běžně standartní téma při každé sezoně. Pamatuju doby, kdy ročníkovou soutěž po třídách hrálo cca 80 klubů v ČR (asi 6 roků nazpátek). Poté se z rozhodnutí ČSLH v Praze začalo hrát na ročníky a dlouho budovaný systém se rozpadl. A důsledek? V souladu s malým počtem dětí rázem je klubů a hráčů o hodně méně. Před třemi lety se vymyslel stávající systém ŽL. Jestli je dobrý nebo ne je opravdu na velmi dlouhou diskuzi. I já si myslím osobně že ne. Dává totiž těm co hrají ŽL po ročnících velkou zbraň při jednání s rodiči hráčů z malých oddílů.
    Diskuze stylu: “ My máme celou ŽL a vy hrajete jen dvouročník, co z toho kluka vyroste“, jsou běžným jevem na českých zimácích. Pak dochází k tomu, že velké kluby již v 12-ti letech přetahují, to málo co je v regionálních klubech, k sobě. Následkem toho je v malých klubech ztráta motivace, málo hráčů a celkový hokejový úpadek.
    Potom přijdou časy přechodu do dvouročníkového dorostu. Proč v ČR se toto děje již v 14-ti letech hráče, kdy teprve dospívá po stránce fyzické i charakterní mě je záhadou?. Velké kluby přívádějí hráče z těch menších velkou měrou a rázem i z velkých klubů odchází mnoho hráčů hrát do jiného města. V 9.třídě cestují denně třeba i 70 km tam a zpět. A co z toho? Škola jde do úpadku, rodinné finance krvácí, hráči začínají být znechuceni…
    Poslední dobou se každý ohání v debatách švédskou cestou. Víme ale co za tou švédskou cestou stojí? My co jsme tam několikrát byli tak ano.
    Jedná se o naprosto jiný přístup celé společnosti k dětem, sportu a životu obecně. To co je ve Švédsku běžný jev ( úcta k rodičům, trenérům, učitelům a systému sportu všeobecně) se u nás jeví jako velký problém.
    Již na základních školách běží dělení dětí na chudé a bohaté, lépe a hůře se oblékající atd. I v hokeji se rádi rodiče kastují podle financí, společenského postavení, konexí. V tomto prostředí potom bohužel nejdou aplikovat osvědčené severské modely, protože prostě na to naše společnost není doposud připravena.
    Ale zpátky k mládežnickému hokeji. Jak jsem již na začátku předeslal, jsem i funkcionářel menšího oddílu ve velkém městě. Dostal jsem se k tomu zhruba tak, jak všichni ostatní co se neprofesionálně věnují hokeji.
    Dítku se zachtělo hrát hokej, protože ho hrál táta. A tak se vyrazilo na ZS. Po několika letech, kdy oddíl více či méně stagnoval došlo k oslovení mé osoby, abych se zapojil do vedení.
    A tak to přišlo. Místo večerních „chlapských tiskovek“ (během dne v cicilním zaměstnání, vždyť nás hokej baví) jednání se sponzory, zástupci města atd. Doma večer z manželkou místo rozhovorů na téma zahrada probíráme hokej, situaci v oddíle. Prostě „taková typická “ česká hokejová rodina.
    Ale nenaříkám. Zkusili jsme totiž před dvěma lety jinou cestu hokeje. Vzali jsme odložené hráče a Ty, co u nás hráli již nějakou dobu. Vytvořili jsme početný 20-člený kádr v kategoriích MŠ a SŽ a začali jme se řídil pravidlem poctivého a pravidelného tréninku mimo hodiny školního vyučování, úcty k trenérům, klasické soutěživosti (ano hrajeme na výsledky), dodržování pokynů a radosti z každé maličkosti.
    Třeba i té, že jsme měli 3 a letos už 4 hodiny ledu týdně. A ono to jde. Obě mužstva se prodrala do popředí tabulek MŽ a SŽ ve dvouročníkových spojených soutěží Jihomoravského a Zlínského kraje.
    Ano spojených. Protože v rámci zatraktivnění soutěží se oba kraje před sezonou domluvili, že celou sezonu odehrají jejich mužstva dohromady. Výsledkem je velmi zajímavá soutěž, kde výsledkově pouze 2 z 16 jsou pod úrovní ostatních a zbytek se vyrovnaný.
    Důkazem to je, že o tomto víkendu sedm z osmi (jedno bylo odloženo) utkání skončilo maximálně s tříbrankovým rozdílem. Většina byla o jednu branku. A to i za účasti extraligových mužstev Komety, Zlína, ročníkových Warrioru, Vsetína atd.
    Proč toto všechno píšu? Protože stále jen slyším, že to nejde, to či ono je špatně atd. Protože když se najdou schopní lidé, i na malých městech ( Uničov, Hronov, Přerov a další) se dá dosahovat velmi dobrých výsledků.
    Závěrem mé osobní vyjádření k systémům ŽL. Nikdy nic nebude po chuti všem. Ti velcí by nejraději hráli jen spolu, ti malí šetří každou korunu a nemají rádi velké cestování. Nejdříve bychom si ovšem měli říct, že by bylo asi nejlepší již od 5.tř. hrát na dvojročníky. Velké kluby by měli v soutěži A a B, někteří i C mužstva. Stějně to tak dělají v soutěžích mladšího dorostu. Po základní části by ti tabulkově lepší hráli druhou polovinu spolu a ti horší by zase odehráli rovnocená utkání mezi sebou (něco jako systém ELMD a LMD).
    Systém soutěží a uspořádání ponechme na krajích a regionech. Ti nejlépe vědí, co jim vyhovuje. Znají své potřeby a možnosti, nenařizujme jim z Prahy dělení a spojování. Ať si sami kluby řeknou co chtějí. Na Jižní Moravě a na Zlínsku to od letoška funguje, tak proč by to nešlo i jinde.
    Samozdřejmostí by měli být finálová utkání vítězů regionálních skupin v rámci celé ČR v obou kategoriích (klidně třema MČR MŽ a SŽ), protože si myslím, že zdravá soutěživost by měla jedním ze základních kamenů výuky hokejových dovedností.

  4. Petr napsal:

    Z mého pohledu by se sjednocením soutěží pouze na ml. a st. žáky z dosavadních čtyř, ušetřilo ročně cca 30zápasů. Protože co si budeme nalhávat, ta mužstva jsou ze 70% (včetně hráčů) stejná. Tímto zeštíhlením by vybyl čas jak třeba na cvičení s fyzoterapeuty tak i např. na školu. A pokud by toho času bylo opravdu dost, mužstva by jej mohla využívat k přátelským zápasům na základě domluvy,kde by si v pohodě a bez stresu zahráli hráči,kteří by v normální soutěži byli méně vytížení a trenéři by měli čas tyto hráče v klidu zabudovávat do mužstva. Jestliže kluk začne hrát např. v 10-11 letch nemá absolutně čas se něco učit a jen spadne do nekonečného kolotoče soutěžních zápasů. S těmi výsledky bych to neviděl tak zle, protože jak jsem psal,když se v žácích potkají dvě mužstva a jeden den je výsledek 10:0, tak druhý den jsou ty samé mužstva odehrát zápas s výsledkem úplně opačným. Samozřejmě se čas od času vyskytnou vyjímky, kdy podobné výsledky má mužstvo celou sezónu,ale obvykle je to způsobeno výrazně mladším kádrem,než kterým disponují soupeři a už v následující sezóně bývají zpravidla podstatně lepší.

  5. cshockey napsal:

    Dobrý den, Petře, to jste špatně pochopil pojem nechtěné zápasy. Domnívám se, že zápasy, které končí vysokým rozdílem skóre nechce hrát ani jeden ze soupeřů. Vítězi a tím spíše poraženému tyto zápasy nic pozitivního nepřináší. Tady nejde o žádné kategorie odložených nechtěných týmů. Kdyby fungoval žebříček, dával by přehled, jak na tom jednotlivé týmy jsou výkonnostně a v zájmu obou soupeřů by se pak přirozeně vzájemně vyhledávali ti, kteří mají výkonnost podobnou. Každý by se pak mohl zabývat soutěžením podle libosti a každé utkání by bylo pro hráče výzvou, byť třeba na trochu jiné úrovni. S geografickým uspořádáním by žádný problém nebyl, všude jsou lepší a horší týmy a v žácích nenajdete příliš úměru mezi kvalitou týmu a skutečností, zda jde o extraligový velkoklub nebo nadšence na malém městečku. Podíváte-li se navíc na současné skupiny současné žákovské ligy, tak některé z nich geografické uspořádání přímo popírají. Navržené řešení také daleko spíš podpoří chuť dětí do hokeje. Myslíte si, že debakly v někom chuť do hokeje povzbuzují? Zkuste někdy vnímat třeba jen rozdíl mezi tím, jak se radují hráči z gólu na 5:4 ve vypjatém zápase a z gólu na 31:0. Podívejte se někdy do tváří dětí, které ten 31. gól inkasují, jakou mají z přítomnosti na ledě velikou radost. O tohle jde! Navíc Vám přidám ještě příklad z mnoha možných podobných, které se dnes a denně odehrávají v žákovské lize díky její současné podobě, bordelu v kategoriích a postaršováních. Tým A má odehrát v dané kategorii zápas s týmem B. Je pravděpodobné vítězství týmu A, ale tým B se navíc ještě rozhodne v den zápasu odeslat nějaké hráče z dané kategorie hrát o kategorii výš. Výsledkem je pak více než 20-ti gólový debakl. Ani jeden z týmů by ten zápas nikdy hrát nechtěl. Tým A navíc nemá šanci nic proti podobnému chování týmu B udělat a čekají ho v soutěži ještě 3 taková povinná „nechtěná“ utkání s týmem B. Podobně se pak zachovají třeba i tým C, D a E. Krásná soutěž!
    Bezvýhradně s Vámi souhlasím s tím, že by se měla věnovat větší péče zdravému vývoji hráčů. Kompenzace, zdravotní cvičení, protahování, fyzioterapie, určitě ANO! To je jedna věc. Já vidím ještě i další! Díky nedobré práci na úrovni klubů, ale třeba právě i díky současné podobě žákovské ligy, kde je spousta zápasů pouhou ztrátou času, je tady dnes fenomén masivního dotrénovávání a dohrávání v soukromých projektech. Hráči pak tráví spoustu neefektivního času v klubech a žákovské lize a vedle toho další čas dotrénováváním a dohráváním mimo klub. Na odpočinek a jiné aktivity tak příliš času už nezbývá. Chystám tomuto tématu věnovat podrobněji některý z dalších článků, takže prozatím tolik :-).

  6. Petr napsal:

    Z mého pohledu je dvoukolový a čtyřkolový systém něco jiného, ale budiž(i když 5.a7. tř. hrají jedním a 6.a 8. tř. druhým). Jenom prosím napište, co by bylo s hráči z mužstva,které by se ocitlo v kategorii tzv. nechtěných zápasů. Ti by nehráli? Předem by bylo určeno,že nic neumí,nemusí hrát, nemají šanci výkonostně růst? Co je nechtěný zápas? Předem daný výsledek, nebo škaredý zimák, mimoň rozhodčí, či snad dlouhá a nepříjemná cesta? Já si myslím, že je nutné k hokeji dostat co nejvíc kluků a ne část protlačit a některé(třeba geograficky nevhodně se nacházejících) s klidnou duší odepsat. Co třeba tlačit na kluby, aby daleko více spolupracovaly s odborníky z jiných sportů(plavání,atletika) nebo třeba s fyzioterapeuty. Zamyslel se někdo nad tím,kolik kluků končí ze zdravotních důvodů jen proto, že z nich kluby dokázaly za cca 8-9 let(5,6- 13,14) vychovat sportovní mrzáky? Víte co bude nejlepší změna? Až si zúčastnění přestanou leštit vlastní ega a začnou se zajímat, co že to vlastně chtějí a hlavně potřebují ti kluci samotní. Mám totiž pocit,že zrovna oni jsou to poslední o co celém hokeji jde……

  7. cshockey napsal:

    Dobrý den, Petře, Váš návrh je podobný současné žákovské lize a její popsané nešvary by nijak neřešil. Pořád by tu byly nechtěné zápasy s velkým rozdílem ve skóre. Řešení popisované v článku není bez soutěživosti, naopak, tím motivačním prvkem by bylo postavení v žebříčku. Je logické, že týmy by si pak podle postavení v žebříčku hledaly vhodného soupeře, aby se výsledkům o 10 a víc gólu oba soupeři vyhnuli. Přičemž ale nikde není psáno, že nejlepší by byly ty ekonomicky silné týmy. Vždyť tomu tak není ani teď. Většině ekonomicky silných týmů je výchova žákovské hokejové mládeže zcela ukradená a zajímá je pouze co největší příjem z příspěvků. Vědí, že později do dorostu se k nim ty nejšikovnější děti stejně stáhnou a vlastní odchovance, které nic nenaučili, s klidem odešlou za štěstím jinam. Co se týče kategorií, v článku popisované řešení dává opět velikou volnost, ať si to každý klub poskládá podle aktuální ročníkové situace. Návrhované řešení uvažuje s ročníkovými žebříčky, ale to už bych opakoval to, co je v článku už psáno … 🙂

  8. Petr napsal:

    S něčím souhlasit lze, s něčím naopak vůbec. Co bych zrušil já je dělení na 5.,6.,7. a 8. třídu. Nechal bych klasicky jen starší a mladší žáky, s tím, že holt kluci jeden rok budou hrát se staršíma a druhý s mladšíma. Systém bych zvolil podle ELIOD ligy ml.dorostu, první část doma venku,pak podle pořadí do dvou skupin podle pořadí. Mužstva bych nedělil podle krajů,ale podle vzájemné vzdálenosti. Soutěžní zápasy bych nechal,protože právě soutěživost ty kluky posouvá dál. To hraní mezi sebou jen tak by vedlo k tumu,že by si nejsilnější(ekonomicky) mužstva z oblasti stáhly nejlepší hráče a hrály jen mezi sebou a zbytek by to mohl zabalit.Z toho by totiž pramenil další naprosto otřesný nešvar, a to je rozdělit dvanáctileté děti na hvězdy a odpad. Pokud opravdu sledujete žákovský hokej,tak víte,že stejná mužstva jsou schopna jeden den hrát 0:10 a druhý den hrát úplně naopak. Naprostá stupidita je povolit hrát klukům jen jedno utkání během víkendu. Další problém je,že s klukama se pracuje jen jako s hokejistama,ale nikoliv jako s lidmi, z čehož pramení problémy spousty kluků třeba právě ve škole. Ale nejhorší zhovadilost je, že každý rok se ten systém mění a nikdo netuší co bude příští sezonu. Navíc některá nařízení svazu(např.ten jeden start za víkend)působí, že na svazu žijí v představě,že v každém ročníku je ve všech oddílech 30-40 hráčů a před zimákem čeká 20 dalších. Děti nejsou,nebudou a pokud se všude neaučí pracovat s tím co je, tak za pár let to bude s hokejem opravdu špatné.

  9. jahe11 napsal:

    Přesně tak! Realizace je jednoduchoučká, horší to bude s chutí a vůlí realizovat 🙂

  10. NY - LA napsal:

    Nn, těžko realizována , ba naopak . Jen ji chtít uvést do praxe!!!

  11. Radomír Čížek napsal:

    zajímavá myšlenka, ale bohužel asi těžko realizovatelná

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *