Zpět k medailím i s trochou selského rozumu

Selský rozum – výraz, který použil ve svém nedávném příspěvku na CS Hockey také Luděk Bukač st. Pojem, který možná českému hokeji chybí citelněji, než by se na první pohled zdálo. Máme za sebou českou účast na MS U20 a logicky lze po nějaké době útlumu, kterou způsobilo divácky úspěšné MS seniorů silně podpořené jágrmánií, zase očekávat i zvýšené mediální aktivity kolem českého mládežnického hokeje.

Nicméně daleko spíš než na základě jednoho výsledku jednoho utkání play off skorodospělých, kteří tvoří jen špičku ledovce, by se měla diskuze kolem mládežnického hokeje odvíjet od každodenního dění mezi hokejovými prcky od nejzapadlejšího zimáčku po slavné arény. A měla by co nejvíce používat právě SELSKÝ ROZUM!

Těch několik málo reprezentantů, kteří budou schopni důstojně odehrát vrcholný turnaj, vždycky nějak vygenerujeme. Ať už to budou převážně nadmíru odolní a neúnavní jedinci 365 dní v roce pendlující nad rámec běžného klubového zatížení ještě mezi četnými soukromými hokejovými školami, odvážní cestovatelé po hokejovém světě nebo třeba některé úspěšné domácí rodinné podniky bývalých hokejových profíků. Celospolečenským cílem by však měl být především program se zdravým a konkurenčním prostředím, jehož absolventi budou mít na prahu dospělosti vyšší šance na kariérní uplatnění, ať už v profesionálním sportu nebo třeba někde úplně jinde. A čím více úspěšných absolventů takového programu, tím větší šance na nějakou tu placku, velí selský rozum.

Proto se místo fanouškovských mouder k MS U20 pokusím spíše o pár výkřiků selského rozumu, které se mi derou z klávesnice na základě dlouhodobého pozorování mládežníků i čerstvých poznatků z právě proběhlých vánočních turnajů.

Každý názor formují v čase významně i nabyté osobní zkušenosti. Díky nezadržitelně pokračujícímu věku i skutečnosti, že se na rozdíl od řady předešlých let strávených převážně u ledu pohybuji teď výhradně na tribunách, musím konstatovat, že jsem si ve svém vlastním magickém trojúhelníku TRENÉR-HRÁČ-RODIČ, v poslední době posunul jazýček viny za současný stav hokejové kultury o něco hlouběji do pole tatínků a maminek. Ovšem za současného důrazného konstatování, že chování veličin zmíněného magického trojúhelníku je dáno zejména nastavenými pravidly a zavedenými zvyky.

A teď už k věci. Vybral jsem si několik pojmů, které jsou aktuálně v souvislosti s výchovou mládeže nahlas skloňovány, ale podle mě také často zjednodušovány nebo prapodivně chápány, vykládány a zneužívány. Zkusím se jich proto trochu zastat.

Výsledky

Výsledky hokejových klání v žákovských kategoriích jsou u nás bez bližšího zkoumání, co za jednotlivými výhrami a prohrami vězí, tabuizovány. K výsledkům máme vůbec prapodivný přístup. Výrazné úspěchy jsou u dětí někdy paradoxně odsuzovány a neúspěchy naopak alibisticky velebeny.

Poznal jsem trenéra, který měl s týmem skvělé výsledky tím nejzdravějším možným způsobem – skvělou prací s hráči, které s ním hokej nesmírně bavil, bez jediného stažení sestavy v sezóně, bez jakéhokoliv náznaku sympatie či antipatie k některému z hráčů či rodičů, skvělým hokejem bez zákazů rozvíjejícím individuální schopnosti hráčů i chápání kolektivního pojetí, působením na celkový osobnostní rozvoj hráčů. Přesto právě za dobré výsledky nebyl příliš v oblibě klubového velení a byl v podstatě z klubu vypuzen. Naštěstí se české prostředí neukázalo vůči nespornému trenérskému talentu, pracovnímu nadšení a schopnostem jako úplně děravé a výborný kouč našel okamžitě útočiště jinde, kde se během necelých 2 let propracoval od mládeže až k extraligovému A týmu.

Poznal jsem i trenéra, který s týmem zaznamenal během několika měsíců těžko uvěřitelný výsledkový i výkonnostní propad doprovázený výraznou ztrátou nadšení svěřenců pro hokej, kdy chlapci poprvé okusili i střídačková bidílka či nesmyslné herní zákazy a těžko přehlédnutelné osobní vazby k vybraným hráčům či rodičům. Přesto byla jeho práce hájena a to právě odkazem na “nežádoucí honění výsledků”.

Chci tím říct jediné. Problém nevidím zjednodušeně ve zveřejňování výsledků, vítězstvích či prohrách, ale v jednotlivcích a prostředí, které umožňuje nebo dokonce svádí k nežádoucímu chování.

Pokud sebereme trenérům a hráčům vítězství jako přirozený cíl sportovního snažení, sebereme jim jeden z mála významných motivačních prvků pro dobrou a obětavou práci. Pravda, jen těm co chtějí dobře pracovat. Těm, kterým se příliš nechce nebo je to nebaví, nabízí výsledková anonymita pohodlný úkryt. Výsledky a vítězství však dávají smysl jen za předpokladu, že budou mít potřebnou vypovídací hodnotu a nebudou dosahovány nežádoucím chováním.

Selský rozum mi říká, že není přirozené jít odehrát zápas bez cíle vyhrát. I když necháte děti hrát samotné na plácku před barákem, drtivá většina z nich bude chtít pouliční mač vyhrát. Včera jsem v televizi viděl krátkou reportáž o zápase legend ČR vs. SR a tam Gusta Havel také jasně řekl, že nevybíral hráče podle toho, kdo si chce zahrát, ale kdo chce vyhrát. Tak kde je problém?

Co takhle spíš vytvořit prostředí, které bude podporovat zdravou soutěživost a eliminovat nežádoucí chování i za předpokladu, že vítězství nebude zakázaný pojem. To prostředí může mít mantinely nastavené psanými pravidly, ale i jednoduchými nepsanými zvyky a přístupem všech, kteří se kolem dětského hokeje pohybují. Co třeba nějak takhle?

  • Dobrou práci trenéra neprezentují dovednosti nejlepšího hráče a hra první pětky, ale daleko spíš dovednosti všech hráčů v týmu a hra třetí pětky.
  • Stahování sestavy v žákovských kategoriích je nepřípustné. Pokud by některé jedince nepřesvědčil zdravý rozum, pak je možné stanovit písemné pravidlo o pravidelném střídání třech pětek po celou dobu zápasu (pro hodně soutěživé by bylo možné stanovit výjimku na poslední 2 minuty zápasu :-)
  • Porážka v pěkném a těžkém zápase je cennější než laciná výhra.
  • Soutěžení neumožňuje demotivující výsledky a nesvádí k účelovému jednání trenérů jako jsou jednorázové posuny hráčů kategoriemi apod. (podrobnější návrhy k úpravám soutěží budou předmětem některého z dalších příspěvků)
  • Fair play jednání (přiznání gólu soupeře apod.) je normou a ne unikátem.
  • Práce dobrých trenérů je inspirací pro ostatní. Hodnoceny jsou nejen zápasové výsledky, ale i výkonnostní progres.
  • Atakdále.

Řvaní

“Ten tam zase řve jak protrženej.” Tak nějak automaticky u nás odsuzujeme všechny trenéry, jejichž hlas se rozléhá nad ledovou plochou, aniž bychom zkoumali, co je obsahem jejich hlasitého vyjádření. Přiznám se, že je mi mnohem sympatičtější trenér, z jehož projevu vyzařuje zápal pro danou věc než účastník povinného pracovního zájezdu, který na první pohled vypadá, že je mu úplně šumák, co se kolem něho na zimáku děje.

Místo zjednodušeného členění podle hlasitosti projevu na záporáky křiklouny a klaďase kliďase, by bylo fajn rozlišovat mezi dobrým a špatným koučem z hlubší podstaty. Pokud trenér ze své nátury hlasitě povzbuzuje a s rostoucím věkem svěřenců i občas napoví, je to ok, jakmile uráží a zakazuje, ať raději mlčí.

V rámci svazových seminářů je k dispozici celá řada zajímavých přednášek zahrnujících i pedagogické a psychologické aspekty chování trenéra. Bylo by fajn spustit v době internetu masivnější osvětu nezávislou na omezených možnostech navštěvovat prezenční semináře.

Volnost

Posledním aspektem, kterému bych se chtěl věnovat, je hlasitě proklamovaná volnost. “Ať si hrají, jak chtějí, nezasahujme jim do toho!” “Hele, oni hrajou systém, to je v tomhle věku špatně!”, slýchávám už dlouho na zimních stadionech, pokud se na ledě objeví raně žákovský tým, jehož útočníci nepovažují v útočné fázi obránce jen za módní doplněk a pošlou jim občas i nějakou přihrávku.

Přínos volného, neorganizovaného hraní dětí je jasný, ale nemůžu se zbavit dojmu, že některá z těch vyjádření o naprosté volnosti či škodlivosti trenérských pokynů a ubíjení kreativity zavání i alibismem nebo pohodlností. Vždyť pro trenéra není nic snažšího, než na tréninku hodit mezi děti puk a jít si s někým poklábosit k manťáku. Je také jednoduché prohlásit, oni nás porazili jen proto, že hrají “systém” a to je špatně.

Dnešním dětem nezpochybnitelně chybí volné hraní. Chybí jim však především hodiny a hodiny trávené volným, společným a neorganizovaným hraním na hřištích a pláccích před barákem. Chybí jim i rozmanitost dříve běžně volně provozovaných aktivit (fotbálky, vybiky, skákání gumy, lezení na stromy, hry na schovku, volné ježdění na kole), které napomáhaly všestrannému sportovnímu rozvoji. Už nějakou dobu nám ani nezamrzají rybníky a nikdo nestříká po nocích vodu na sídlištní plácky.

Je ale asi načase zareagovat na změnu doby a nemůžu jinak, než opět zmínit podle mě úspěšný zámořský výchovný model. Přeskočím tu část o potřebě multisportovního rozvoje provozováním více sportů, která by vydala na samostatný článek, ale podívejme se na skladbu hokejové přípravy žáků za mořem.

Když jednoduše nakoukneme třeba do zámořských žebříčků ročníku 2005 (česká 5. třída), tak zjistíme, že jen do konce kalendářního roku mají týmy 5. třídy odehráno v průměru přes 40 zápasů a některé dokonce přes 50! Vezmeme-li v potaz, že začínají hrát až v září a nikoliv od srpna, jako je běžné u nás, vychází to na více než 10 zápasů měsíčně – UKÁZKA TÝMOVÉHO ZÁPASOVÉHO PROGRAMU 1, UKÁZKA TÝMOVÉHO ZÁPASOVÉHO PROGRAMU 2. Podíváme-li se na celý program, zjistíme, že na druhou stranu v průběhu sezóny týmově trénují jen 2x, výjimečně max. 3x  týdně – UKÁZKA CELÉHO TÝMOVÉHO PROGRAMU 1, UKÁZKA CELÉHO TÝMOVÉHO PROGRAMU 2. Když si k tomu přidáte skutečnost, že v ukázkách zápasových programů předních zámořských týmů najdete jen velmi vzácně nějaké dvojciferné výsledky, jsou rozdíly oproti našemu prostředí poměrně zřetelné. Pro jistotu je ještě zdůrazním ve zjednodušených průměrných hodnotách:

  • v zámoří hrají více než 2x tolik zápasů než v ČR
  • naopak v zámoří trénují týmově 2x méně než v ČR
  • v zámoří hrají až na naprosté výjimky všechny zápasy vyrovnané, v ČR končí veliké množství zápasů debakly o 10 i více gólů (kdo by snad nevěřil, může mrknout do zcela libovolné skupiny soutěží 5. tříd na HOSYSU)

A tak si selským rozumem říkám: “Není tohle náhodou cesta k té žádané větší volnosti a kreativitě?”. Pokud bychom nechali děti více hrát za lepších podmínek (viz předchozí odstavec Výsledky a někdy později samostatný článek s návrhy na změny soutěží), měly by dostatek příležitostí i volnosti k rozvíjení vlastní kreativity.

Pokud k tomu přidáme i kreativní trenéry, kteří zvládnou hravým a soutěživým způsobem trénovat i dovednosti či nenápadně a nenásilně například vhodnými hrami na malém prostoru učit podvědomě hráče dílčím částem hry, mohlo by to fungovat.

Ještě si neodpustím okomentovat ty opovržlivé komentáře k onomu “hraní systémů”. Naposledy jsem je zaslechl teď při vánočních turnajích při sledování hry týmu Třemošné 2006. Ti kluci podle mě nedělali nic jiného, než že veděli, že cpát puky do chumlů, odkud pracně vyjely, je blbost a lepší je vybruslit či rozehrát do volného prostoru, útočníci brali v útočném pásmu obránce za rovnocenné partnery a často jim zcela volným přihrávali, zjevně nechtěli končit s pukem exhibicemi v rozích, ale snažili se jej dostat co nejkratší cestou do branky. Z ničeho jiného bych je nepodezříval i proto, že kdysi dávno jsem něco podobného zažil velmi zblízka. Chytré narážky o naučených čtvercích, trojúhelnících a kosočtvercích na trenéra, u kterého si nepamatuju v ruce tabulku či jakýkoliv nácvik nějakého systému při tréninku, ale jen pokyny typu „neodpaluj puky“, „měj zvednutou hlavu“, „podívej se, než přijedeš k puku, jak vypadá hra kolem tebe“, „brusli i bez puku“, „bruslí se stejně rychle do obrany jako do útoku“ apod. Abych ty třemošenské ale jen pořád nechválil, tak na ně na druhou stranu prásknu, že jsem je také viděl kvůli úspěchu ve vyrovnaném vánočně turnajovém zápase zbaběle stahovat hru na dvě, čímž mají u mě velikou černou kaňku :-) a místo divácky nejoblíbenějšího týmu ročníku 2006 letošních vánočních turnajů zaujal skvělý a kompaktnější tým z Olomouce.

Navíc, kdo si někdy zahrál s nějakým dobrým zámořským starším žákovským týmem, nemohl si nevšimnout, že borci rozhodně netápou nad tím, jak založit útok, jak napadat nebo jak bránit třeba v boxu. A že by dnes Amíkům nebo Kanaďanům oproti nám chyběla kreativita, to už by i s přihlédnutím třeba ke hře Kanady na loňském MS nebo nedávno proběhlému čtvrtfinále na juniorském MS nemělo nikoho snad ani napadnout.

Když se děti učí číst, tak jim taky nejdřív postupně napovíme, jak které písmenko vypadá, a jak se z nich dále skládají slabiky a slova. Časem už pak svoje vlastní slohovky zvládnou psát samy.