Výzkum z Harvardu: Hokejoví rodiče jsou nejšílenější

Každý zná příběhy z „tribuny“ zimních stadionů u nás doma, ať je to rodič, který měří synovi čas na ledě nebo ten, který finančně motivuje své díťe k vstřelení gólu, maminku, která řve u všeho a na všechny nebo tátu, který v roli vedoucího mužstva je tak hluboko v „trénérově zadnici“, že už mu koukají jenom boty.

Příběhy šílených maminek a tatínků, kteří se chovají neeticky a nesportovně na zimních stadionech a dalších mládežnických sportovištích, se zdají být nekonečné a stále rostou. Od slovních hádek až po pěstní souboje, v podstatě mezi tím není rozdíl, pořád hovoříme o velice špatném příkladu pro děti a tohle šílenství nezná mezí.

Socioložka z Harvardu Hilary Levey Friedman vypracovala studii a přišla s některými až neuvěřitelnými historkami z mládežnických tribun a hledišť, ta hlavní je pořádně děsivá a pokud vím, nic takového se na našich zimních stadionech nestalo. Jelikož je podle mně důležité chování rodiče na tribuně a opravdu má velký vliv na vývoj dítěte, přeložil jsem zajímavý článek, studie se týkala mládežnických sportů v Severní Americe a uvedené je sesbíráno jen z území USA, ale myslím že výsledek by nedopadnul jinak ani v České nebo Slovenské republice.

Hilary Levey Friedmanová se rozhodla prozkoumat mládežnický sport a reakce rodičů během sportovního výkonu jejich dětí.

Na otázku, který sport má nejšílenější rodiče? Odpověděla: hokej. 

Zjistila, že v mládežnickem hokeji jsou rodiče, kteří nevykazují žádnou úctu k životu, částem těla nebo spravedlnost a slitování ke svým protivníkům, dokonce i když se jedná jen o malé děti.

Hilary srovnala rodiče z osmi sportovních aktivit: plavání, fotbal, baseball, basketbal, fotbal, hokej, dětské soutěže krásy a akademických soutěží. Zjistila, že příklady fyzických a slovních hádek jsou v každé aktivitě, ale na předních místech jsou fotbal a hokej, kde jsou nejbláznivější rodiče a hokej nakonec tuhle studii vyhrál.

Hilary řekla, „Zatímco sportovní kariéra Vašeho dítěte může být důležitá pro vás, v dlouhodobém horizontu je důležité si uvědomit, že to, co se děje na hřišti nebo ledu, když je vašemu dítěti osm, nebude mít vliv na velikost kontraktu v NHL nebo zaručuvat štědré stipendium na Harvardu. V tomto věku je mnohem důležitější, aby jste se ujistili, že vaše dítě opravdu těší sport tak, že bude i nadále rozvíjet svůj talent.“

Dále dodala „pro děti na střední škole, kde je už v sázce víc, je důležité, podporovat vaše dítě a jít příkladem. Důvodem, proč mnozí lidé mají rádi sport je, že děti mohou získat mnoho životních zkušeností. Nejde jen o to, jak reagujete, když vyhrajete. Mnohem důležitější je, jak reagujete, když utrpíte porážku. Dospělí mohou a měly by být příkladem dobrého sportovního chování pro své děti.“

Následujíci příklady ze Spojených států amerických dostaly hokej na první místo pomyslného řebříčku o nejšílenější rodiče.

V Massachusetts „hokejový táta“, který zřejmě velmi silně věřil ve fair play, byl odsouzen před více než deseti lety poté, co ubil dalšího tátu k smrti na zimním stadionu. Thomas Junta z Readingu, Massachusetts byl obviněn z neúmyslného zabití po ubití Michaela Costiny k smrti na hokejovém zápase jejich synů v červenci roku 2000.
Byl odsouzen v roce 2002 na 6 až 10 let (dvojnásobný trest pro prvopachatele), nakonec byl propuštěn osm let od odsouzení.

Podle zprávy byl Junta rozrušený tím, že tým, kde hrál Costinův syn, byl „příliš agresivní“ ve hře proti týmu jeho syna. Tihle dva rodiče byli viděni argumentovat mimo hrací plochu a Juntovi bylo nařízeno opustit zimní stadion. O několik okamžiků později se Junta vrátil a pokračoval v hádce, která vyvrcholila napadením správce stadionu a údery pěstí do hlavy a krku druhého rodiče, následkem bylo poškození tepny v mozku a Costin napadení nepřežil.

Oběť tohoto trestného činu, Michael Costin, byl také rozhodčím mládežnického hokejového zápasu, kde byl Quinlan Junta (syn obviněného) zasažen loktem jiným chlapcem. Thomas Junta vinil Costina také za špatné rozhodování onoho zápasu.

To nebyl jediný incident v mládežnických hokejových kruzích. Další „hokejový otec“ napadl 12-ti letého soupeře svého syna po ligovém zápase. Další táta používal laserové ukazovátko, aby oslepil brankáře soupeře. V dalším incidentu jedna „hokejová máma“ spala s několika hráči ze synova hokejového týmu, když spoluhráči přespávali u ní doma, aby jejího syna měli v šatne spoluhráči víc rádi.

Každá událost nezahrnuje násilí, ale záměr je stejně zlý.

Vášeň a láska k hokeji ze strany rodičů a fanoušků nezná mezí a někteří z nich jdou opravdu daleko bez ohledu na to, že všechno vnímájí jejich děti a jaké to může mít následky.

Podle Hilary Friedmanové tento jev je patrný ve všech sportech, ale nejvýraznější právě v mládežnickém hokeji.

 

Zdroj: www.examiner.com Foto: Kiera Makowecki

1 Response

  1. Kudrnáčová napsal:

    ano…jsou tací šílenci – s násilím a vším možným jsem se v hokejovém světě malých hráčů též potkala a to vícekrát. Jednou jsem i pomáhala zasahovat a uklízela 8-9 leté děti do kabiny , aby nebyli svědky hrozné rvačky, z které jsem se i já vzpamatovávala přes týden – tuším na velkém turnaji na Moravě. Toto je dle mě o něco méně bolestné, než když vidíte přicházet z ledu sotva 6-ti letého školáčka, kterého jeho tatínek přímo udeří „naštěstí“ do helmy a odmítá poskytnout oběd, či jinou běžnou věc za právě odvedené a jím neuspokojivě hodnocené výkony svého syna. Vzpomínám situaci, kdy jeden tatínek asi 8 -letého klučíka -„Pražák jak poleno“, ztropil takovou scénu, že plakal a bál se nejen synek, jeho přítomná maminka, ale byl smeten z lavičky a vulgárně napadnut i důchodce, který hned vedle pomáhal svému vnoučkovi s převlékáním. A nutné je podotknout, že vůbec o nic nešlo, jednalo se o trénink nad rámec těch klubových a klučík, mladší než ostatní neuspokojil potřeby vizualizace svého „nesportovního“ tatínka. Brzy mi došlo, proč právě tento chlapec se na všech kempech, kde jsem byla vychovatelkou projevoval velmi odlišně, bojácnost střídala agresivitu a měl zjevný tik v obličeji.Jelikož nedokážu k dětem, at již jsou číkoliv být netečná, též jsem se za dobu, kdy můj syn hraje do pár takových i horších záležitostí zainteresovala.
    Mohu však s radostí říci, že v týmu, v kterém hraje můj syn, kterým je Mountfield Hradec Králové se naštěstí nic takového neděje a věřím, že jsme prima parta a kluci si to užívají.
    Jeví se mi však, že v Čechách v těchto kategoriích existují spíše promyšlené intriky a mnoho jiných rozmanitých technik, jak vlivní mohou zajistit svému dítku post a jiného nechat sedět bez posunu… což dle mého názoru někdy může být horší, než „dobře mířená malá facka na rozsvícení nepřizpůsobivému sportovci – nesportovci“. Ani trenéři to totiž nemají s takovými rodiči lehké, at již zvolená taktika je taková, či maková, ale vždy to musí trenéra rušit od jeho cílené a správně myšlené práce se svými svěřenci. Ještě si nedovolím nezmínit, že právě rodiče, kteří neváží svá slova mohou ovlivnovat celý tým i autoritu trenéra v očích jeho svěřenců, jelikož opravdu často vídám, že své poznámky neušetří uším svých ratolestí, které si věc dovyloží po svém a je počata cesta. Je totiž hrozné např slyšet, jak paní XX říká svému plačícímu chlapečkovi…“ty za nic nemůžeš, to trenér je kretén, jakpak můžeš dát gol když ti dá do lajny samé magory … to se to hraje těm, co jsou v první lajně…však se tady na ně vyserem a půjdem pryč….a následuje sled týmů, kde by tohoto údajně hvězdného, ale jinak zcela průměrného chlapečka jako – že nahned brali. Řvoucí – asi rozmazlený chlapeček se utiší a je spokojen – je vlastně ve svých očích „obětí“ a záhy pře očima mýma dostává od paní XX velkou motivační odměnu a mnoho rad, jak nenahrávat spoluhráčům a realizovat sebe.
    Bylo by hodně špatného, co bych zde všeobecně ještě mohla napsat … ale i dobrého, co v našem týmu je a to mi dělá upřímnou radost.
    Děkuji – kluci, děkuji, rodiče, děkuji trenéři ….že u nás je to ok
    Kudrnáčová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *