Výkon, akcelerace a výsledkáři

Na webu hokej.cz vyšel článek Nenechte děti vyhořet! apelují veličiny. Hru nesmí ničit výsledky, tvrdí Lener. Věnuje se známým, ve světě už dlouho a hojně diskutovaným negativním jevům v současném dětském sportování, díky kterým mimo jiné ze všech možných sportů odpadá obrovské množství dětí už ve velmi brzkém věku místo toho, aby jim sport předával všechny své výchovné benefity až na práh dospělosti.

Akcelerace, brzký tlak na výsledky (výkon), vyhoření. To jsou negativní jevy zmiňované v souvislosti s doprovodným seminářem při WHC, který v článku komentuje Slavomír Lener. Přidal bych do zmíněného koktejlu ještě brzkou specializaci a pojďme se na tyto jevy trochu podívat pohledem na české hokejové děti.

Vezmeme-li v potaz zmiňovanou „novou“ českou výchovnou koncepci, jsou ve zcela přirozeném rozporu její dva vyhlašované cíle – sportovní úspěchy mládeže a eliminace tlaku na výkon. V podobném rozporu je pak i řada nastavených pravidel a nových koncepčních nástrojů.  Koncepce se tak stává těžko uchopitelnou a její nástroje často nesou daleko více znaky ad hoc řešení než promyšleného uceleného plánu.

Akcelerace

Celý svět akceleruje, dnešní děti jsou oproti dřívějším dobám akcelerované ve všech činnostech, hokej od dob slavného naganského vítězství (stačí mrknout na záznamy) akceleroval neskutečným způsobem. Čo si tedy pod takým slovom akcelerace lze představit v českém mládežnickém hokeji? Všichni borci z poslední doby (Pastrňák, Vrána, Zacha a další.), které už zasáhla nová česká hokejová koncepce a stojí alespoň na prahu profesionální kariéry, patřili mezi vysoce akcelerované hokejové děti. V našem prostředí daleko viditelněji, než kde jinde. Od malička vynikali, trávili svým sportem více času než ostatní, jejich akcelerace byla systémem podporována posunem o několik věkových kategorií výše a v momentě, kdy dosáhla národního limitu, všichni akcelerovali za hranice. Stanovili tak jakýsi vzorec pro následovníky, kteří cílí do profesionálního hokeje. A dnes jsou všichni šťastní, že alespoň nějaké takové hráče máme a nikomu jejich dětská akcelerace nepřekáží. V českém prostředí se pro takto akcelerované děti dokonce usazuje odborný termín – ten je “vodskočenej”.

Výsledkáři

Nedávno jsem rodičovsky strávil víkendové dopoledne na jednom dětském klání, kde se utkal zvučný tým s méně zvučným. Přestože šlo o pěkné a naprosto vyrovnané utkání, rozhodl se trenér méně zvučného týmu do 3. třetiny za stavu 2-2 stáhnout sestavu 13 členného kádru na dva útoky a v průběhu 3. třetiny ještě jen na 3 obránce. Třetinu už tak málo početného týmu tím na podstatnou část zápasu odstavil ze hry. Takový přístup považuji za naprosto odsouzeníhodný, se kterým je nutné rázně zatočit. V první řadě by si s tím měly poradit samotné kluby a pokud by na to nestačily, pak nechť jsou nastavena pravidla tak, že v jejich rámci nebude podobné chování přípustné a bude trestané třeba až zastavením činnosti.

Máme tu však podle četných zkušeností jeden zásadní interní problém s pojmem trenér Výsledkář. Ten vnímám ve skutečnosti, že jsou u nás s nebývalou chutí do stejného koše s trenéry Výsledkáři ve smyslu předchozího odstavce házeni také trenéři S výsledky, tedy zjednodušeně trenéři, kteří sice nikdy žádné sestavy nestahují ani na výsledky utkání jinak netlačí, ale díky jejich dobré práci s dětmi jejich týmy prostě vyhrávají a vyčnívají.

Místo toho, abychom si vážili trenérů S výsledky a ti byli inspirací pro ostatní, dostávají u nás až příliš často nálepku Výsledkářů, zatímco skuteční Výsledkáři svazové funkce. V takovém prostředí se pak nutně kalí voda, protože je demotivační pro ty, co se snaží a pohodlné pro ty, kteří hledají alibi.

By the way, všichni trenéři S výsledky, které jsem poznal, pečují o své svěřence způsobem, který je nejlepší prevencí diskutovaných negativních jevů – krom toho, že žádné sestavy nestahují (ani logicky nepotřebují, když hráče naučí hokejovým dovednostem), sledují a zohledňují školní výsledky, dbají na kompenzační cvičení, zařazují do přípravy jiné sporty, podporují správné stravovací návyky, jsou spravedliví a není jim lhostejné ani chování jejich svěřenců. Obvykle to také na jejich týmu poznáte i mimo led. To vše ale vyžaduje poměrně značné úsilí, které pro trenéra nezačíná a nekončí časem vypsaným na rozpisu ledové plochy. Proto je pro početné řady pohodlných alibistů v okolí trenérů S výsledky jednodušší než se inspirovat, nasadit jim hanlivou nálepku Výsledkáře. A pokud tohle nebudeme umět rozlišovat z nejvyšších míst, té kalné vody v rybníce se nikdy nezbavíme.

Výkon

Na jednu stranu mluví pan Lener o potřebě výchovy “nevzdělaných” rodičů a trenérů (podobné výroky vyžadují hodně osobní sebedůvěry) k netlačení na výkon a na druhou jim hodí před nos projekt, který v daném prostředí působí asi jako návnada v závodech chrtů, a to svazové “reprezentace” už od 11-letých dětí (VTM).

POZOR! Netvrdím, že projekt VTM je špatný. To bych to asi pěkně schytal i od řady věrných čtenářů tohoto blogu. Jen konstatuji, že v akcích typu VTM a současných výrocích svazového vedení o snaze potlačování tlaku na výkon je značný rozpor. Pomocí VTM se však mimo jiné jedním tahem ať už chytře cíleně nebo nevědomě uspokojila část ambiciózních rodičů a otupily soukromé hokejové projekty, se kterými bůhvíproč pořád řada lidí z oficiálního proudu bojuje.

Mistři světa desetiletých

Jedním z tučných hesel v článku na hokej.cz je “Mistři světa desetiletých později nic nevyhráli”. Není uvedeno o jakých sportech daná studie vypovídá, ale nejsem si jistý, že to tak úplně platí o hokeji a kolektivních sportech jako takových. Kdyby se hrálo mistrovství světa 10-letých, tak by na něm v české reprezentaci hráči jako Pastrňák, Vrána či Zacha zcela jistě nechyběli. Koneckonců nejlepším turnajem 10-letých hráčů na světě je kanadský Brick, jehož pečlivé záznamy už léta dokládají, že ti nejlepší z nejlepších v profesionálním hokeji patřili povětšinou k nejlepším z nejlepších už jako desetileté děti. Např. v TOP15 draftovaných hráčů v roce 2015 byla více než polovina desetiletých účastníků Bricku.

A zase pozor! V žádném případě to neznamená, že z hráče, který je výborný v 10-letech, bude výborný profesionál! Ale dá se říct, že výborný profesionální hráč byl s velkou pravděpodobností dobrý už v 10-letech! Je spousta faktorů, které ovlivní cestu, která vede až k profesionálnímu sportu – zdraví, fyzické dispozice, talent, průběh sportovní výchovy (klika na trenéry), finance, štěstí a zcela jistě všemu vévodí již často popisovaná vnitřní sebemotivace (mimořádné osobní zapálení pro daný sport, které je taky všem těm, co uspěli, společné) a s ní spojené Hard Work Beats Talent.

Stále je co zlepšovat

Podle mého názoru je potřeba poctivou prací vytvořit takové podmínky, aby hokej zůstal v první řadě zdravým prvkem výchovy mládeže a jako národní sportovní klenot by si zasloužil i výkonný systém. Schválně jsem použil trochu patetický termín “poctivá práce” protože to, co hokej u mládeže potřebuje, jsou poctivé podmínky, které nebudou uzpůsobovány zájmům dospělých jednotlivců či skupin, ale dětem a cílevědomé práci těch, kteří se na výchově dětí hlavně podílí (trenéři).

Snaha vedení hokejového svazu o eliminaci zmíněných neduhů a současnou výkonnost systému výchovy dětí a mládeže však naráží i na některá jím nastavená pravidla a byla by nepochybně ještě účinnější, pokud by v dětském a mládežnickém hokeji např.:

Našlo by se toho určitě více. Potěšující je, že aktivita v současném mládežnickém hokeji je oproti nedávné minulosti výrazně vyšší. Nicméně, co se týče důležité osvěty a třeba posunu v tréninkových metodách, oficiální zdroje svým vlivem daleko zaostávají za mimosvazovými aktivitami, ať už jde například o projekty jako je HTA či Sports Connect. Naštěstí je tady spousta nadšenců, kteří si cestu k informacím a motivaci najdou sami.