Chystám se na už dlouho sepsat další z malých třeba někdy inspirativních bedekrů pro naši hokejovou mládež, ale čas je drahý a pořád je co dělat i mimo klávesnici. V poslední době se však odehrálo hned několik zajímavých událostí, které už mě k akci dokopaly. Použiju je jako úvodník.

Mluvil jsem s jedním známým, který pracuje za mořem a měl tam s sebou na necelé 3 měsíce i syna, který u nás hraje hokej v kategorii 3. třída. Na dotaz, jak se mu tam líbilo v dočasném klubu, jsem souhrnem dostal tyto informace. Byl nadšený a nechtělo se mu ani domů, za necelé tři měsíce odehrál s týmem 35 vyrovnaných utkání na velké hřiště, trénovali jen 2x týdně, ale pořád hráli. Tým vedlo 5 tatínků a atmosféra v týmu byla skvělá jak mezi hráči, tak i rodiči. Nejdříve ho do týmu nechtěli vzít, protože už měli 12+1 hráče a nechtěli přibírat více, aby si kluci co nejvíce zahráli. Ale když ho poznali a líbil se jim, tak ho dočasně přibrali a hráli zápasy na velké hřiště se soupiskou 13+1.

U nás je moc fajn, že se trochu zvedá vlna zájmu a v základnách přibývá dětí. Zejména některé velké kluby tak mají po hubených letech příspěvkové žně a na soupiskách daleko přes 20 hráčů v jednom ročníku. Což však znamená jediné. Při zachování stejně početného trenérského ansámblu, objemu zápasů a nominačních rotacích, aby se dostalo na všechny, mají borci odehráno za dosavadní sezónu jen nuznou porci zápasů a řadu z nich díky nevyrovnanosti soupeřů ještě zcela k ničemu. A přesuny jinam, kde je dětí méně, volně a bezplatně stále možné nejsou.

Svaz rozdal spoustu výstroje, umně ztlumil v rozporu s vlastním souběžným brojením proti sportování „na výkon“ nářky některých ambicióznějších rodičů projektem reprezentací od deseti let (VTM) a některé signály naznačují i ochotu s lecčíms zahýbat. Vypadá to tedy u nás teď na povrchu celkem pěkně. Ale dovolím si vyslovit názor, že jen vypadá. S těmi nejzásadnějšími věcmi se nic moc neděje. Nechybí nám totiž tolik hokejky a brusle, ale něco zcela jiného, jak naznačila i anketa s více než 1.000 hlasy. S morálními vzory se asi moc dít nebude, kapři si rybník ještě nikdy nevypustili, ale jakýs takýs přesun těžiště výchovy do každodenní práce v klubech, kde dává ten největší smysl, by se podařit mohl.

Jednou z největších bolístek je současné pojetí soutěžení žákovské mládeže. Proto se nyní pokusím opakovaně, ale s několika inovacemi uvést několik bodíků, které by mohly trochu vytrhnout trn z paty. Záměrně je rozpracuji každý zvlášť a jen dílčím způsobem, tak aby mohly být použity třeba jen jednotlivě, výběrově či jen částečně, neboť šance na komplexní ucelené systémové pojetí níže uvedených změn se vzhledem k odbojnému charakteru některých z nich pohybuje v oblasti sci-fi.

Žádná liga, ale jen ranking

Opakovat dlouze nevýhody současné podoby žákovské ligy asi nemá smysl. Víceméně stále platí dříve uvedené, shrnutě – spousta nevyrovnaných a nechtěných zápasů, nařizované dlouhé cestování, málo zápasů, žádný zajímavý cíl, termínová rigidita. Prostě soutěž spíš tak trochu všem na obtíž.

Co takhle soutěžit neustále v každém zápase, kdykoliv, kdekoliv a hlavně s kýmkoliv?

A jak? Prostě žákovskou ligu jako dlouhodobou soutěž zrušit a hrát všechna utkání v sezóně (jednotlivé zápasy i zápasy v rámci turnajů) „do záznamu“ a vytvořit republikový ročníkový ranking (žebříček).

Ranking by jednoduše naváděl, s kým si domlouvat zápasy, aby byly zajímavé.

Současné přáteláky, mistráky a turnajové zápasy by se z pohledu rankingu slily v jedno a jednotlivé týmy by si vše organizovaly samy podle potřeby, chuti a schopností.

Jak? Podrobněji dále.

Co třetina, to zápas

Aby bylo neustále o co hrát,
aby každá minutka na ledě byla pro hráče zajímavá,
aby nebyly velké rozdíly ve skóre,
aby dlouhý zápas nebyl rozhodnutý po pár minutách,
aby se i slabší mohl občas zaradovat z výhry nad silnějším,
aby, aby, aby …

Co takhle počítat každou odehranou 20 minutovku jako samostatný zápas?

Kromě všech výše uvedených výhod nabízí tahle varianta i spoustu organizačních výhod. Možnost hrát klasické časové formáty 3×20, ale i formát 2×20, na který stačí cca hodina ledu. Vzdálenosti u nás nejsou nijak dramatické, aby si sousedské týmy nemohly střihnout v sezóně pár zápasů 2×20 i v týdnu místo tréninku.

Započítávání výsledků z každé 20 minutovky už je také léta vyzkoušené a kdo ho někdy zkusil, ten si ho chválil. V poslední době tímto formátem hraje třeba i velmi populární Hockey Tour 2003, 2004.

Formátem 2×20 se hraje například i nejkvalitnější mládežnický turnaj na území Evropy World Selects Invitational (WSI).

Více turnajů = více radosti

Nemůžu si pomoct, ale atmosféra mládežnických turnajů se mi líbí mnohem víc, než dlouhodobé soutěžení. Jednou je šampionem ten, pak zase onen. Každý úspěch na turnaji vlévá do žil malých sportovců potřebnou dávku radosti ze hry. Čím více turnajů, tím více vítězů, diplomů, medailí a radosti.

Co takhle hrát v sezóně mnohem více turnajů?

Turnaje by nebyly výsadou především Vánoc a Velikonoc, ale pořádaly by se po celou sezónu. Formát 2×20 by se mohl stát standardem žákovských turnajů nebo miniturnajových setkání, kdy se třeba v jeden den na jednom místě sejdou tři kluby a během krátké doby odehrají miniturnaj ve formátu 2×20 každý s každým.

Každý turnajový zápas by se samosebou zaznamenával a počítal do sezónního rankingu.

Záznamy a vedení rankingu

Ranking by byl určitým motivátorem pro trenéry pohybovat se co nejvýše, nicméně spolu se započítáváním každé dvacetiminutovky by mohl trochu rozmělnit i choutky některých trenérů, dosahovat výsledků nežádoucím způsobem (např. stahováním sestav). Zdravou soutěživost a zadostiučení by měly přinášet četnější vyrovnané zápasy, kde se docenění může dostat i prohrám po pěkném výkonu.

Co takhle pro vedení rankingu a záznamy vytvořit jednoduchou online aplikaci?

Na vedení rankingu a evidenci záznamů o utkání nemusí být nic složitého. Jestliže eSport.cz od vstupu strategického partnera v roce 2013 tak drtivě ovládl veškeré svazové hokejové online aplikace, webové stránky klubů a marketingové akce svazu, jistě by zvládl vytvořit jednoduchou online aplikaci pro výpočet a vedení rankingu na základě jednoduše online evidovaných záznamů z utkání.

Mohlo by to fungovat třeba tak, že by každý vedoucí domácího nebo pořadatelského týmu po každém zápase jednoduše naťukal výsledky každé dvacetiminutovky online a ty by se pak promítaly do rankingu. Kromě skóre dalších záznamů netřeba, podrobné papírové zápisy by si mohly žít dosavadním životem.

Burza zápasů

Když už jsme u těch onlajnů, asi nejsilnější námitku proti volnomyšlenkářskému rankingovému pojetí soutěžení očekávám s výtkou, že by v tom byl chaos a některé týmy by nebyly schopny si sjednat zápasy.

Co takhle vytvořit jednoduchou aplikaci pro organizaci zápasů a turnajů?

Já si nemyslím, že by se kolem hokeje motali neschopní organizátoři. Třeba zmiňovaná Hockey Tour i osobní letité zkušenosti naznačují, že s organizací individuálních týmových programů by nemusel být žádný problém. Úžasným pomocníkem pro všechny by pak mohla být online aplikace, kam by na začátku sezóny vložily jednotlivé týmy své kontakty a měly by možnost prostřednictvím jednoduché online burzy domlouvat si zápasy či organizovat turnaje.

Kategorie

Rankingy by byly vypsány po ročnících, nicméně každý klub by si mohl podle stavu dětí v dané sezóně vybrat, které ročníky do jakého rankingu na začátku sezóny přihlásí.

Co takhle dát větší volnost menším klubům při skládání ročníkových týmů?

Platilo by jediné pravidlo, že tým v daném ročníku by musel být složen z hráčů daného ročníku a mladších. Nemusely by se tak sestavovat pouze nařízené dvouročníky (současní MŽ – 5+6T a SŽ – 7+8T), ale menší kluby by měly možnost manévrovat podle stavu dětí (např. postavit ročník 7T a mladší).

Pravidla

Pro zápasy by byla stanovená pravidla podobně jako doposud, jen bych do nich zakotvil ještě nějaké drobné pojistky proti nenapravitelným mamelukům v duchu dříve psaného příspěvku.

Týmový duch a omezení počtu hráčů na tým

S tímhle bodem asi narazím nejvíc, ale současný stav také považuji za jeden z největších problémů při výchově mládeže. Velké kluby syslí děti, rodiče jsou naštvaní, že hrají málo, řeší se, kdo, kde a proč hraje a nehraje atd. U malého klubu zase nikdy nevíte, s jakým týmem dorazí a jaká tedy bude aktuální síla soupeře, protože neustále přehazuje děti napříč kategoriemi. Děti často netuší, kam pořádně patří a pro nějaké budování týmového ducha nejsou podmínky.

Pokud má klub v dané kategorii hodně přes 20 hráčů a na kategorii je stanoven jeden trenér, který nehodlá být o víkendu od rána do večera na zimáku, aby si všechny děti dosyta zahrály, pak mají malí borci smůlu a zahrají si stěží v průměru jeden mač za týden a to často ještě díky nevyrovnanosti soupeřů spíš pouťák o ničem.

Co takhle stabilizovat týmy, aby děti byly vychovávány také v týmovém duchu?

Díky výše uvedenému volnému sestavování ročníkových týmů by všechny kluby měly dostatek prostoru vytvořit na začátku každé sezóny vhodné ročníkové týmy. Ani by s tím nemusely tolik spěchat, protože by nebylo třeba složitě plánovat žádnou složitou dlouhodobou soutěž. Soupisku by tak stačilo nahlásit až pěkně před zahájením prvních zápasů, kdy už se jasně vykrystalizuje situace s počty hráčů v jednotlivých klubech. Soupiska daná na začátku sezóny by pak platila po celou sezónu a nebylo by možné dětmi šíbovat sem a tam. Každý tým by byl skutečně týmem pro celou sezónu. Ti nejnadanější borci nechť jsou klidně na celou sezónu přiřazeni do vyšších ročníků, každý podle uvážení klubu a rodičů (tady jen souhlas s ohledem na fyzické parametry), rok se s rokem sejde a vše může být pohodlně přehodnoceno.

Co takhle dát dostatek prostoru ke hře všem?

Tohle mi sice už vůbec nikdo nepochválí, ale za pokus to stojí. Co takhle stanovit maximální počet hráčů na tým pro sezónu? Jak vidno nejen z úvodníku článku, ale i podle četných osobních zkušeností, za mořem nenajdete mládežnický tým, který by měl více než max. 16+2 hráče, naopak, daleko obvyklejší číslo je 13+1. Prostě proto, že tam děti chodí na hokej, aby si ho pořádně zahrály a ne proto, aby malí borci čekali v 10 letech na nominaci do zápasu jako na smilování. Ve Finsku mají v klubech třeba i 70 dětí v ročníku (pamatuji si z návštěvy třeba Jokeritu), ale potom také udělají ze 70 dětí nejméně 4 týmy, kterým se dostatečně věnují.

Pokud si tedy někdo nasyslí 30 dětí do ročníku kvůli příspěvkům, ať jim také poskytne odpovídající zázemí a servis tak, aby si všichni hokeje pořádně užili. Nebo ať je volně pustí jinam (tohle je ale na jiný článek 🙂

Nechme hrát hokejovky

Tenhle bod už je vyloženě o rozjezdu hlavou proti zdi, ale pro úplnost. Máme tady spoustu soukromých hokejových škol, které organizují tzv. mimoklubové aktivity. Dnes lze říci, že proti nim někde brojí celé kluby, někde jen jedinci a někde jsou klasickými kluby dokonce i podporovány. Zažil jsem na vlastní kůži svazového trenéra, který v klubu některým hráčům házel za mimoklubové aktivity mimo sezónu pořádné klacky pod nohy, aby naopak jiným za podobné mimoklubové aktivity posílal servilní esemeskové zdravice a gratulace, byť mu narušovali klubový program v plně rozjeté sezóně. Znám i trenéry, kteří trénují v klubu a důsledně zakazují svým svěřencům mimoklubové aktivity, aby své syny ze stejného klubu pak na ty samé aktivity přihlašovali. S individuálními lidskými vlastnostmi se dá jen těžko bojovat.

Co takhle nechat v žácích soutěžit do rankingu i týmy hokejových škol?

Jedna z variant je, že hokejová škola bude rovnou schopna pro nějaký ročník postavit tým, regulérně s ním celou sezónu hrát i trénovat. Druhá ještě méně kluby oblíbená varianta by mohla být ta, že by hokejovky pomohly s obsluhou hráčů těm klubům, které pro nadbytek dětí nestíhají dát hráčům potřebnou herní praxi, tzn. hráči by si odtrénovali své v klubu, kterému by platili poctivě celé příspěvky, ale hráli by za tým hokejovky. Klubům přece v žákách o žádné výsledky nejde, jak svorně tvrdí, takže by jim mohlo být jedno, že si do týmů hokejovek jdou zahrát třeba i někteří z těch lepších. Na začátku sezóny by se hráči přihlásili na patřičné soupisky a jedeme! Hlavním cílem by měl být dostatek herního prostoru a soutěžení pro všechny hráče.

No a v dorostech, nechť se to klidně přesune do stávajících kolejí. Stejně je kategorie MLD něco jako přechod na střední školu, kdy se zcela přeskupí hráči a je jedno, kde doposud působili. Velké kluby také rády v této kategorii ve velkém odhazují svou odpovědnost za dosavadní výchovu své žákovské mládeže a jen tmelí skutečnost, že daleko větší šanci hokejově růst mají vyhraní hráči z dobrých malých klubů, než borci, kteří v papiňákových soupiskách velkých klubů odehráli výrazně méně zápasů na střídavé nominace nebo na čtyři lajny.