Bágly na kolečkách

Nedávno jsem postával před zimákem v jednom menším středočeském městě a nemohl při tom přehlédnout jeden zdánlivě drobný detail. 

Ze stadionu se postupně trousily postavičky tatínků, maminek a tak 10-12ti letých prospektů. Na první pohled nic zvláštního, až na maličkost. Na vzorku 10ti hokejových rodinek jsem napočítal 10 báglů na kolečkách, přitom 8x táhl bágl taťka nebo mamka a ve 4 případech byli malí borci hokejem tak znavení, že jim rodičové nesli i hokejky!!!

Vedle toho jsem za poslední roky poměrně častokrát zblízka přihlížel mládežnickým turnajům v USA či Kanadě a nikdy jsem neviděl jediný bágl na kolečkách ani jediného borce nebo borkyni, kteří by si výbavičku nenesli sami!

Možná jsem zlej, ale i tady někde začněme hledat základní příčiny, proč je náš hokej zrovna tam, kde je …

Někdy před 5 lety jsem viděl poprvé mládežnický hokej ryze v podání “něžnějšího” pohlaví. Pozvaných 100 top 11ti letých holčiček z USA a Kanady plus doslova jeden pár Evropanek si to rozdávalo na férovku na turnaji v Torontu. Když jsem viděl první zápas, tak si říkám, no těprsk, tak na tohle dlouho koukat nevydržim, ale postupem času jsem se přes obyčejné přivyknutí propracoval až k velkému nadšení. Ne, není to kvůli krásným kombinacím, atraktivním stahovačkám nebo nechytatelným dělovkám. Ta zábava přišla z úplně jiného rohu. Obrovské zapálení, nasazení, obětavost nebo široké úsměvy po celý zápas zpod každé mřížky bez výjimky.

Ok, ale k čemu je to jako dobrý? Paradoxně totiž na holčičím hokeji a zejména tom za mořem teď ještě výrazněji vnímám rozdíly mezi “tím pravým” klučičím hokejem v zemích momentální světové špičky a u nás.

Zdá se to jako nesmysl? Možná jo, ale pojďme se na to schválně podívat touhle podivnou optikou trochu blíž.

O rozmazlování našich malých přeborníků už byla řeč na začátku. Ten středočeský obrázek ještě domaluju o tu barevnější část. V dobu pozorování dorazil na místo autobus českých mládežnických reprezentantek, které právě vyhrály zlato na Evropském mládežnickém olympijském festivalu. Celkem pěkný úspěch 🙂 Hned po výsadku se několik šampionek, zatížených půlkilovou medailí na krku, začalo shánět po jakékoliv dopravě domů, často až na druhý konec republiky. Některé odvezli přítomní rodiče, trenéři nebo jiní členové úspěšného štábu. A některé musely doslova stopovat, aby se po celodenním trmácení z Finska navečer nějak dostaly do Prahy, tam si koupily lístek na vlak a mohly si řádně vychutnat mnohahodinovou kodrcavou noční cestu domů!!! Upřímně si vůbec nedovedu představit, že by k něčemu takovému došlo po příjezdu pánské české osmnáctky, notabene ještě po nějakém úspěchu! 

A rada zní: Přestaňme ty NHL boys future stars doma tolik rozmazlovat, to je rozhodně nikam neposune! Zahoďte bágly na kolečkách! Stejně jsou jen zbytečně těžké a blbě se skládají do kufru auta!

Pojďme dál! Doposud jsem nepotkal jedinou malou hokejistku, ze které by nebylo cítit, že ten hokej chce fakt hrát. Tenistku, krasobruslařku, gymnastku, to jo, ale hokejistku ne. Zato jsem viděl nepočítaně kluků, u kterých bych na stůl položil poslední boty na to, že by okamžitě zahodili brusle do rybníka, kdyby jim to doma dovolili.

Sekerou okno nezasklíš a bez vlastního zapálení to nikam nedotáhneš.

Poslední rok sleduji velmi pečlivě a zblízka fungování jednoho amerického holčičího týmu. Velmi mladý tým patří do top 7 v USA v konkurenci cca 50 týmů nejvyšší úrovně Tier I věkové kategorie U16. Moc mě baví, co vidím. Program zahrnuje jak hokej, tak školu. Bydlení na společném dormu. Jedna frajerka cílevědomější než druhá, přitom skvěle fungující kolektiv. Holky si zcela samy ve skupinkách organizují tréninky navíc – ranní střelbu od 6 hodin, podvečerní posilování, výběhy apod. Neustále mezi sebou o něco soutěží. 15 shybů? Žádná překvapivá výjimka. Fyzický fond? Fantazie! Absolutně neexistuje, že by někdo něco odfláknul. Oproti tomu mám v živé paměti zážitek, kdy jsem se přimotal k samostatné předzápasové rozcvičce klučičí juniorky hned několikrát oceněné české akademie, takže žádný rybník. Z 22 přítomných hráčů se rozcvičoval jediný!!! Většina hrála PRDEL a pár borců dokonce posedávalo na žíněnkách a jen tak se na ten mač rozdiskutovávali. 

Proč to tak je? 

Tady upřímně nevím a hledám. Jedním puzzle dílkem skládanky může být motivace. Všechny ty americké holky přesně vědí, co a proč dělají. Jejich jediným cílem, pečlivě od mala očkovaným od rodičů, je co nejvyšší stipendium na co nejlepší americké univerzitě. Celé to snažení míří za cca 350 000 dolary z Harvardu, Princetonu, Cornellu či Brownu apod. a následně se zvučným diplomem v kapse za co nejlepším celoživotním uplatněním. Asi nemusím ani příliš zdůrazňovat, že univerzity nevezmou sebelepší hokejistku, pokud nebude mít i odpovídající akademické výsledky. Neočekávají od sportovců vynálezy a Nobelovy ceny, ale mají minimální studijní standardy, které musí sportovci plnit. A zejména na uvedených školách nejsou nijak nízké. I proto holky nejen ze zmiňovaného programu patří bez výjimky mezi nejlepší i ve škole. Nezřídka pak mají americké týmy na soupiskách u jednotlivých hráček místo statistik uváděný GPA (studijní průměr). V tomhle je ten americký systém u holek naprosto dokonalý, kluky totiž vedle univerzitní cesty (NCAA) lákají ještě výhybky přes USHL či nedalekou kanadskou OHL, kde je neobtěžují školní povinnosti. Přesto pořád najdete určitě méně Amíků v OHL než Kanaďanů v NCAA. Když se podíváte někdy na soupisku amerického nároďáku U20 na mistrovství světa, jen vyjímečně v ní najdete hráče mimo NCAA. Pro dokreslení, chlapský US Team na letošních OH v Pekingu měl na soupisce mimo jiné také 5 hráčů ročníku 2002 a 4x 2001 (komplet z NCAA) plus řadu o něco starších borců, kteří buď ještě hrají NCAA nebo jí v nedávné době prošli.

O co se snaží naši hoši? 

Těžko říct. Navíc mi přijde, že postaršení v žácích, nominace na VTM nebo pevné místo na soupisce akademického dorostu či juniorky, jakoby natáhly vůni předsíně NHL a je zle. Mnozí borci začnou považovat školu za ztrátu času, v lepším případě vyhledávají pochybné formální soukromé vzdělávací ústavy, v horším pak za ně navíc úkoly píší po nocích spíš rodiče. Slabé domácí nekonkurenční prostředí pak navozuje falešný pocit vlastní výjimečnosti bez nějakého většího úsilí. Následky pak jsou nevyhnutelné. Postteenagerovské procitnutí. Je mi 20, 21, žádnou školu nemám, nic moc neumím, co teď budu dělat? Pohledem dlouhodobé perspektivy je to pak ještě horší. Ani velmi úzká špička ledovce, která se uplatní v českém profi hokeji, nemá na růžích ustláno. O kariéře v Chance lize škoda mluvit. Tam vyděláte na Lambo jedině snad Litoměřicích. Jinak je to bída s nouzí už po dobu aktivní kariéry. A myslím, že ani slušná extraligová dráha dneska není spolehlivou cestou k celoživotní prosperitě.  

A rada? Tady fakt tápu. Aktuálně, pokud na to borec má a hlavně chce, tak mu nezbývá, než se rozhlédnout co nejdříve po lépe fungujících systémech mimo ČR, kam však vždy vstupuje s rizikem, že chtě nechtě bude muset čelit výhodě domácího prostředí svých konkurentů, takže přežívají a posouvají se jen ti opravdu nejsilnější z nejsilnějších a zbytek se vrací domů často v horším stavu než odcházel. Že bychom u nás zvládli v dohledné době nastavit funkční dvoukolejný systém (sport + studium), o tom pochybuju. Jediné, co tak hokejový svaz může pro dobro věci rychle udělat, je opravdu konkurenční revoluce a drsné nastavení hierarchie soutěžení s uzoulinkou špičkou tak, aby těch pár opravdu nadějných prospektů nezahynulo v domácích papučích a ostatním co nejdříve došlo, že vzdělání nebo poctivé řemeslo nabízí mnohem pevnější podstavec pro život než sportovní vzdušné zámky, a hokejem se hlavně bavili.

Schválně, víte, kdy při zápase holek v Americe jásá střídačka zdaleka nejhlasitěji?

…

Při zblokování střely! Naprosto suverénně nejhlučnější projevy v zápasu. Zablokovaná střela, úspěšný forček nebo bekček. Pojmy v osobních nastaveních našich mladých borců až příliš často opomíjené. A právě tohle mě na těch amerických holkách baví nejvíc. Svých čtyřiceti vteřin na ledě si nesmírně váží a nehodlají promeškat jedinou z nich. Schválně se někdy zkuste zaměřit na chování hráče po ztrátě puku. Pro mě klíčový ukazatel charakteru. Zatímco v týmu holek, který jsem si pro dnešek vybral jako otravnou předlohu, jsem za celou sezónu neviděl jedinou hráčku, která by po ztrátě puku nevyvinula okamžitě enormní snahu dostat ho zpátky, při mnohaletém pozorování české žákovské ligy jsem naopak hledal borce s podobným přístupem asi tak úspěšně jako lanýže. Nejútrpnější pak pro mě vždy bylo pozorovat trenéry nepochopitelně adorované hvězdičky, které sice daly v zápase gól, ale brousit brusle jim stačilo tak jednou za měsíc, neboť ostrá brzda v zápase byla vždy hluboko pod jejich úroveň.

Rada: Všímejme si víc hráčských charakterů a obdivujme “charakterové” statistiky přinejmenším stejně jako góly. Pěstujme u hráčů nejen dovednosti, ale i základní “charakterní” herní návyky (nejlépe je poznáte při pozorování hráčů bez puku :-). Kouzelníci s pukem bez charakteru jsou k ničemu a svět dneska určitě neohromí.

Atmosféra. Poslední nedílný prvek hokejového světa, kterému bych se chtěl v tomhle mišmaš příspěvku trochu pověnovat. Pozitivní nálada nejen v soukolí hráček, ale i mezi rodiči či ve vztahu mezi rodiči a trenéry. Tohle mě při těch výletech za moře taky moc baví. A je mi celkem fuk, jestli to na mě někdo jen hraje nebo mu to jde z hloubi duše. Po obsluze v restauraci taky nechcete, aby vás milovala, ale je super, když se k vám chová mile a vstřícně bez ohledu na skutečnost, jestli má právě dobrej den nebo šlápla ráno na připínáček. Ať už je někdo dobrák od kosti nebo se jen dobrácky tváří, vždycky je to pro “atmosféru” lepší, než negativita a dusno. Jasně, rivalita v holčičím hokeji bude o několik stupňů níž, než mezi statisíci vlčáky usilujícími po celém světě o jedno z 800 míst pod reflektory NHL, ale i tak by určitě šlo to naše domácí hokejové nastavení na všech frontách trochu poladit. Vztahy mezi trenéry a rodiči, rodiči navzájem, hráči navzájem nebo hokejovou veřejností a hokejovým velením, jsou u nás dost šílené.

Rada: Ufff. Tady by to bylo na další předlouhý článek! Ale pro zkratku zkusím najít analogii v poučce, kterou jsem nedávno zaslechl v rozhovoru o správné motivaci zaměstnanců. Chcete mít dobře fungující tým? Nelákejte zaměstnance jen na benefity, nabídněte jim spravedlivé prostředí. Největší motivací pro zaměstnance je, když se cítí spravedlivě ohodnoceni. Lovci benefitů jsou obvykle k ničemu! 

Co tím chtěl básník říci? Vytvořme a nastavme jasná pravidla od svazu po kluby, dejme je všem dostatečně na vědomí a hlavně pečlivě dbejme na jejich dodržování.

Jaká zase pravidla? Jedna taková klubová bych pro vás měl na ukázku. Přeložena Deeplem nejsou překvapivě odnikud jinud, než od zkoumané holčičí bandy, pouze jsem je anonymizoval (odstranil loga atd.). Doporučuji zejména poslední stránku a jsem naprosto přesvědčený o tom, že právě tato pravidla, přečtená, podepsaná, zažitá a dodržovaná všemi účastníky hokejové párty mají zásadní vliv na pozitivní atmosféru a správné směrování sportovní i osobnostní výchovy.

Jo, a pro ty holky by se toho u nás doma určitě dalo dělat i víc! Do nějaké 7., 8. max 9. třídy to ještě mezi kluky jde, ale pak máme pro ně v nabídce jen očistec a klobouk dolů před každou slečnou, která je ochotná jej podstupovat. Větší projev lásky k hokeji neznám.

Pokračování zas někdy příště …