Výkon, akcelerace a výsledkáři
Na webu hokej.cz vyšel článek Nenechte děti vyhořet! apelují veličiny. Hru nesmí ničit výsledky, tvrdí Lener. Věnuje se známým, ve světě už dlouho a hojně diskutovaným negativním jevům v současném dětském sportování, díky kterým mimo jiné ze všech možných sportů odpadá obrovské množství dětí už ve velmi brzkém věku místo toho, aby jim sport předával všechny své výchovné benefity až na práh dospělosti.
Akcelerace, brzký tlak na výsledky (výkon), vyhoření. To jsou negativní jevy zmiňované v souvislosti s doprovodným seminářem při WHC, který v článku komentuje Slavomír Lener. Přidal bych do zmíněného koktejlu ještě brzkou specializaci a pojďme se na tyto jevy trochu podívat pohledem na české hokejové děti.
Vezmeme-li v potaz zmiňovanou „novou“ českou výchovnou koncepci, jsou ve zcela přirozeném rozporu její dva vyhlašované cíle – sportovní úspěchy mládeže a eliminace tlaku na výkon. V podobném rozporu je pak i řada nastavených pravidel a nových koncepčních nástrojů. Koncepce se tak stává těžko uchopitelnou a její nástroje často nesou daleko více znaky ad hoc řešení než promyšleného uceleného plánu.
Akcelerace
Celý svět akceleruje, dnešní děti jsou oproti dřívějším dobám akcelerované ve všech činnostech, hokej od dob slavného naganského vítězství (stačí mrknout na záznamy) akceleroval neskutečným způsobem. Čo si tedy pod takým slovom akcelerace lze představit v českém mládežnickém hokeji? Všichni borci z poslední doby (Pastrňák, Vrána, Zacha a další.), které už zasáhla nová česká hokejová koncepce a stojí alespoň na prahu profesionální kariéry, patřili mezi vysoce akcelerované hokejové děti. V našem prostředí daleko viditelněji, než kde jinde. Od malička vynikali, trávili svým sportem více času než ostatní, jejich akcelerace byla systémem podporována posunem o několik věkových kategorií výše a v momentě, kdy dosáhla národního limitu, všichni akcelerovali za hranice. Stanovili tak jakýsi vzorec pro následovníky, kteří cílí do profesionálního hokeje. A dnes jsou všichni šťastní, že alespoň nějaké takové hráče máme a nikomu jejich dětská akcelerace nepřekáží. V českém prostředí se pro takto akcelerované děti dokonce usazuje odborný termín – ten je “vodskočenej”.
Výsledkáři
Nedávno jsem rodičovsky strávil víkendové dopoledne na jednom dětském klání, kde se utkal zvučný tým s méně zvučným. Přestože šlo o pěkné a naprosto vyrovnané utkání, rozhodl se trenér méně zvučného týmu do 3. třetiny za stavu 2-2 stáhnout sestavu 13 členného kádru na dva útoky a v průběhu 3. třetiny ještě jen na 3 obránce. Třetinu už tak málo početného týmu tím na podstatnou část zápasu odstavil ze hry. Takový přístup považuji za naprosto odsouzeníhodný, se kterým je nutné rázně zatočit. V první řadě by si s tím měly poradit samotné kluby a pokud by na to nestačily, pak nechť jsou nastavena pravidla tak, že v jejich rámci nebude podobné chování přípustné a bude trestané třeba až zastavením činnosti.
Máme tu však podle četných zkušeností jeden zásadní interní problém s pojmem trenér Výsledkář. Ten vnímám ve skutečnosti, že jsou u nás s nebývalou chutí do stejného koše s trenéry Výsledkáři ve smyslu předchozího odstavce házeni také trenéři S výsledky, tedy zjednodušeně trenéři, kteří sice nikdy žádné sestavy nestahují ani na výsledky utkání jinak netlačí, ale díky jejich dobré práci s dětmi jejich týmy prostě vyhrávají a vyčnívají.
Místo toho, abychom si vážili trenérů S výsledky a ti byli inspirací pro ostatní, dostávají u nás až příliš často nálepku Výsledkářů, zatímco skuteční Výsledkáři svazové funkce. V takovém prostředí se pak nutně kalí voda, protože je demotivační pro ty, co se snaží a pohodlné pro ty, kteří hledají alibi.
By the way, všichni trenéři S výsledky, které jsem poznal, pečují o své svěřence způsobem, který je nejlepší prevencí diskutovaných negativních jevů – krom toho, že žádné sestavy nestahují (ani logicky nepotřebují, když hráče naučí hokejovým dovednostem), sledují a zohledňují školní výsledky, dbají na kompenzační cvičení, zařazují do přípravy jiné sporty, podporují správné stravovací návyky, jsou spravedliví a není jim lhostejné ani chování jejich svěřenců. Obvykle to také na jejich týmu poznáte i mimo led. To vše ale vyžaduje poměrně značné úsilí, které pro trenéra nezačíná a nekončí časem vypsaným na rozpisu ledové plochy. Proto je pro početné řady pohodlných alibistů v okolí trenérů S výsledky jednodušší než se inspirovat, nasadit jim hanlivou nálepku Výsledkáře. A pokud tohle nebudeme umět rozlišovat z nejvyšších míst, té kalné vody v rybníce se nikdy nezbavíme.
Výkon
Na jednu stranu mluví pan Lener o potřebě výchovy “nevzdělaných” rodičů a trenérů (podobné výroky vyžadují hodně osobní sebedůvěry) k netlačení na výkon a na druhou jim hodí před nos projekt, který v daném prostředí působí asi jako návnada v závodech chrtů, a to svazové “reprezentace” už od 11-letých dětí (VTM).
POZOR! Netvrdím, že projekt VTM je špatný. To bych to asi pěkně schytal i od řady věrných čtenářů tohoto blogu. Jen konstatuji, že v akcích typu VTM a současných výrocích svazového vedení o snaze potlačování tlaku na výkon je značný rozpor. Pomocí VTM se však mimo jiné jedním tahem ať už chytře cíleně nebo nevědomě uspokojila část ambiciózních rodičů a otupily soukromé hokejové projekty, se kterými bůhvíproč pořád řada lidí z oficiálního proudu bojuje.
Mistři světa desetiletých
Jedním z tučných hesel v článku na hokej.cz je “Mistři světa desetiletých později nic nevyhráli”. Není uvedeno o jakých sportech daná studie vypovídá, ale nejsem si jistý, že to tak úplně platí o hokeji a kolektivních sportech jako takových. Kdyby se hrálo mistrovství světa 10-letých, tak by na něm v české reprezentaci hráči jako Pastrňák, Vrána či Zacha zcela jistě nechyběli. Koneckonců nejlepším turnajem 10-letých hráčů na světě je kanadský Brick, jehož pečlivé záznamy už léta dokládají, že ti nejlepší z nejlepších v profesionálním hokeji patřili povětšinou k nejlepším z nejlepších už jako desetileté děti. Např. v TOP15 draftovaných hráčů v roce 2015 byla více než polovina desetiletých účastníků Bricku.
A zase pozor! V žádném případě to neznamená, že z hráče, který je výborný v 10-letech, bude výborný profesionál! Ale dá se říct, že výborný profesionální hráč byl s velkou pravděpodobností dobrý už v 10-letech! Je spousta faktorů, které ovlivní cestu, která vede až k profesionálnímu sportu – zdraví, fyzické dispozice, talent, průběh sportovní výchovy (klika na trenéry), finance, štěstí a zcela jistě všemu vévodí již často popisovaná vnitřní sebemotivace (mimořádné osobní zapálení pro daný sport, které je taky všem těm, co uspěli, společné) a s ní spojené Hard Work Beats Talent.
Stále je co zlepšovat
Podle mého názoru je potřeba poctivou prací vytvořit takové podmínky, aby hokej zůstal v první řadě zdravým prvkem výchovy mládeže a jako národní sportovní klenot by si zasloužil i výkonný systém. Schválně jsem použil trochu patetický termín “poctivá práce” protože to, co hokej u mládeže potřebuje, jsou poctivé podmínky, které nebudou uzpůsobovány zájmům dospělých jednotlivců či skupin, ale dětem a cílevědomé práci těch, kteří se na výchově dětí hlavně podílí (trenéři).
Snaha vedení hokejového svazu o eliminaci zmíněných neduhů a současnou výkonnost systému výchovy dětí a mládeže však naráží i na některá jím nastavená pravidla a byla by nepochybně ještě účinnější, pokud by v dětském a mládežnickém hokeji např.:
- bylo zcela zrušeno tabulkové odstupné alespoň do dorostového věku, které má na výchovný systém řadu negativních dopadů
- byl stanoven nebo přirozeně dodržován maximální počet hráčů na tým (podobně jako za mořem) tak, aby si všichni dosyta zahráli a děti nemusely být stresovány od mala nominacemi a tlakem na výkon už v samotném klubu
- byl změněna podoba současného žákovského soutěžení
- byl vytvořen moderní osvětový program pro trenéry a rodiče podobný třeba USA Hockey, který vedle vzdělávací funkce bude mít za cíl celé hokejové hnutí formovat ve více soudržnou komunitu a promění i často arogantní přístup kormidelníků k hokejové veřejnosti
Našlo by se toho určitě více. Potěšující je, že aktivita v současném mládežnickém hokeji je oproti nedávné minulosti výrazně vyšší. Nicméně, co se týče důležité osvěty a třeba posunu v tréninkových metodách, oficiální zdroje svým vlivem daleko zaostávají za mimosvazovými aktivitami, ať už jde například o projekty jako je HTA či Sports Connect. Naštěstí je tady spousta nadšenců, kteří si cestu k informacím a motivaci najdou sami.
K Jirkovi: Jedna rada pro příště, než se vyjádříš……., když evidentně nevíš……tak se nejprve trochu informuj a prostuduj si fyzický vývoj člověka. Pak možná pochopíš a nebudeš se tak „gumácky“ divit.
Z mé vlastní zkušenosti 5 hraču,kteří jsou dnes mistři světa v hokeji,učastníci MS nebo rekordmani extra ligových zápasu a z kteryma jsem měl možnost 10-12 let hrat,mužu konstatovat,že pouze jeden hráč měl viditelny talent,ostatní nevyčnívali nikterak a vypracovali se až v pozdějším věku….cca od 15-16 let.Takže je absolutni blbost,že ,když je v 10 letech dobry má větší šanci se v budoucnu uplatnit.
K Petrovi: takovou pi…vinu jsem uz dlouho necet. Jeste si nech odsouhlasit razitka na tridni puvod a mas to komplet. Biologicky retard, to me poser prsa.
K článku a k Vašemu komentáři: Původní článek je v naprostém pořádku…myšlenka udržet děti jakýmkoliv způsobem u sportu je super. Je však otázka: „Jak toho celoplošně dosáhnout“.
Zásadními faktory pro hráčskou základnu dnešního hokeje jsou dva: 1) počet dětských hráčů, kteří začínají a následně hrají hokej 2) druhým faktorem je možnost ho hrát a kvalitně trénovat, tudíž se učit dovednosti a postupně se zdokonalovat.
Problém akcelerace vývoje dnešního dětského hráče spíše vidím ve způsobu hraní dnešního hokeje. Oproti dřívějšímu stylu hry hokeje se dnešní hokej velmi změnil: Dříve to bylo techničtější, kombinační a hra byla celkově pomalejší, ale to neznamená, že nebyli dříve dobří a rychlí bruslaři, kteří vždy vynikali. Dnes je hokej celkově mnohem rychlejší, silovější ale hlavně systémový.
V komentáři je pravda v tom, že už u 10-12 letých hráčů je vidět kdo jak tom je a kdo má ten hokejový předpoklad být jednou hokejistou. Tento fakt však neznamená, že tím hokejistou opravdu bude. Jde pak totiž ještě i o další předpoklady, které se musí naplnit. (správný hráčský vývoj…možnost neustále pravidelně, kvalitně a dostatečně trénovat, fyzická dispozice, zarputilost, nadšení, píle a pak především zdraví, fyzická odolnost, mentální odolnost, štěstí, motivace se stále zdokonalovat, psychika atd……je toho prostě ještě moc.)
Já bych problém neviděl u desetiletých hráčů, tam jsou pořád těmi dětmi a o akceleraci se ještě nedá mluvit. Dnes všichni začínají bruslit 4-5 let a v těch deseti už to hrají většinou 5-6 let.
Problematika kolem akcelerace hráčů začíná totiž až kolem 11-12.roku, kdy někteří hráči začínají fyzicky a mentálně vyspívat a opticky se i pro laika najednou velmi zlepšují. Pokud je toto případ Zachy a Pastrňáka, tak je to v pořádku. Ti totiž byli dobří v osmi, deseti, jsou dobří ve dvanácti i ve čtrnácti a pokud budou mít ten správný vývoj a splní většinu těch výše uvedených předpokladů, budou dobří i ve dvaceti, či v pětadvaceti. Pokud vynikají ve svých kategoriích, tak je vždy možný posun směrem nahoru.
Problém akcelerace vidím spíše u těch desetiletých „bezejmenných hráčů“, kteří se tak trochu plácají a na první pohled herně nikoho nezaujmou. Když začnou dříve dospívat, tak najednou „vylítnou“ …tak jak píše pán v komentáři…..“odskočí“ a silově ostatní začnou válcovat. Takoví hráči totiž fyzicky vyspějí, tudíž vyrostou, zesílí, zrychlí se, ostatní hráče najednou přebruslí a přetlačí. Jedná se většinou o kategorii 7.8. třída a mladší dorost.
Tam je největší kámen úrazu. trenéři „výsledkáři“ dokážou na takových hráčích postavit většinu dorosteneckých družstev. Navíc je to celé podpořeno dnešním stylem dorosteneckého hokeje, kdy tito hráči ještě v této kategorii dokážou plnit naordinovaný systém. Je otázkou kdy je začnou dorůstat ostatní hráči v jejich ročníku. Pokud to je o rok dva později, tak se toho tolik asi neděje, oni dorostou a pokud jsou více hokejoví, tak se dostanou časem před ně. Pokud tato dorostová prodleva trvá déle, tak tam vidím problém, který se musí řešit. Ta prodleva u hráčů jednoho kalendářního ročníku může být teoreticky i 4-5 let a to je neskutečný rozdíl. To je totiž nejtěžší období, kdy je potřeba ty opožděné ….odborně „biologicky retardované“ hráče podpořit a udržet je při hokeji. Tam je velmi důležité s nimi komunikovat, zajistit jim adekvátní herní vytížení a udržet u nich zájem o hokej …..hlavně u těch velmi talentovaných a šikovných, kteří mají předpoklad ještě vyrůst a zesílit.
Pakliže toto v současnosti nedokážeme, tak se nám tito hráči v období mezi 14-17 rokem na hokej vykašlou a přestanou ho hrát. A ti původně méně šikovní, kteří se dostali na svůj maximální herní limit už v 16-17 letech opanují dorostenecké kategorie (hlavně kategorii mladší dorost), ale v těch juniorských začnou postupně ztrácet a na chlapy to už v žádném případě není. Takže výsledek je, že v 18-20 letech nemáme ani toho původně šikovného a ani toho původně nešikovného. Ten původně šikovný nevydrží ten ústrk (kdy je trenérem …jako malý a slabý přehlížen) a zabalí hokej a ten původně nešikovný na to prostě ve finále nemá.
Protože je tento vývoj tolik individuální, specifický a různorodý, je potřeba vymyslet systém, který udrží kluky u hokeje v 8 letech i v těch 12 a patnácti, ale i v těch 17 ti či devatenácti letech. Všem by se mělo po celou dobu dostat možnosti kvalitního hokejového tréninku, pohybového tréninku, herního vytížení a především kompenzace a regenerace. Vzhledem ke skutečnosti, že máme v současnosti máme proti ostatnímu světu mnohem menší hokejovou základnu, je potřeba všechny hráče udržet u hokeje co nejdéle, tak aby bolo pak alespoň z čeho vybírat.
Hráče máme rozdělené do jednotlivých kategorií podle ročníku, tedy podle kalendářního věku. Toto „rovnostářství“ ve věku však funguje max. do těch 12 let. Pak dochází k rozhození, kde ta akcelerace, či naopak retardace hraje obrovskou roli. V dnešní moderní době, kdy je možné získat velmi přesnou informaci o biologickém věku hráče a při vědomí, že potřebuji kluky udržet u hokeje až dospějí, bych se vůbec nebál v kategorii mladší a starší dorost začlenit takové kluky ne podle kalendářního, ale podle biologického věku. Tato informace o biologickém věku se dnes dá velmi snadno získat v Praze na medicínském institutu, kdy hráč projde celkovým vyšetřením a odborníky mu je stanoven biologický věk, který je vždy rozhodující pro momentální výkon. Toto vyšetření stojí cca: 2.000,-kč. Na tento systém již přistoupil holandský fotbalový svaz, kdy dochází např. k přeřazení 14. letého kluka z kategorie mladší dorost do 8.třídy a 16 letého kluka z kategorie starší dorost do kategorie mladší dorost. Takový případ kdysi zažil i současný fotbalový reprezentant Darida, který v byl v dorosteneckém věku krátkodobě přeřazen do mladší kategorie. Myslím si, že toto přeřazení u šikovných hráčů by minimálně podpořilo a udrželo jejich zdravé sebevědomí a také v zápasovém rytmu. Není přeci problém se se svým ročníkem fyzicky dorovnat třeba až druhým rokem v kategorii starší dorost, nebo dokonce až v juniorské kategorii.
Prostě tak jak akcelerovaný hráč může být přeřazován v průběhu svého hráčského vývoje do vyšší kategorie, tak by se v případě prokázání své biologické retardace mohl hráč posunout dočasně i níže. Myslím si, že by to nikomu ve finále neuškodilo, hráče by to udrželo u milovaného sportu a zase by byla větší šance vychovat kvalitního hráče.