Návyky pro aktivní celoplošný hokej
Vloni v srpnu zaznělo mezi závěry z břeclavského semináře pro trenéry ELJ, ELSD, ELMD následující prohlášení:
- Hrát aktivní celohřišťový hokej (forčeking – neustálý tlak na kotouč / bekčeking – dobruslování), u kategorií ELMD a ELSD rezolutní “NE“ pasivnímu systému 1-2-2 ve SP. Ve hře v oslabení prosazovat aktivní napadání v ÚP a SP a rychlý přístup ke hráči v OP
Konečně! Nicméně, dané doporučení bylo vyřčeno pouze v souvislosti s uvedenými kategoriemi od MLD výše. Vedle toho oficiální cesta v žákovské mládeži dál hlásá jen bezobsažné „nechte je jen tak si hrát!“ a velebí výhradně individuality. Pokusy o aktivní celoplošné kolektivní pojetí hry žáků nejsou příliš IN a nezřídka bývají odmítány bez bližší argumentace s odkazem na „urychlený vývoj“, „hraní dospělého hokeje“ nebo „nežádoucí šablonové hraní“, což koneckonců mimo jiné dokládají i někteří zdejší diskutéři.
Možná by stálo za zamyšlení, proč potom ve zmíněných vyšších kategoriích hráči na aktivní celoplošný hokej koukají jako na spadlý meteorit, a již tak okleštěná nabídka kvalitních dorosteneckých extraligistů představuje individuality, které se však dostávají do velikých problémů v momentě, kdy na ně někdo s celoplošným aktivním hokejem nastoupí.
Je vhodné začínat s celoplošným aktivním hokejem až v pubertě, kdy bývá problém hráče přesvědčit i o tom, že vstávat ráno do školy opravdu není dávno překonaná zbytečnost? Nebylo by lepší jednotlivé dílčí prvky celoplošného aktivního hokeje nenásilně poctivě vštěpovat hráčům už od mala, aby se staly přirozenou a samozřejmou součástí jejich hokejových NÁVYKŮ?
Tady přeci nejde o nějaké předčasné drilování dětí, ale jen o jednoduché pokyny a zejména JEJICH NEUSTÁLÉ A POCTIVÉ PŘIPOMÍNÁNÍ HRÁČŮM V TRÉNINKU I ZÁPASECH!
K tomu by bylo vhodné vyvarovat se už u žáčků často vídaným zabijákům aktivního celoplošného hokeje, mezi které patří například:
- dlouhá střídání – 1 a půl minuty nevydrží aktivně celoplošně po ledě létat ani superman, pokud budete nutit hráče k tak dlouhému pobytu na ledě, pak ty, kteří by chtěli hrát aktivně, utavíte během dvou střídání na zbytek zápasu a ostatní naučíte „šetřit síly“, když pak vidím, jak je u nás opěvován player, který za celý zápas neudělá jedinou brzdu a zrychlí pouze s pukem nebo v momentě, kdy by jej mohl dostat do útočné akce, pak je to smutné
- omezování forcheckingu – „nelítej tam jak blbec, propadneš tam, počkej si na něj!“, tak propadne, no a co, kdy jindy můžou hráči hrát aktivně celoplošně a bezstarostně o výsledek než právě v žácích, navíc je aktivní forchecking klidně všemi útočníky v žácích neuvěřitelně efektivní, což můžete zhlédnout i na videu dále, a má i další plus, učí i soupeřovi obránce hrát neustále pod tlakem
- vytýkání individuálních chyb vyplývajících z aktivní hry – představte si například puk v útočném pásmu pár metrů před obráncem, který si není jistý, zda u něj bude dříve než soupeřův útočník, obránce vystartuje, nestihne, propadne a dostane vynadáno, blbost!, příště vám „uteče z modré“, i správný odhad vyžaduje trénink, navíc, pokud budete hrát aktivní celoplošný hokej, vystupujícího obránce by měl bez potíží zastoupit backcheckující útočník
I když tak trochu rovnou počítám s další kritikou za urychlování „přirozeného vývoje“, přikládám malou ukázku prezentace s jednoduchými pokyny a zásadami, které mohou dát hráčům dobré hokejové návyky už od mala a přirozeně je tak připravovat na aktivní celoplošný hokej.
PREZENTACE V PDF ZDE
Videa k prezentaci
Forchecking
Backchecking
Hra v útočném pásmu
Buly
Taky bych by rád kdyby se mi dva malí synové začali pořádně věnovat hokeji, ale zatím je do toho nějak moc nenutím. Koupil jsem jim zatím přes https://www.bauerhockey.cz/hrac-hokejky jenom dvě hokejky a sem tam si hrajeme pro radost. Uvidím jestli je to chytne a sami projeví zájem přidat se do nějakého hokejového družstva.
díky za článek
pro ivo
Obecně máme na věc stejný, nebo podobný názor. Se sportováním (vedení ke sportu a seznamování se se sportem) je nejlepší začít již v tom útlém věku. Na tom si myslím všichni tady diskutující shodnou.
Ve věku 2-7,8 let je fakt jedno, kdo dítěti sport ukáže, vede jej k němu a pokud má dítě ke sportování určitý vztah, baví ho a chce ho dělat, tak mu v těch 7-10 letech tu danou specializaci (pokud tomu budeme říkat tedy specializaci …čili jeden sport) vybere.
Dnes je to v tomto věku převážně a jedině většinou rodič, kdo již kolem prvního roku života může chodit s dítětem plavat do bazénu, účastnit se pohybových her s rodiči v různých centrech někdy i oddílech. Dnes již existují oddíly (například znám karate oddíl) kde se dá chodit s 2 letým dítětem 2x týdně …a není to v tomto věku o nějakém karate, je to o pohybu, o tom být v kolektivu, seznamovat se s osobou trenéra, rozvíjet postupně motoriku a pohybové dovednosti atd. Ono i takové rodinné výlety – delší procházky, při kterých se dítě trochu musí namáhat a při kterých mu rodič (jakoby nevědomky) klade různé „překážky“ a zadává drobné úkoly, dítěti vůbec neuškodí. Pak nastává období, kdy se dítě učí na kole, na lyžích a poznává další a další pohybové aktivity v rámci sportování rodiny , nebo už i v nějakém oddíle.
Věřím, že i dnes se najdou případy, že se dítě v předškolním roce „ke sportu doma nevede“ a pak někdy kolem 1-3 třída ZŠ ho „naťukne“ třeba kamarád a ten kluk začne kvůli němu chodit do oddílu, pak ho to chytne a dělá prostě sport.
Přesto si myslím, že když je rodina sportovně založená, je nejlepší i v tom předškolním věku sportovat tím shora popsaným způsobem.
Každé dítě časem pozná počítač, hry a různé soc.sítě, které mu v období puberty „seberou dost volného času“, tak je určitě lepší ho mít v tom útlém předškolním a školním věku „nasměrovaného“ ke sportu. Ono na ten počítač a hry stejně jednou dojde, ale čím déle, tím lépe a navíc většinou platí rovnice: „jestliže je dítě šikovné a sport mu jde a třeba v něm i vyniká = ten sport ho baví, chce ho dělat a dělá často i věci navíc a to samo …z vlastní vůle.
S bruslením je lepší začínat určitě dřív, než se bude rozhodovat o výběru sportu. Když mi někdo říká, že 4-5 let je brzo, nemyslím si. Jenom jeden malý příklad z vlastní zkušenosti. Kluk začal bruslit ve čtyřech letech a fakt měl štěstí, že už v tom útlém věku 5, 6 a 8 let narazil na velmi dobré bruslařské trenéry. Celé dětství chodil často hrát zápasy za vyšší ročník. Navíc je rozený v posledním čtvrtletí svého ročníku. Dnes jsou kluci kolem něj vesměs už chlapáci po pubertě a on na jejím úplném začátku. (biologický rozdíl 2-3 roky). Navíc hraje na postu beka a kdyby neměl tu jednu ze svých „deviz“… tj. slušné bruslení, neumím si moc představit, že by ho trenéři v zápasech pravidelně stavěli. Kluci kolem něj jsou nyní mnohem silovější, dynamičtější a i mentálně vyzrálejší. Myslím si, že díky určitým bruslařským schopnostem (bruslařská hbitost a obratnost) ho dodnes drží v zápasech mladšího dorostu i přes fyzický hendikep.
Hodně kluků, co do našeho oddílu přišlo z menších měst a tudíž i menších oddílů (kolem 13-15 let), tak u nich vidím, že mají velké bruslařské mezery. Samozřejmě se to dřinou a drilováním snaží dohnat, ale ty špatné návyky jsou vidět pořád, i když dnes jako patnáctiletí, či šestnáctiletí dřou každý den a běžné tréninky pravidelně doplňují 1-2x týdně individuálními – bruslařskými. A to se jedná o kluky, kteří začínali ve svých klubech +- v 5-6. letech a trénovali 2-3 x týdně a vždy patřili ve svém ročníku mezi nejlepší. Tak trochu mi je i těchto kluků líto, protože si říkám, že kdyby měli trenéry „bruslaře“ v těch 5-8 letech, tak by byli se svým herním projevem ještě někde jinde.
Takže závěr svého názoru na otázku: „Kdy začít s hokejem?“ bych asi shrnul takto:
Když předpokládáme, že se jednou bude dítě věnovat hokeji, tak na brusle určitě lepší dřív, než později, ale vždy ke kvalitnímu bruslařskému trenérovi. S vlastním hokejem se dá určitě začít o něco později, i když ve vyhlášených klubech to tak už dělají ….že se prostě celou přípravku a 1 – 2 třída víceméně pořád bruslí………… je těžké začátky bruslení a hokej jako takový nějak účelově oddělovat a třeba si myslet: tak jsme začali ve čtyřech, nebo v pěti s bruslením ….je nám teď 7-8 let …umíme obstojně bruslit a teď si dáme pauzu a budeme dělat něco jiného a k hokeji se vrátíme třeba až v 11 letech, protože pak budeme mít na všechno lepší hlavu, chuť a motivaci se zlepšovat. Samozřejmě i tento scénář se může u někoho asi stát, ale když to tomu malému jde, tak tam prostě chce chodit, dál hrát, bavit se tím a někdy něco i vyhrát.
Když někdo začne později dejme tomu 8-10 let v „bruslařském“ týmu (podotýkám bruslařském“) tzn. týmu jednoho ročníku, kde je např. 25-30 dětí a mají fakt schopného bruslařského trenéra a ten někdo /nový hráč/ nebude mít možnost hodin bruslení navíc s kvalitním trenérem…aby dohnal kluky ve svém ročníku, bude mít velmi těžké se v jejich balíku udržet. Dokud ty kluky nedožene bruslařsky, tak bude pořád pozadu. je otázkou jak ho to bude dlouho bavit …to dohánění může trvat i několik let a málokterý kluk to vydrží…..a když to vydrží a půjde jednou mezi ty „v té době nejlepší“ tak mu to začíná víceméně zase znovu.
Umím si představit kluka, který s bruslením začíná až v těch 8. či 9 letech, ale v prvních dvou letech musí mít bruslařského trenéra, který ho nad běžným oddílovým, individuálním tréninkem posune k tomu „bruslícímu balíku“.
Pokud chce hrát na úrovni menšího oddílu a začne s 2-3 letým zpožděním proti ostatním, kteří dosud trénovali 2 x týdně od října do března a trenéři nebyli bruslaři a tolik nedbali na jejich bruslení, tak je při troše své snahy během dalších 2 let určitě dožene.
to Petr: Byť jste to neadresoval přímo mě, dovolím si postřeh, neva? 🙂
Předně jsem osobně přesvědčený, že vést dítě do jeho 6-8 let obecněji ke sportu, tak na tom není nic špatného, naopak. 2x do týdne led, 2x do týdne atletika, 2x do týdne kompenzační sport (judo, plavání, tenis… co já vím…)… Tohle všechno je na šířku bohatá příprava, která přirozenou formou rozvíjí všestrannost a zatěžuje dětský organizmus vyváženě, s minimem rizika růstových a vývojových vad do budoucna.
Jasně, pokud by se kluk začal učit bruslit až v těch Vámi uváděných 10 letech, ti už asi skutečně bude pozdě, ale nevidím nic špatného, a spíše tedy naopak, když v počátcích, mezi 4-8 lety věku, bude dítě dělat různé sporty, nejlépe v kombinaci individuální/kolektivní sport. Není to ještě věk, kdy úzká specializace znamená významnější náskok, spíš bych řekl, že jednostranně zaměřená specializace už od třeba 4 let je špatně.
Specializaci bych volil až tak kolem 7-8 let, dejme tomu že to bude zrovna hokej, ale stále bych nechal kompenzační sport alespoň na dejme tomu amatérské úrovni (judo, plavání, tenis,…).
A skutečně nevěřím tomu, že když třeba do 8-mi let bude jakýkoliv kluk chodit na zimák 2x do týdne a jiný 4x do týdne, že mezi nimi za ty uplynulé 3-4 roky bude propastný rozdíl…
A co víc, s věkem roste intelekt, schopnost daleko rychleji chápat co vůbec má ten dotyčný kluk dělat, vlastní vývoj je pak daleko progresivnější i ve zvládání techniky ale i pochopení hry a úloh ve hře. Počet jednotek u 5-ti letého kluka na pochopení a zpracování imlulzu ze strany trenéra bude významně vyšší než u kluka 7-mi letého. A příslovečné nůžky, díky „multisportovní přípravě“ se mezi nimi budou velmi rychle zavírat.
Chtěl jsem tím jen říct, že nic není černé nebo bílé… Jasně, je to jen a pouze můj názor, však taky ho nikomu necpu, co člověk, to originál s právem na svůj pohled. 🙂 I.H.
pro Pavel
tak s Vaším názorem, že:
„Možná to bude na těchto stránkách znít kacířsky a řada přispěvovatelů se mnou nebude souhlasit, ale skutečně si myslím, že věk do 10 let pro mladého sportovce není nijak důležitý. Je důležité aby multisportoval, ale nemusí být žádnou dětskou hvězdou, aby se v budoucnu stal hvězdou skutečnou. Dokonce i do 14 let věku se nemusí budoucí hvězda nijak projevovat ani nemusí na hřišti vynikat. Bohužel toto nevysvětlíte rodiči-trenérovi, který žije ve svém světě falešných představ. A může to být trenér Sparty Praha anebo Sokolu Vrahovice.
nemůžu souhlasit.
To si můžu a mám tedy vysvětlit, jako že do 10 let si hýbej, běhej a dělej co a kde chceš, pak se přihlas na nějaký sport a do 14 se nemusíš jako sportovec projevit? Pokud se bavíme o vrcholových sportovcích a o jejich plošné výchově tak to určitě ne!
Tohle se možná stávalo a stačilo to někdy v první polovině minulého století. např. reprezentační hokejový brankář ing. Bohumil Modrý začal s hokejem ve dvaceti letech a rok na to byl v reprezentaci. Další příklad: hokejista Zdeněk Nádvorník roč.1937… v patnácti letech sbíral puky na rybníku tehdejšímu karlovarskému hokejistovi a ten ho zlákal k hokeji. Začal tedy v dorostu….v 19 letech hrál ligu, pak vojna Dukla Jihlava a tři roky v Litvínově.
Dnes si to fakt neumím představit …..všechno se tak posunulo a vyvinulo…a ne jenom v hokeji. Ve Španělsku má dokonce fotbalová akademie Barcelony a Realu Madrid zpracovanou studii, ve které se uvádí, že věkem 13-14 let definitivně končí senzitivní období, ve kterém se hráč dokáže nejlépe naučit ovládat míč, mít pro něj cit a dostat do sebe veškeré pohybové a herní návyky. To samozřejmě nezaručuje, že z něj bude hráč pro jejich A tým, ale je to první předpoklad, na kterém se následně pokusí v klubu postavit to všechno ostatní co vrcholový hráč musí mít.
Pokud by dnes někdo začal například bruslit v 10 letech, tak si myslím, že je už téměř nemožné ten „vlak“ dotáhnout. I přes velkou snahu takový kluk nevydrží bruslit a bruslit a koukat, že kluci o tři roky mladší jsou pořád lepší a hrají zápasy on ne. Samozřejmě……. když by byl někdo fakt talent a měl možnost individuálních tréninků na ledě navíc, několikaletou trpělivost a psychickou odolnost, možná by se nějak dokázal přiblížit, ale to se nadá aplikovat při plošné výchově sportovců…..to samé je v tenisu a vůbec ….ve všech sportech. Úroveň vrcholového sportu nám skočila úplně někam jinam a takové to poválečné „obojživelnictví“ (léto liga fotbal, nebo tenis, liga házená…….zima liga hokej) nebo dokonce i reprezentace…to už je vážně dávná minulost.
Děti a vrcholový sport – tyto 2 termíny už z principu nejdou k sobě, ale máte pravdu, že se ještě stále toto v dnešní době děje. Zejména gymnastika anebo plavání jsou příkladem sportů, kde se zcela prokazatelně potvrdilo , že v některých případech jsou děti přílišně zatěžováni až na úroveň dospělého vrcholového sportovce. A nedělám si iluze, že se to neděje i v jiných sportech.
Souhlasím s vámi téměř ve všem co jste napsal a máte pravdu, že se bavíme o stejných věcech, ale popisujeme je jinými slovy.
Ale pokud máte náladu pojďme dál. V dnešní době začínají (zcela logicky) více promlouvat do výchovy budoucích sportovců jejich rodiče. Drtivá většina těchto rodičů nemá ani potuchy o sportovní přípravě dítěte a v mnoha případech děti podstupují něco podobného jako rumunské gymnastky v 80-letech minulého století. Neskutečný dril doprovázený planými nadějemi o budoucím úspěchu. Tito rodiče se v mnoha případech stávají trenéry kolektivních sportů jako je hokej anebo fotbal. A průser máme na světě.
Nechci se nikoho dotknout, ale náš hokejový i fotbalový systém výchovy mládeže je v politování hodném stavu. Zejména pak klubová výchova dětí od 4 do 14 let věku dítěte je typickou ukázkou dnešní doby: úspěch co možná nejrychleji a hlavně za KAŽDOU cenu. Mužstva mládežníků jezdí na turnaje, kde se rozdávají medaile, vybírají nejlepší hráči, nejlepší brankáři, nejlepší trenéři apod. Toto celé slouží akorát k tomu, že do 15 let budou čeští hráči nejlepší na světě, ale v době kdy potřebují přidat a kdy v dospělosti začnou hrát skutečné zápasy a půjde o důležité výsledky-tyto rádoby hvězdy shoří jako papír.
Všechno souvisí se vším a není náhodou, že máme talentované sportovce, kteří se v dospělosti někam ztrácejí do průměru až podprůměru. Oni totiž bohužel průměrní a podprůměrní byli vždycky, pouze náš systém výchovy mládeže tyto jedince zcela upřednostňuje. Možná to bude na těchto stránkách znít kacířsky a řada přispěvovatelů se mnou nebude souhlasit, ale skutečně si myslím, že věk do 10 let pro mladého sportovce není nijak důležitý. Je důležité aby multisportoval, ale nemusí být žádnou dětskou hvězdou, aby se v budoucnu stal hvězdou skutečnou. Dokonce i do 14 let věku se nemusí budoucí hvězda nijak projevovat ani nemusí na hřišti vynikat. Bohužel toto nevysvětlíte rodiči-trenérovi, který žije ve svém světě falešných představ. A může to být trenér Sparty Praha anebo Sokolu Vrahovice.
ic jsem teď ve větru, aspoň trošku odpovím:
„Jestli jsou vedeny nějaké studie či nejsou, s jistotou můžeme říct, že pokud děti rostou v červenci, srpnu anebo říjnu nemá s těmito procesy sport ani sportovní zatížení žádnou souvislost.“
= a právě už čtvrtým rokem je plošně sledováno tisíce dětí, kteří jsou aktivně zapojeni do vrcholového sportu, kdy je sledováno právě chování těla při soustavné zátěži a chování těla při vysazení zátěže. A už je bez pochyb prokázáno, že po dobu zátěže tělo reaguje tak, že „upozaďí“ po dobu zátěže vlastní fyziologický růst, který nastupuje právě v době „klidu“. To časové období jsem psal primárně k hokeji, jasně že nerozhoduje termín, ale doba zátěže/klidu. Už i v případě vysazení zátěže na delší dobu např. v průběhu sezóny, třeba z důvodu zranění, je prokázáno nade vší pochybnost, že i v takové době „klidu“ dochází k významného vývojovému progresu. Což je celkem z medicínského pohledu běžný stav, tělo po dobu zátěže spotřebovává maximum energie ke krytí její zvýšené spotřeby, což v době „klidu“ není na co ji vynakládat a energie se tak ukládá, asi jako když si uložíte na disk data.
Ano, děti (sportovci i nesportovci) často nejvíce rostou právě v období letních prázdnin, ale proč tomu tak je, není schopný s jistotou odpovědět nikdo. Jsou různé teorie proč tomu tak je, ale nikdy se nic v životě lidském neděje podle předem určených šablon, proto jsou i děti, které vyrostou nejvíce v lednu anebo v březnu.
= Tak celkem vzato na tuhle otázku už celkem existuje teze, která může platit až z 80% případů = tělo samo o sobě má svou paměť, uzavřený cyklus biologických hodin je už více než prokázaný, stejně tak se i tímto projevuje právě přerušená jinak obvyklá zátěž těla v průběhu zbytku roku. U „nesportovních“ dětí takový výkyv, progres není tak patrný, mnohdy není žádný, u „sportovních dětí, nebo dětí které jsou vystaveni enormní zátěži“ pak progres viditelný je. Spíš je to problém, jak „uchopit“ odchylky, protože pokud k „vysazení“ dojde jen po dobu trřaba jednoho měsíce, pak na takovou „přestávku“ ještě nestačí proces „nastartovat“. Jde spíše o to, že až tak prokázat jednoznačně „houpačkový“ vliv v podstatě nejde, protože je v zásadě markantní nedostatek srovnávacího materiálu 🙂 . Proto taky se nedá vycházet jen úzce z hokejových dětí, ale všeobecně všech, kteří jsou i pod různou zátěží, v různým průběhu času a vývoji jejich vlastní sezóny. Ale i tzv. to málo, co už dneska je zdokumentováno, zcela dostatečně faktor fyziologického vývoje ve vztahu k rozložení a vynechávání zátěže průkazný je. Je jen otázkou, až do jaké míry a v jak velké skupině populace se jedná o přirozený stav a kde už to hraničí s abnormálním průběhem. Sám osobně spíš sleduju právě ty abnormální výkyvy, protože na nich konkrétně je to samozřejmě nejvíc vidět. Navíc, pokud mám výchozí potenciál nízký, i významný progres bude v zásadě nízký, daleko hůře uchopitelný. Což ale neznamená, že se nejedná o přirozený stav, jen jde o to, najít startovací rovinu „normálu“ a s určitými odchylkami odstupňovat progresní vývoj.
Nikdy se neprokázalo, že by soustavná sportovní zátěž nějakým zásadním způsobem ovlivňovala růst anebo zdraví dětí. Pokud je dítě vedeno odborně a má dostatečný příjem stravy a hlavně spánku není důvod se ničeho obávat. Co se skutečně prokázalo, je známý fakt že u některých dětí které zvedaliy těžká břemena docházelo k předčasnému uzavírání růstových štěrbin.
= No předpokládám, že jste to nemyslel doslova, protože v reálu se stačí podívat na stav kluků po 10-ti leté zátěži a bez ní. Tady absolutně není sporu, že tu v mnoha případech negativní vliv je. Ten vliv je až tak zásadní, že už i při pojištění zdraví a života se k tomuto mnohde začíná přihlížet, byť to tak správné není. A máte sakra pravdu o tom, že když se je dítě odborně vedeno, tak…. Ale to je ten kámen úrazu, že to v maximální míře v praxi nefunguje. Jsou výjimky, ale je jich jak šafránu. Z 20000 kluků kteří lítají po zimácích mají takové vedení sotva 10%. A jsou kluby, kde tohle všechno i dneska, v 21 století, absolutně neřeší a mám obavu, že jich bude většina.
Váš příklad ve zvedání břemen až tak moc příhodný k hokejové mládeži není, ale ano, je to jeden z mnoha příkladů, kdy určitá specifická činnost v tréninku by měla být zcela zapovězena. No a pak se podívejte do většiny tréninkových prostor na klubech a s čím 14-15 letí kluci cvičí… Mimochodem, to je to, jak jsem psal, že při tréninkové zátěži by se mělo bez výjimek používat jako zdroje zátěže pouze vlastní tělo. No a vidíte, já to napsal nějak, nějakými slovy, vy to napsal jinak, na první pohled by se mohlo zdát že si protiřečíme a ve skutečnosti je v tomto absolutní soulad 🙂 .
Děti toho snesou totiž mnohem více, než si umíme vůbec představit. Jsou dochované záznamy ze starořecké Sparty, jakým způsobem Sparťané vychovávali děti od 7 let života a dnešních odborníkům z toho vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Takže pane Ivo jenom pro zajímavost: malý Sparťan nejenže denně trénoval od rána do večera, ale nadto každý den chodil bos a pouze v lehké košili. V létě, v zimě. Navíc dostávali velmi málo jídla a zbytek si museli ukrást. Takto byli utužováni a vyrostli z nich obávaní válečníci.
= Jasně, taky hned po narození udělali rychlou selekci a kdo nesplňoval nastavené parametry, hnedle šup s ním ze skály 🙂 . Ale jako pro odlehčení proč ne, rád se budu bavit i na téma dějin, ale myslím že to sem nepatří 🙂 . V zásadě se dá souhlasit, že potenciál dětského těla je obrovský, však i dospělý člověk dokáže v situaci absolutního ohrožení vyvinout daleko větší sílu než by jí byl kdy schopen. Stajně tak, kapacita mozku je neuvěřitelná, ale v zásadě nedokážeme hodnotně využít více jak 7%. Stejně tak všichni máme podprahové vnímání, a jen málokdo ho dokáže ovládat natolik, aby si ho alespoń dokázal uvědomit 🙂 Ale přes to, mám za to že takové srovnání sem až tak moc nepatří.
Takže žádné žranice, kineziotaping ani letní prázdniny. Od 7 do 18 let, dennodenní tvrdá příprava a vychovali téměř neporazitelnou armádu.
= Tak v zásadě, proč ne 🙂 Ale jen s tím rozdílem, že by ta dennodenní tvrdá příprava, aby měla smysl a vedla k cíli, znamená to, co jsem psal – vícefázovou příprava, bez monolitního zatěžování.
Všimněte si, já sice napsalů, že je potřeba třeba na ten 1-2 měsíce vysadit, ale taky jsem napsal, že v době „výpadku“ typově jedné zátěže ať dělají úplně jinou, kompenzační !
Dále jsem napsal, naopak, že by vlastní provedení přípravy mělo být velmi intenzivní, daleko více než dnes, ale následně umožnit tělu, aby nabrané „infrmace“ stihlo uložit a zpracovat. Proto ty nezbytné přestávky.
Pro příklad Vám uvedu příklad: oba dva budeme chtít nabrat bicepsy. Vy budete denně, den co den rvát posilovnu. Já do ní budu chodit obden… a v „přestávce“ to jednou lupnu do sauny, podruhé do solné jeskyně, potřetí si dám 10 bazénů… Jenom obden se narvu se proteiny večer před stejně tvrdým tréninkem, který budete absolvovat vy denně. Tedy, měsíc se budete rvát den co den v posilce, já jenom obden. Kdo myslíte že v důsledku nabere víc svalové hmoty?
Nebo jiný příklad: budete chtít nabrat nohy, tak budete dupat denně 150km do pedálů, já si dám 2km 10x nahoru na Ještěd a dolů, v časových intervalech co 1km, to 15minut… Kdo myslíte že po měsíci na tom bude líp?
Jasně, jsou to příklady na „rychlé nabrání základu, který jakmile oba nabereme, já mnohem rychleji s menší dřinou, vy s daleko větší dřinou a od určitého okamžiku už „přírůstky“ budou velmi podobné. Ale u hokejových kluků na to je čas jen pár měsíců do roka, cca 2-3 měsíce maximálně, a bohužel naprostá většina je na začátku hluboko pod základem.
A to je to, co jsem se snažil „populárně“ popsat, byť to je skoro nemožné.
Tedy, pokud bych to měl shrnout do pár slov, podle mě je v pořádku, když jsou kluci vystavování velmi intenzivní přípravě, ale taky musí takoví příprava být vedena vysoce odborně zdatnými kouči, aby nakonec veškerá příprava nebyla v důsledku kontraproduktivní.
A ještě na okraj, ten kineziotaping, není v podstatě nic jiného, než v trošku jiné formě tejpování, páskování, taping, kinesiotejping, zatejpování, otejpování… a věřte, že v regeneraci svalstva po i při zátěži i následné rehabilitaci má obrovské uplatnění a vynikající výsledky, pokud jich ovšem fyzioterapeut je schopen vhodnou formou využívat . Neskutečně zvyšuje léčebné a ozdravné procesy u namáhaného svalstva, obrovsky prodlužuje účinek masáží cíleným zaměřením na problematické partie svalového systému, který je mnohdy jednostranně zatížený. Mám dostatečně ověřeno, že než 60 minut tvrdého kruhového intervalového tréninku, tak radši 30 minut popsaného a 30 minut kineziotapingu. Výsledek stejný, celková „únava“ materiálu poloviční. Než zvedat 60 minut činky, to radši 30 minut TRX = zátěž nepřirozená nahrazená zátěží jen vlastního těla. 🙂 .
Ono v zásadě mnohdy říkáme to samé, i když jinak, jinou formou. A du spát, tak zase někdy 🙂
4 Ivo: Jestli jsou vedeny nějaké studie či nejsou, s jistotou můžeme říct, že pokud děti rostou v červenci, srpnu anebo říjnu nemá s těmito procesy sport ani sportovní zatížení žádnou souvislost.
Ano, děti (sportovci i nesportovci) často nejvíce rostou právě v období letních prázdnin, ale proč tomu tak je, není schopný s jistotou odpovědět nikdo. Jsou různé teorie proč tomu tak je, ale nikdy se nic v životě lidském neděje podle předem určených šablon, proto jsou i děti, které vyrostou nejvíce v lednu anebo v březnu.
Nikdy se neprokázalo, že by soustavná sportovní zátěž nějakým zásadním způsobem ovlivňovala růst anebo zdraví dětí. Pokud je dítě vedeno odborně a má dostatečný příjem stravy a hlavně spánku není důvod se ničeho obávat. Co se skutečně prokázalo, je známý fakt že u některých dětí které zvedaliy těžká břemena docházelo k předčasnému uzavírání růstových štěrbin.
Děti toho snesou totiž mnohem více, než si umíme vůbec představit. Jsou dochované záznamy ze starořecké Sparty, jakým způsobem Sparťané vychovávali děti od 7 let života a dnešních odborníkům z toho vstávají hrůzou vlasy na hlavě.
Takže pane Ivo jenom pro zajímavost: malý Sparťan nejenže denně trénoval od rána do večera, ale nadto každý den chodil bos a pouze v lehké košili. V létě, v zimě. Navíc dostávali velmi málo jídla a zbytek si museli ukrást. Takto byli utužováni a vyrostli z nich obávaní válečníci.
Takže žádné žranice, kineziotaping ani letní prázdniny. Od 7 do 18 let, dennodenní tvrdá příprava a vychovali téměř neporazitelnou armádu.
Primárně jsem už měl napsanou obsáhlou odpověď, abych nakonec uznal, že to zcela zbytečné a kontraproduktivní, protože na původní reakci, která spočívala pouze na „postesk“ o tom, jak jsou kluci menšího vzrůstu znevýhodněni těmi většími, jsme se dostali úplně někam jinam, zmotali se tady v podstatě medicínské, genetické obory s obecnou přípravou, aby z toho vzešla bramboračka… Jejímž výsledkem do důsledku není nic, snad jen, že na jednu stranu se tu popírají skutečnosti, které se následně, po nějaké době, zcela připouští jako pravdivý fakt. Tak jsem ji smázl a píšu jenom toto, protože tady v podstatě není absolutně reálný prostor a způsob, jak technicky nad uvedenými věcmi reálně a do hloubky diskutovat. Tak snad jen si dovolím reagovat na reakci k mému příspěvku:
„…Například jeho popis odpočinku hráčů v letních měsících z důvodů nabírání výšky a váhy jsou ničím nepodložené spekulace…“
Tedy, moje reakce: Právě v dnešní době se konečně (v posledních pár letech) začala ubírat pozornost na reálný vliv vrcholové zátěže na vlastní fyziologický vývoj u dětí a mládeže. Ano, lze do jisté míry připustit, že dosud, pár let zpět se jednalo o „spekulace“, protože se těmito otázkami nikdo pregnantně nezabýval. Důvodem jistě bylo, že zde trvala absence takové objednávky, dětí bylo jako hrachu, a i po dramatické selekci stále došlo do seniorských soutěží dostatečný, až přebývající počet kluků. Situace se ale změnila až poslední dobou, kdy se v podstatě hraje o každého kluka, který vydržel přes 3 třídu u hokeje, kdy jsou kluby donuceni pracovat s každým, kdo má ruce nohy, a prostor pro přirozenou selekci je v zásadě nulový. To je holý fakt, a jsem jenom rád, že se pozornost konečně upřela i k věcem, které dříve byli považovány za zbytečnost a blbost…
Asi tak jako když by jste před 10 lety byli za ufony, když jste tvrdili, že je nezbytné zavést kompenzační cvičení, když se začalo volat o potřebě fyzioterapie, stejně jako poslední dobou se opatrně začíná volat i v hokejovém prostředí po kineziotapingu (bez kterého zřejmě za nějakých 5-10 let nebude ani možné vrcholově sport provozovat) = je to v dnešní době odmítáno ze stran kolektivních sportů jako nesmysl, blbost, něco co je „nepodložené“…. A přitom u jiných sportů už po dobu několika let se bez tohoto neobešly ani omylem (zářným příkladem je tenis, atletika).
V podstatě minulost hokeje byla velmi významně spojována s kolektivností, kdy jednotlivec až tak významnou úlohu neměl,nebyl na něj individuální tlak. Ovšem v dnešní době i do budoucna je čím dál větší tlak na individuální připravenost jednotlivého hráče a jeho komplexnost, protože kolektivnost se pomalu ale jistě odsouvá do pozadí, kde hlavním důsledkem je malá základna, malá přirozená selekce. Tím, že se veškerý tlak a požadavky přesouvají z kolektivu na jednotlivce, logicky rostou nároky na připravenost a celkový stav jednotlivce, než to bylo dřív. To je můj názor, nikomu ho necpu. Tedy, uzavřu to nyní, respektive konkrétně odpovídám na uvedenou větu asi takto:
Je bezpochyby prokázáno (a jen na okraj, právě v těchto týdnech se pro potvrzení předchozích studií a „nepodložených spekulací“, přes FTVS shromažďují vstupní data napříč kluby v celé ČR, sami jste toho mohli i být účastníky, resp. Vaši kluci r.1999-2001), že skutečně soustavná zátěž (v podstatě na úrovni vrcholové přípravy) má na vlastní fyziologický růst dětí a mládeže zásadní vliv a ne nepodstatný). Ve svých vstupech jsem v podstatě právě obhajoval názor, že celoroční příprava bez nezbytné fyziologické či biologické přestávky, bez dodržování načasovaných vývojových přestávek i mezi jednotlivými fázemi přípravy i při provádění samotných cviků (směrem k nabírání svaloviny, výbušné síly, či k umožnění přirozeného vývoje dispozice těla, a podb.), je taková soustavná zátěž nakonec kontraproduktivní. Zrovna v těchto dnech vrcholí vyhodnocování sesbíraných dat a už dneska je patrné, že výsledky jsou velmi zajímavé a především dokazují předchozí, počáteční domněnky (spekulace, chcete-li). Nic víc, nic míň.
Pokud by se jednalo o ničím nepodložené spekulace, pochybuji, že by se jimi FTVS natolik vážně zaobírala už několik let, a to nejen ona. Pokud by jste sledovali výstupy odborné veřejnosti ze zahraničí, zjistíte, že zcela vážně se touto, a nejenom touto otázkou zabývají a neustále zdokonalují doporučení k formě a rozsahu soustavné přípravy. A světe div se, jeden ze základních doporučení lze shrnout už dnes do jednoduché věty, která říká, že aby nebyla příprava kontraproduktivní, nesmí se za žádných okolností provádět soustavně, bez adekvátně dlouhé přestávky, ve frekvenci podle cílů a zaměření přípravy. A s tímto názorem se setkáte napříč všemi sporty.
Ono podle mě je největší kámen úrazu v tom, že se na kluky hrající hokej, a v podstatě celá naše hokejová veřejnost, díváme pouze jako na masu, skupinu sportovců, a ne jako na jednotlivé individuality, což bohužel u kolektivních sportů nepůjde změnit nikdy. V podstatě se tu vzájemně protíná kolektivní příprava s individuální, která těžko může dosahovat úrovně takové, jak by bylo asi potřeba. Jen povrchně, příprava pro hokej by nakonec měla být daleko intenzivnější co do rozsahu různých oborů než třeba u jakýchkoliv jiných sportů. Těžko bychom hledali více náročnější, jeden konkrétní sport, který by šlo přirovnat k hokeji. Avšak, příprava mimo led tomuto předpokladu ani náznakem dosud neodpovídá. Dokud se tedy pohled nezmění, a bude stále na hokej nahlíženo jako na sport kolektivní a i příprava hráčů bude čistě kolektivním principem, pak do té doby nemá smysl o všech ostatních disciplínách přípravy vůbec mluvit. Uvedli jste příklad na některých hráčích, uvedu tedy také – příklad na JJ – jeho „dlouhověkost“ do jisté míry ovlivňovala jeho příprava, která principiálně spočívala na individuálním pojetí a přístupu, jako by se jednalo o individuálního sportovce. A to je právě to, o co tu běží, resp. v čem by se měl změnit postoj k přípravě dětí a mládeže v hokeji.
Ještě doplním, že na počátku jsou to vždy „nepodložené spekulace“, ovšem zde je již výzkum realizován několik let, v posledních dvou letech již tento výzkum přešel do finální fáze, na skutečně CELOPLOŠNÉ ověřování dosud známých závěrů, které zcela pregnantně a vyčerpávajícím způsobem vliv „vrcholové přípravy – zátěže“ se na fyziologický vývoj zcela potvrdila. A naopak byl již zcela vyvrácen názor, který se tu objevuje už nějakých pár desítek let, že tomu tak není. Stejně tak, jako ještě před 5-10 lety bylo absolutně nemožné připustit názor, že by u kluků ve věku 12-18 let, vůbec u mladistvých a čerstvě dospělých mohl vzniknout, či i „sportem“ mohl být vyvolán únavový syndrom. I zde je už situace taková, že se zcela jednoznačně a nezpochybnitelným způsobem potvrdilo, že únavový syndrom nejen že u dětí ve věku do puberty může vzniknout, ale naopak, že tyto děti, kteří se věnují už od útlého věku „vrcholové“ přípravě, jsou tímto syndromem daleko více a významně ohroženi, než běžní populace. Stejně tak, jako před 15 lety bylo pro většinu lidí pohybující-se okolo hokeje nemyslitelné řešit stravovací návyky, pitný režim, a jejich vliv na vývoj a fyziologii dětí. A naopak dneska se bez tohoto v důsledku nedá obejít, tvoří to velmi zásadní kámen do celkové mozaiky = možná i více než to, jestli ten který konkrétní kluk správně zvládá bognu.
Inu asi to ukončím, protože není absolutně reálné skloubit mnoho aspektů z mnoha oborů do jedné diskuze, jednoho příspěvku. I to v podstatě je kontraproduktivní. I.
4 JIrka: Robert Reichel a jeho syn Kristián jsou příkladem toho co jsem psal Martinovi. Neurychlovat za každou cenu. A myslím, že takový plejer jako byl Robert anebo Jirka Lála (mimo jiné i výborný fotbalista) o tom vědí svoje. A Patrik Martinec tím tuplem.
4 Martin: Rád si o těchto věcech pokecám. Nejsem žádnej expert, ale sám jsem sportoval od 6 let a věnuji se sportu dodnes. Sám jsem ze 3 bratrů a mám dva syny, řadu kluků jsem trénoval, tak si myslím, že jsem za ty roky leccos pochytil. Základní a stěžejní myšlenka je: každé dítě je originál, ale ke každému jednotlivci je třeba přistupovat s respektem. Už jsem tady vedl diskuzi s panem Hesem a holt je tisíc lidí a tisíc názorů. Nicméně lze dojít k určitým bodům přes které nejede vlak.
1. Sportování v dětství
Nikdo nikdy neprokázal fakt, že děti, které sportují více, než jejich vrstevníci budou ve sportu v dospělosti úspěšní. Dokonce vyšla studie, kde se zkoumaly děti (6-10 let)sportující v oddílech a děti přirozeně sportující s rodiči, nahodile, s kamarády apod. Podle výzkumu nebyl mezi těmito dětmi co se pokroku v motorice a trénovanosti žádný rozdíl. Jsou známy případy dětí, které se sportu do svých 10-11 let nijak speciálně nevěnovaly a vyrostly z nich excelentní plejeři anebo sportovci.
2. Uzavírání růstových štěrbin, růst dětí apod
Nikdo nikdy neprokázal souvislost mezi sportem a nedostatečným růstem v dětství. Dítě je ve své podstatě neutavitelné, jenom každé má prostě jiné dispozice a jinou vývojovou křivku. Navíc děti přes den rostou minimálně a hlavně rostou v noci když spí. Toto všechno je geneticky dané, nebo chcete-li v rukou božích. Nejlépe je tento proces vidět u dvojčat. Jedno dvojče sportovec, druhé nijak se sportovně nevyvíjí, ale oba mají pubertu a růstové období téměř ve shodném čase. Většinou dítě, které sportuje vyroste více.
3. Tělesná výška a stavba skeletonu v dětství
Takzvaný drobný kluk (lehký skeleton, malá váha a často i výška) to má mnohem, mnohem těžší v mládežnickém sportu než kluk urostlejší. Ano tito kluci bývají hbitější, rychlejší, ale do 16 let je jejich snaha prosadit se mnohem těžší než u kluků urostlých. Hodně se změní právě okolo toho 16 věku, kdy tito kluci nabírají svalovou hmotu. Často právě z těchto dětí bývají nejlepší sportovci (Gretzky, Ronaldo, Čajánek apod.) a to právě snaha prosadit se je nutí přemýšlet jak vyzrát na toho dočasně lepšího a silnějšího protihráče. Myslím, že zrovna Petr Čajánek je výborný příklad, hokejisty v dětství sice talentovaného, ale velmi drobného kluka a v dospělosti mimořádného hokejisty.
To: Pavel No je mi jasné,že nemohu brát Ivovo příspěvek jako návod či šablonu která pasuje na každé děcko. Každý kluk je originál. O této problematice (růst a trénink) se snažím hledat jak v odborných publikacích tak na netu všechny dostupné informace,ale trošku se v tom ztrácím:-(( Je to zhruba 50 na 50 v názorech. Vím že například v Kanadě či USA ty kluci prakticky z ledu neslezou,tak si říkám na co tak dlouhá pauza od ledu. Pak zas narazím na publikace o přetěžování a zavírání růstových štěrbinek. Je to složité najít v tom nějaký rozumný kompromis. Když jsem si přečetl knihu o Pavlovi,jak vychovat šampiona (Kamevéda) viděl jsem,že jsme tak na polovině tréninkových dávek a vůbec pohybu co dělal Pavel v totožném věku,ale jsme zas na mnohem větších dávkách,než co mají kluci kteří trénují jen klubové tréninky. Právě proto jsem chtěl s Ivem pokračovat v debatě o tomto problému,připadalo mi že tomuto tématu dost rozumí a má bohaté zkušenosti. Vám samozřejmě také moc děkuji za názory.
,Pavle, napsal jste to trefně. Každý trenér by měl respektovat a rozvíjet individuelní vývoj osobnosti malého hokejisty. Od toho pramení i zdravé sebevědomí. Ti trenéři, kteří prošli našim otrokářským systémem, kde se osonost potlačovala a tudíž i zdravé sebevědomí, by neměli trénovat mladé. Svoje podvědomí nikdy nepřekonají.Můžou být samozřejmě vyjímky. Platí to i pro hráče, kteří se třeba dostali do NHL. Většina z nich se nechce věnovat mládeži, poněvadž jsou hokejem značně unaveni. Já obdivuji proto trenéry u U17, REICHLA, LÁLU a AUGUSTU. Pokud u toho zůstanou a budou mít dobré podmínky, tak to bude pro náš hokej vynikající.
to Martin: ne všechno co zde Ivo píše je neměnným faktem. Například jeho popis odpočinku hráčů v letních měsících z důvodů nabírání výšky a váhy jsou ničím nepodložené spekulace. Je pravda, že každé dítě se vyvíjí jinak a to už od narození. Některé děti v 9 letech jsou na tom s výškou, váhou, motorikou na úrovni 7 letých a některé jsou na tom lépe než 12-ti leté děti. NIKDO nezná důvody těchto odchylek a ani seriózní vědecké výzkumy nedokázali odpovědět na rozdílné biologické roky u dětí. Co se ví jistě je to, že všechno má svůj význam a je zbytečné a přímo kontraproduktivní děti biologicky retardované nějakým způsobem urychlovat.
V dnešní době je to dost problém, protože sport se stává čím dál větším fenoménem doby a někteří rodiče při pohledu na svoji 10-ti letou hvězdičku ztrácejí soudnost. Bohužel jim v tom hodně pomáhají i samotní trenéři. Toto téma je na pořádnou diskuzi, ale v principu platí že každé dítě je jiné a musí se respektovat jeho individuální vývoj.
Tjn,právě proto jsem chtěl s panem Ivem o těchto věcech více diskutovat….Bohužel se ještě neozval a ani tady nedal žádný nový příspěvek,tak budu doufat,že se ozve.
Je dobře že Ivo se v této diskusi začal všímat také odbornější výchově mladých hokejistů. Komplexní hokejová výchova je hodně důležitá a kluby v podstatě na to kašlou. Odborná lákařská péče vč. fysioterapeuta je hodně důležitá, snad nejdůležitější.Zkrátka spolupráce klubu s rodiči je na bodě mrazu. To všechno dohromady hodně působí mj. na veřejnost a potencionální rodiče hokejových adeptů. Ivo, jste zřejmě dobrý hokejový odborník. Proč takový lidé nejsou třeba na Čslh? Je potřeba změnit zastaralý systém výchovy hokejové mládeže nebo ho alespon hodně zdokonalit.
Tady je ta E-mailová adresa:-))
baron111@seznam.cz
To Ivo: Děkuji Vám za vysvětlení daného problému. Přesto bych rád nadále pokračoval v diskuzi na toto téma a nechtěl bych to tu zahlcovat spamem, proto zasílám svůj e-mail a prosím o kontakt na něj.
Díky Martin
To Martin, Petr: No ono je to skutečně daleko složitější, než jenom na rychlou diskuzi 🙂 Přes to se se budu snažit být stručný. Z principu vycházím z osobní zkušenosti desítek let, no a v důsledku se mi tyto vypozorované zkušenosti poslední dobou velmi potvrzují už i názory odborníků.
Z principu jde o to, že v minulosti se tyto fakta vůbec nesledovali, důvodem bylo prostě to, že to nebylo nutné – kluků na hokeji, fotbalu i jinde bylo mraky, bylo z čelo vybírat, byl tu přirozený a mnohdy i sarkastický výběr, síto, které sledovalo pouze jediný cíl, přes juniorku dál k seniorům 🙂 dotlačit cca 1-2% hráčů. Tedy nebyl důvod tyto aspekty sledovat.
Dneska je doba jiná, hrají v podstatě všichni kdo přijdou, kdo je schopný vůbec nazout kanady a vzít do ruky hůl 🙂 . A najednou jsou tyto otázky velmi důležité, tzv. síto je daleko menší, někde vůbec žádné. Nejde si nevšimnout, že v posledních 5-10 letech jsou týmy od 6-7 tříd výše postaveni, a tedy i jejich výsledky, na jedincích, na 1-2 hráčích, kteří zbytek týmu táhnou – fyzicky, mentálně, výkonností.
A díky tomu, že jde ještě dobře sledovat při tak malém počtu kluků jejich progresivní vývoj jak fyzický tak i mentální, niance jsou díky tomu daleko více viditelné. Najednou je vidět jeden z mnoha příměrů, a to čistě fyziologický růst u kluků, kteří sice svému cíli dávají maximum, tedy absolvují přípravu na úrovni vrcholového hráče, a kluků, kteří například alespoň 1 až 1,5 měsíce absolutně vysadí, byť se věnují jiným aktivitám, jiné činnosti.
V zásadě jde o to, že i dětské tělo, nebo snad hlavně dětské dělo potřebuje taky určitý čas na to, aby dostalo prostor k růstu a vývoji. Nejde jen o nabrání váhy, ze které lze až následně těžit v tréninku k nabírání svalové hmoty, pak výbušné síly, ale je právě i o tu výšku. Tělo potřebuje zkrátka čas a prostor k tomu, aby dostalo šanci k vývoji a růstu, pokud bude zátěž stabilní a bez delší přestávky, dojde právě k situaci, kdy se tělo zkrátka nebude vyvíjet, protože bude čekat na impuls, který dostane k růstu až po nějaké době klidu, odpočinku.
Těžko se to popisuje obecně, asi nejlepším příkladem je způsob nabírání svalové hmoty a následně výbušné síly. Například dennodenní „trápení těla“ ve skutečnosti nikam nevede, kluk který bude denně v tréninku a bude hltat dávky a kilometry přípravy, bude v důsledku na tom daleko hůř, než kluk který bude silový trénink absolvovat obden, ob dva dny. A celkem je to logické, tělo nejprve potřebuje přijmout základ (strava), na jeho zpracování je potřebný čas, uložení vhodných látek do zásoby, aby následně došlo jejich distribuci do svaloviny při intenzivním tréninku. Jakmile je trénink ukončen, zase potřebuje tělo čas na uložení nabrané svaloviny, aby se cyklus v pravidelných intervalech opakoval. S potřebnými přestávkami.
Budu-li mít v přípravě kluka, který bude denně makat, a kluka který bude makat obden, paradoxně po měsíci, po dvou na tom bude líp ten druhý. A následně při „nabírání“ výbušné síly na tom bude ještě lépe. Bohužel, dnešní trend je takový, že s většina rodičů a mnohdy i trenérů myslí, že pokud bude kluk denně v tréninku, že na tom bude oproti ostatním lépe, no bohužel spíš dochází k degeneraci růstu a vývoje a často nastupuje i syndrom vyhoření, celkové únavy.
Obdobně je to i s výškou. Mám ověřeno osobním sledováním, že skutečně platí beze zbytku odborné poučky, které dost jasně naznačují, že v případě kluků, kteří jsou v průběhu celého roku vystaveni skutečně enormní zátěži, jejich růst a fyziologický vývoj je potlačený, tělo si pamatuje že musí stále vynakládat energii k výkonu a tedy vlastní růstové předpoklady odsouvá na vedlejší kolej. V okamžiku, kdy mozek, tělo zaregistruje úbytek zátěže, po nějaké době nastupuje přesun energie k tomu, co je jinak potlačené, tedy k růstu, vývoji těla. Ať do výšky, tak i do potřebné váhy.
Je zajímavé sledovat, jak kluci s výškou významně přesahují své vrstevníky svoji výšku i váhu nabírají šokově, právě v době, kdy je jinak celoroční zátěž utlumena. Tělo i mozek velmi přesně vyhodnotí skutečnost, že i když tací kluci dělají úplně něco jiného, na co není tělo zvyklé, že to je právě vhodný stimul k tomu, aby dohnalo to, co přes celý rok nedokáže zajistit.
A naopak sleduji kluky, kteří jsou v pernamentní zátěži, že jejich vývoj co do výšky, váhy, je významně utlumen. Vím, že tohle většina rodičů nechce slyšet, většina rodičů je přesvědčena o tom, že jedině dennodenní trénink a nejlépe dvoj/třífázový je cestou k úspěchu. Asi si na to každý musí přijít sám.
Je jasné, že k vývoji co do výšky a váhy, aby tělo mohlo vůbec z čeho brát (k nabírání svaloviny a z ní vyprodukování výbušné síly) a růst potřebuje i vhodný přísun látek v potravě, od vitamínů přes další složky konče. Ale i na to musí tělo dostat čas, aby vůbec takové impulzy mohlo zpracovat. Bohužel ani povědomí mezi rodiči o vhodné stravě, pitném režimu a dalších impulzů dodávaných tělu se moc nemluví, nahrazuje se to různými přípravky, které ale v důsledku spíše škodí. A to taky většina lidí nerado slyší. Krásným příkladem je přísun potřebných proteinů, které tělo k růstu potřebuje. Je smutné, když vidím okolo sebe, jak 10-12-14 letí kluci do sebe cpou různé proteinové (chemické) přípravky, a přitom tu existuje daleko více biologických zdrojů proteinů, v biologické podobě, které dají tělu daleko více a hlavně bez obalového efektu (v přírodní čisté formě). Jenže, ono to ani není dostatečně IN…
Ano, genetické předpoklady také hrají svoji roli, ale v dnešní době už to tak zásadní vliv skutečně není. Daleko více ovlivňuje vývoj strava, vhodné zatížení v tréninku, správně načasované tréninkové dávky v intenzitě, která dokáže do maxima „spotřebovat a uložit v těle“ přijatou energii ze stravy a pití.
No a tak teď volně přecházím k Vámi zvolenému případu na synovi p.Zachy. Osobně si myslím a v podstatě mě o tom p.Zacha přesvědčuje sám, že maximum co kdo kdy mohl Pavlovi ml. dát, byl osobní kouč. Tedy člověk, který především chápe fyziologii vývoje těla, člověk, který umí správně a včas načasovat přípravu a její intenzitu, ve vztahu i ke stravě a přijímání proteinů a dalších potřebných látek. Dovolím si předpokládat, že pokud by většina kluků měla k ruce takového osobního kouče, moc by se od výkonů Pavla nevzdalovali. Ono jen „správně“ načasovat příjem VHODNÉ stravy k tréninkovým dávkám, navrhnout jejich optimální intenzitu a četnost, rozhodně nejde v obecné rovině a skupinově. Aby to mělo smysl, musí nutně jít o individuální přístup.
A ruku na srdce, kolik asi tak bude klubů v republice, ve kterých mají trenéři k ruce dobrého fyzioterapeuta, výživového poradce, specializované trenéry (nabírání svaloviny, výbušné síly,…)? A v tom je ten kámen úrazu. Proto by rodiče sami od sebe měli být rozumní a jakmile vidí, že vývoj u jejich syna není stejně lineární či progresivní jako u jeho vrstevníků, měli by tyto aspekty zavčasu řešit.
A třeba jen za použití selského rozumu občas říct dost, udělejme chvilku přestávku, však se svět nezboří, když 1-2 měsíce nebude lítat po ledě. A najednou zjistíte další aspekt, takoví kluci na začátku sezóny nejsou „utahaní“, unavení, naopak mají hlad po ledě, najednou mají i chuť po takové přestávky vlítnout na led a z jejich projevu je to obrovsky znát. Ale to už pomalu zacházím dál, to už se dostáváme na pole psychologické roviny přípravy 🙂 .
No doufám že jsem to popsal natolik obecně, že jde z toho pochopit co jsem tím vlastně myslel. Ono by se to taky dalo shrnout do přísloví, že nic se nemá přes koleno ohýbat 🙂 . Tak jako na všechno je potřeba nějaký čas, tak je potřeba i k vlastnímu vývoji, ničeho se nedá dosáhnout ze dne na den. Taky u každého jedince bude všechno fungovat jinak, však nejsme stroje.
A k tomu věku, můj názor je takový, že jistě, klidně v 5-6 letech se naučit bruslit, ale je strašně špatně, když kluci od 6 let znají v podstatě jenom led a zimáky. V tomto věku se může udělat nejvíc nezvratných bych, proto by každý měl být maximálně opatrný, zátěž rozprostřít do co největší šíře a začít s úzkou specializací až mnohem později, někdy kolem 8-10 let nejlépe. Nevěřím, že se zaměřit třeba na hokej až v 8 letech je pozdě, naopak z pohledu celkového vývoje kluka je to to nejlepší co může být. Je to ještě věk, kdy se o hokeji jako takovém i tak mluvit nedá a kluk v tomto věku, s intelektem a mentální vyspělostí se velmi rychle a snadno dostane na úroveň „bouchačů“, no spíše je velmi rychle předstihne, už jenom z důvodu absence únavy těla.
Pokud to vyznělo tak, že upřednostňuju velké kluky, pak to tak nebylo myšleno, myšleno to bylo naopak tak, že jak malí kluci tak i velcí mají své vzájemné hendikepy, čímž se jejich výchozí pozice celkem stírají. Velký kluk = neohrabaný, malý kluk = mrštný, velký kluk neohebný, malý kluk tvárný, velký kluk = významná setrvačnost, malý kluk = výbušnost pohybu…
Bohužel, i když na startovní čáře jsou všichni stejní, rozhoduje pak vliv trenéra a okolí = pokud bude tlak na výsledky, budou velcí kluci upozaděni, protože hold ještě nedokážou svou výšku či váhu „ovládat“ tak jako kluci malí… No a ve vyšších kategoriích se hold přístup začíná otáčet, pokud ti velcí vydrží ústrky v počátcích, protože až se k fyzickým parametrům přidá i mentální vyzrálost a srovná se motorika, pak skutečně ti menší začnou být ve velké nevýhodě. Jenže se tu bohužel vliv velkého počátečního „odpadu“ právě u těch větších a velkých kluků, kteří když jsou od 1-2 třídy až někam po 6-7 třídu odsouváni na vedlejší kolej, pak jejich úbytek je logicky daleko větší. Všimněte si, že sebemenší impuls seknout s hokejem a jeho dokonání je právě v době mezi 1-3 třídou, pak většinou sestavy stagnují +/- na
stejných počtech, aby následně došlo k demoličnímu odpadu kolem ml.dorostu, tedy v době vrcholící puberty, kde ale těch příčin už je daleko víc, než jen fyziologické předpoklady.
Uf, na tohle téma by bylo možné si povídat hodiny a hodiny… Ještě poznámku na závěr, pro ty starší kteří si pamatují jak se dělali nábory za nás – zjišťovali se především fyziologické předpoklady dané na genetickém základu rodičů, a až poté bylo v selekci a náboru do řad přípravek pokračováno… A ruku na srdce, potvrdilo se to? Podle mě moc ne, genetika může hodně napovědět, ale maximálně tak utvoří správný závěr tak maximálně z 15-20%… Zbytek je o stimulech a prostředí, v jakém bud kluk vyrůstat, jaké bude mít zázemí, jaké bude mít trenérstvo okolo sebe a bohužel taky, tím spíše v dnešní době, je významný i vliv z venčí (postavení a kontakty rodičů, ekonomické zázemí, ale i lokalita ve které se kluk narodí s kluby v dosahu dostupnosti a jejich zázemí). A du spát 🙂 I.H.
To: Ivo
Ono je zajímavé už jenom srovnat kluky, kteří například přes léto významněji vysadí (v době, kdy se tělo v maximální míře připravuje k růstu) s kluky, kteří jsou na ledě 12 měsíců v roce = a zde je prostá matematika velmi neúprosná, jednoznačná.
Dobrý den,můžete mi prosím vysvětlit,co jste tím myslel? Jako,že je lepší přes léto významně vysadit či naopak se snažit bruslit celoročně? Není mi to z tohoto odstavce zcela jasné…
Děkuji za odpověď.
pro ivo.
no já myslím, že ve finále nemáte moc jiný názor než já. Oba se shodneme v tom, že je nutné vytvořit podmínky pro růst každého hokejového hráče do tzv. období „PO PUBERTĚ“ .
Já také netvrdím, že hráči (byť jako malí 5-10 let šikovní), budou jednou hrát dospělý hokej a že jim ta jejich šikovnost bude na to stačit.
Jen tvrdím, že to, jestli má hráč herní hlavu, nebo ne, na něm trenér, pokud zná vývoj hráče od těch jeho 5 -6let let, tak vidí. A vidí to určitě už v těch (pro některé brzkých 10-12 letech). Má možnost ho pozorovat kromě hokeje i v jiných hrách např. v suché přípravě (basket, fotbal, florbal, volejbal) …vidí jeho soutěživost, zápal, nebojácnost …prostě jeho povahové a charakterové rysy. …to je totiž „vybavenost“, která je jaksi daná každému shůry.
Když k tomu takový hráč přidá výborné bruslení a osvojí si hokejové dovednosti ….čeká už jen na to až vyroste a zesílí….když je to včas, tak je to nejlepší co může být, pak jde dál nahoru- pravidelně hraje, takže se vyhrává, roste tolik potřebné sebevědomí a pokud hráč na sobě neustále pracuje , tak je to super. Pokud hráč čeká na pubertu moc dlouho, tak při přetlaku hráčů stojí minimálně v těch zápasech. Také se může stát, že ti smluvní trenéři takového hráče ani v tom roce nechtějí trénovat, je v tu chvíli tak trochu „navíc“ nabízejí mu různé hostování jinde apod. Pokud takový hráč má dobré zázemí. tzn.rodiče, kteří ho podporují a vozí na tréninky a zápasy (byť třeba nižší soutěže jinam, tamní tým ho dobře přijme), tak má ještě šanci u hokeje zůstat, jinak věřte se během těch dvou, někdy i tří let najde milión důvodu právě v tomto věku s hokejem skončit.
Kdysi jsem četl rozhovor s Richardem Králem z Třince, který právě z těchto důvodů málem skončil s hokejem, Jan Kovář z Plzně to měl obdobné, Karla Rachůnka musel táta dva roky vozit do Vsetína.
Hokej je v tomto strašně specifický. Ve fotbale je to sice podobné, ale jedna obrovská výhoda pro tyhle kluky je, že v každém větším městě je několik klubů, nebo oddílů, kde se dá „fotbalově pubertu přežít“ a v těch 17-19 naskočit přes divizní, nebo druholigové týmy do „velkého fotbalu“. Viz. Petr Jiráček a Darida z Plzně, Franta Dřížďal Slavia Praha atd.
Je mi jen líto těch kluků a znám jich za posledních dvacet let dost, kteří skončili v patnácti z důvodů svých fyzických parametrů s hokejem (a do té doby to byli vesměs velmi šikovní hokejisté a lídři svých 5.6. a někdy o i 7. hokejových tříd) a pak jsem je po městě potkával v jejich 20-25 letech a ti kluci měli téměř ideální hokejové parametry. Pokud by je neměli, tak jako realista řeknu “ je to jedno- stejně by to jednou bylo málo“, ale u těch později vyrostlých je to fakt škoda.
Pak se ani moc nedivím, že nám na našich českých stadionech ubývá kreativního, rychlého, bruslařského a inteligentního hokeje a v ELH se chodíme vesměs dívat na ty si všechny dosti podobné 100 kg vážící, stejně trénované a dosti nepohyblivé almary, které sice někdo něco málo naučil , v posilovně zřejmě i spí, ale Ručinský, Výborný, Hýbl, Vlasák, Straka, Vostřák, Peterek, Patera,Ton, Nedvěd, Broš, Hlinka atd…..atd. si s nimi stejně dělají ve 40 letech co chtějí.
K těm začátkům: Nepíšu, že ve 4 letech je nutné začít s hokejem, píšu že je nutné v tomto období začít určitě bruslit a naučit se postupně perfektně bruslit…pak se totiž dobře bruslícímu hráči i dál dobře a snáze učí i jiné hokejové dovednosti, které navazují. Také tam píšu, že je dobré k tomu bruslení (protože i v těch nejlepších klubech se první 1-2 roky víceméně jenom bruslí)…. navíc přípravky mají max.2ledy týdně od září do března a pak od dubna do srpna 2 x týdně trénink na suchu, přidat další sporty, tak aby se sportovec nějak hýbal každý den.
Už v tomto věku je dobré a pro ty trochu Vámi obhajované větší děti i nutné dělat další věci jako je např. fotbal, gymnastika, plavání atd. atd. Protože jak říkáte, mívají v těch nižších ročnících problematiku s motorikou. Já když to řeknu přímo, tak je dobré u těchto dětí, které mají předpoklady být jednou velké postupovat tak, jako postupoval pan Zacha u svého syna. Myslím tím, že velmi správně využil tři základní informace které při rozhodování o sportování svého dítěte měl:
1) Věděl, že sám má přes 1,90 a je dobře silově vybaven,
2) dále předpokládal, (protože sám hrál dříve ligový volejbal), že by i jeho syn mohl mít po něm určité sportovní geny, na kterých by se mohlo dál stavět
3) Z genetického vyšetření věděl, že jeho syn Pavel bude také jednou veliký a silný.
Pak je totiž nutné tyto velké kluky odmala ohýbat, honit, cvičit s nimi a věnovat se jim, aby se z nich jednou nestali ti „neohrabaní a těžkopadní“ velcí hokejisté, ale aby to kromě těch svých velkých postav byli i obratní a šikovní hráči. Když vidíte hráče typu Malkin, Jágr, Crosby, dříve Kozlov, Lemieux, Messier, tak to byli kromě toho, že byli velcí a šikovní, také velmi obratní hráči a velmi dobří bruslaři. Když dnes vidíte mladého Hertla, nebo Pavla Zachu, tak jsou to také velcí a urostlí hráči (Zacha přes metr devadesát), ale na tu svoji výšku a váhu, jsou velmi pohybliví a obratní. Takoví hráči nemusejí čekat na věk 13-14 let, aby začali „válcovat“ ta ostatní malé kluky, ti bodovali s těmi malými kluky už v těch 3.,4.,5., a 6. třídách. Takoví hráči jednou budou ten dobrý hokej prostě hrát.
To, že pro každý výkonnostní nebo vrcholový sport musí být určitá fyzická dispozice….to se shodneme oba. Já jen chtěl upozornit na obrovský úbytek hráčů…a to konkrétně v hokeji v období mezi 13-17 lety.
To Petr: No tak Vám pane Petře nevím, do jisté míry by se dalo souhlasit, ale jen do jisté míry = Já Vám zase můžu dát zcela opačné příklady, kdy „narostlí“ kluci to mají v mladších ročnících daleko těžší, jsou upozaděni trenéry, protože:
a) překotný růst“ znamená taky obrovské problémy s motorikou
b) vysoká výška ještě neznamená odpovídající váhu, svalovou hmotu a tedy výbušnou sílu
c) vysoký kluk oproti malému LOGICKY na tom bude pohybově hůř – není tak mrštný, není tak ohebný, nemá takovou ideální výbušnost…
Naopak znám spíše víc situací, kdy trenéři (které popisujete), upřednostňují v prvních letech kluky menší, drobnější postavy, protože co si budeme nalhávat, jsou tedy i rychlejší, mrštnější, mají výrazně lepší motoriku, však nemusí na bruslích vozit takovou zátěž a mozek dispozice těla dokáže lépe zpracovat … Jsou obratnější, nejsou těžkopádní = na ledě tak vypadají povrchním pohledem lépe…
A znám bohužel víc kluků, které to přestalo bavit právě proto, že byli upozaděni v prvních ročnících, protože je měli za neohrabaná telata… A v době starších žáků, pokud vůbec vydrželi, je ten rozdíl markantnější, protože ke své výšce a váze už jsou schopni přidat silové prvky, tedy se najednou srovná výška a váha s motorikou a přibude i potřebná svalová hmota, tedy výbušná síla, mrštnost… A teprve v tu chvíli se láme chleba o dispozicích a možnostech jednoho či hruhého.
Tedy uzavřel bych to asi tak, že všechno má své pro a proti, skutečně správný, odborný trenér, který má patřičný nadhled a zkušenosti nebude do doby ml./st. žáků mezi oběma póly (velký/malý,…) dělat absolutně žádných rozdílů a dá šanci prosadit se a vyhrát se všem bez rozdílu. Dobrý trenér rozpozná slabiny a klady každého svěřence, přípravu pak zaměří právě směrem k individuálním nedostatkům nebo rozvoji už existujících tělesných předpokladů. A až v době probíhající puberty, spíše v jejím závěru, lze trochu odhadnout kam se budou možnosti konkrétního jedince ubírat.
Pokud někdo řekne u kluka, ve věku dejme tomu 10-12 let a mladšího vůbec jakoukoliv prognózu (talent/dřevo), pak takový člověk nemá u mládeže co dělat. Ano, maximálně může předjímat budoucí možný vývoj u kluka, který ve 13 má 180cm (a takových znám dost), že je zde předpoklad vhodného budoucího vývoje pro hokej, pokud budu mít kluka v 15 a bude mít 150cm tak může být šikovný jak chce, ale na 70% už tam budoucnost, čistě fyziologicky pro hokej, bohužel a ke smůle kluka není. Ale všimněte si, ponechávám dost velký prostor 30% na možný jiný vývoj, než je eventuální předpoklad 🙂 . Protože i takovému klukovi se ještě můžou hormony zbláznit… I když taková pravděpodobnost je už celkem malá, právě třeba na skutečnost, že už je tělo takového kluka vystaveno cca 10 let sustavné zátěži, která do důsledku sama o sobě může zapříčinit „zastavení“ růstu a vývoje.
No uzavřu to, podle mě není absolutně příznačný názor, který by měl jakkoliv rozlišovat možnosti či budoucnost dětí podle jejich výšky, váhy. Když už, pak pak snad komplexněji, kdy třeba mnohem více může vypovídat o srovnání intelektuálních schopností, mentality, vlastního chování…
No vlastně jsem teď došel k tomu, že s Vaším názorem asi nesouhlasím z větší části, tak dejme tomu půl na půl… 🙂 Ale nikomu ho necpu, je to můj soukromý názor, ke kterému jsem taky došel za cca 35 let co se okolo hokeje pohybuji.
Podle mě je daleko nejdůležitější a zásadní u dětí osobnost trenéra. Jeho vliv, jeho schopnost empatie a individuálního sledování a vedení každého svého svěřence. Děti jsou v zásadě všude stejné, všude mají stejné startovací možnosti a jen osoba trenéra, nebo chcete-li kouče, buď dokáže z každého kluka, tedy individuality, vyždímat to nejlepší co v něm je, nebo je naopak zazdí. V lepším případě jim nedá nic – ani je nezazdí, ale taky je nikam neposune. Do žákovských kategorií bych vliv kouče viděl tak na 70% vlivu na budoucnosti hráče, u dorostu tak z 50% a pak už vliv klesá někam k 30%.
A ještě k tomu věku, kdy začít – s tím se mi moc taky souhlasit nechce, dokonce si trošku protiřečíte 🙂 (myslím to však v dobrém). Správně jste poukázal na naši dobu, kdy jsme vedle úzce zaměřené přípravy k hokeji dělali hromadu jiných sportů = a to je právě ten kámen úrazu, který cítím tak, že podle mého názoru by naopak prospělo více se zaměřit na bruslení a hokej v pozdějším věku, třeba i klidně až někdy kolem 8-9 let a do té doby se věnovat rovnoměrně více disciplínám – a selektovaně rozlišovat kolektivní/individuální sport… Tedy až po všeobecné sportovní činnosti, tedy někdy v 8-9 letech vybrat ten sport, který bude nejbližší tomu kterému konkrétnímu dítěti, aby byla vzata v potaz otázka fyziologických možností a především mentální zralosti a vyspělosti. Nejsme roboti, tedy nemůže primárně platit dogma, že s hokejem se musí začít někdy ve věku 3-4 let, když ještě ani není zřejmé, kam se vývoj dítěte po fyzických stránkách, ale i po mentální stránce bude ubírat. Naopak, možná se tak zazdilo daleko víc super stár v plavání, střelbě, atletice a v hokeji to budou průměrní, či spíše podprůměrné hokejky 🙂 .
Nemyslím si, že když bude dítě úzce zaměřené jen na hokej od svých 3-4-5 let, tak že třeba dítě, které začne více s hokejem až v 7-8-9 letech, že takové dítě nedokáže „tréninkové a zápasové manko“ velmi rychle dohnat. Tím spíš když sleduji úroveň přípravy v těchto kategorií poslední dobou. Naopak, protože už bude starší kluk mentálně vyspělejší, všechno mu půjde snadněji, rychleji a přirozeněji, a tedy i posun a vývoj bude progresivnější. A co víc, nehrozí až tak dalece syndrom „vyhoření“, celková mentální i fyzická únava či zdravotní komplikace z jednostranné zátěže…
Ono je totiž taky potřebné pohlédnout na vývoj dětí i optikou shora popsanou, protože někdy kolem 3-4 třídy jsou jejich fyzické možnosti celkem srovnatelné, ale následně právě dochází k selektivnímu úletu ve vývoji – je hodně kluků, kteří skutečně ve věku kolem 13-14 let sotva dosahují výšky 150cm, ale taky mnohdy došlo k jejich zastavení fyziologickému růstu právě z důvodu neúměrného a mnohdy jednostranného přetěžování třeba i jenom hokejem. Pokud sami rodiče nedají klukovi prostor pro odpočinek, neumožní tělu nabrat fyzické dispozice, pak i tohle je mnohdy důsledek, ač se to třeba nemusí na první pohled zdát.
Ono je zajímavé už jenom srovnat kluky, kteří například přes léto významněji vysadí (v době, kdy se tělo v maximální míře připravuje k růstu) s kluky, kteří jsou na ledě 12 měsíců v roce = a zde je prostá matematika velmi neúprosná, jednoznačná.
Tím bych uzavřel svůj názor na Váš, poukazem na obsáhlost a různorodost pohledů na jinak celkem zjednodušené řečený názor, protože tohle je tak komplexní problematika, o které se dá diskutovat hodiny a dny… a výsledku se nakonec tak či tak nedoberete. I.H.
Několik podstatných rozdílů ve výchově mladých hokejistů v Kanadě nebo v Americe. 1/ Není tam otrokářský systém
2/ dávají větší prostor pro talenty tím, že je nechávají déle při samotné hře
3/ rozvíjejí jeho osobnost a podporují jeho zdravé sebevědomí
Zdravím všechny fandy sportu. K diskuzi se připojím mým názorem na sportování. Celý život 35 let jsem hrál (v mládí 2.liga) fotbal. Můj čtrnáctiletý syn hraje 10 hokej, chodím na všechny jeho tréninky a zápasy a sleduji jeho vývoj a nejen jeho, ale vlastně všech jeho spoluhráčů a vrstevníků +/ – 1rok, které mám možnost denně vidět a sledovat jejich sportovní vývoj.
Ke sportování obecně: Dnes opravdu nefunguje pravidelné sportování za barákem (fotbálek, tenis, benďák a když pršelo, tak v sušárně pinec, nebo šachy )…pokud dnes chcete, aby vaše dítě sportovalo, musíte ho prostě za sportem vozit. jestli má dítě pro sport vlohy a pohybové nadání, to na něm vidíte už když je mu kolem 4-5 let. To samozřejmě neznamená, že z něj bude vrcholový sportovec. Pokud v tomto věku začne sportovat /např. kluk/ je dobré provozovat a zkoušet všechny sporty ( fotbal, brusle, plavání, v zimě lyže….prostě nahrazovat to, co naše generace v 70 letech přirozeně prováděla za barákem. V tomto věku to lze, jelikož se žádný sport neprovozuje každý den 2-3 hodiny. Dá to samozřejmě rodičům trochu námahy to celé naorganizovat, zabere to mnoho času a stojí to i nemalé peníze, ale podporující a vnímavý rodič u takového dítěte vidí již ve věku kolem 8-9, max.10 let, ke kterému sportu má jeho dítě nejblíže, který mu jde, a který ho baví. Samozřejmě tady je také nutné se tak trochu rozhodnout, zda sport bude dělat jako jen koníček a náplň svého volného času, nebo je tam určitý předpoklad pro budoucí výkonnostní sportování. Pokud půjdeme za tím druhým …čili výkonnostním sportováním a budeme se bavit konkrétně o hokeji tak asi takhle: Kromě toho nadání, píle a vůle na sobě pořád pracovat, je samozřejmě nutné mít jednou potřebné fyzické parametry, zdraví a také hodně štěstí.
Sport se samozřejmě za posledních 30 let podstatně změnil. Snad jen o fotbale se dá říct, že ho může dělat opravdu každý, téměř všude a za přijatelné finance. Co se týče např. hokeje, tak tam je to úplně o něčem jiném. V prvé řadě musí být vytvořeny podmínky tzn.mít k dispozici led…ten totiž ničím nikdy nenahradíte. Pak je nutné mít trenéra, který naučí dítě v tom nejmenším věku parádně a bezchybně bruslit. Pak se dítě musí naučit a osvojit hokejové dovednosti……kolem 10-11 roku dítěte už víte, kdo je kdo, protože jste měli tu 6 letou možnost pozorovat a vidět jak tu bruslařskou a dovednostní náuku kdo zvládal, kdo se jak a rychle učil, kdo dělal pokroky, kdo jak herně myslel a myslí, kdo má v sobě tu správnou zarputilost a neumí prohrát. Pak nastává kolem 12 roku období (a u hokeje zvlášť, jelikož se jedná o silový, kontaktní sport) velmi zajímavé období. Děti – hráči jdou totiž do puberty. Někteří opravdu už v těch 11-12 letech, ostatní ve třinácti a někteří dokonce až v těch 14-15 letech. Tady nastává ta situace, kdy dosud nevýrazný kluk začne v jedenácti či dvanácti letech táhnout do výšky, pak nám zesílí a před námi stojí čtrnáctiletý 180-185 cm vysoký a 70 kg. vážící „dospělý“ jedinec. Vedle něj bude jiný črnáctiletý, dosud velmi šikovný, bruslařsky dobře vybavený, ale pořád dětský jedinec, který bohužel nešel do puberty v 11-12 letech, ale dosud čeká, až to prostě přijde. Měří 150-160 cm a váží něco mezi 40-50 kg a když vám promluví za zády, tak nevíte jestli to náhodou nemluvila holka. A tady nastává největší úskalí našeho sportu HOKEJ.
Ambiciózní trenér, (má většinou s klubem jednoletou smlouvu… takže kluky neviděl vyrůstat a vlastně je ani nezná dostane tyto hochy v dorostenecké kategorii do letní přípravy a na jejím konci, kdy se začnou hrát nějaké zápasy, samozřejmě upřednostní toho velkého, který to občas projede, někoho povalí, něco vyhodí a umlátí a občas od modré propálí.
Pokud ten malý hokejista má možnost a šanci jednou také vyrůst a bude hrát v mužstvu, kde není přetlak jiných hráčů a dostane se do zápasů, má šanci vedle těch „obrů“ ty následující 2-3 roky nějak vydržet a přežít a v sedmnácti, či osmnácti s nimi srovnat fyzicky krok. Jinak se zákonitě po nějaké době vykašle na hokej.
Protože ve městě jiný klub není a rodiče ho třeba nemají možnost vozit 30 km někam jinam , my- hokejoví fandové se vlastně nikdy nedozvíme, jak by ten talentovaný kluk mohl jednou hrát. Ten velký (pokud vydrží) si zahraje ELMD a možná ještě i ELSD a v Juniorce začne mít první větší problémy. Do mužů se samozřejmě nedostane, protože tam má fyzické parametry průměrné a ta „hokejovost“ tam prostě není…..no ona tam nikdy nebyla.
Jeden z x takových „velkých“ hráčů se nám během dorostů určitým způsobem vyhraje a pak to třeba někde šoulí jako průměrný prvoligový, nebo i někdy extraligový dělník….. my se na tu hokejovou hrůzu musíme chodit koukat a někdo říká…podívej jako malej byl nešikovný a nic moc a teď se tím živí.
Pak jsou ještě hráči, kteří byli také šikovní, včas vyrostli a zastavili se nám kolem 15 let na 170-175 cm výšky. Ti samozřejmě nám hrají ELMD i ELSD a občas Juniorku…na muže, reprezentaci a evropský hokej jim většinou chybí výška.
Po všech zkušenostech v hokejovém sportu, které jsem měl možnost získat ať už osobně, nebo četbou, mám dnes názor, že pokud dítě chce hrát výkonnostní …potažmo vrcholový hokej, musí:
1) být vychováváno v blízkosti zimních stadiónů,
2) musí s bruslením začít již v útlém věku tj.kolem 4,5 -6 let,
3) ve věku do 12 let musí mít velké štěstí na trenéry, aby se kromě perfektního bruslení naučilo a osvojilo hokejové základy, individuální náuku a návyky,
4) musí mít genetické předpoklady min. vyrůst na konečnou dospělou výšku 180 cm a výše a vážit více jak 80 kg
Pokud tyto čtyři podmínky jsou splněny, dítě je talentované a sportovně nadané, pilné a vytrvalé, má podporu, rodičů, školy, trenérů a přeje mu zdraví, tak má velkou šanci hrát jednou dobrý a třeba i profesionální hokej.
Někdo, kdo nesplňuje tyto podmínky a přesto se dostane do dobrého hokeje, je vždy určitým způsobem trochu „hendikepován“ a vždy mu tak něco trochu chybí proto, aby se dostal až na ten úplný vrchol.
a to je dobře. Ale ten důvod by nebylo špatný napsat…
Pavle:nesouhlasim s vami…
Ale ano, vždyť já s vámi souhlasím. Děti by měli být nějak vedeni, ale v každém věku potřebují určitou volnost. Mezi 6-10 roky si potřebují hrát. Proč myslíte, že hrají počítačové hry? Protože jim do toho nikdo nekecá, je to jejich hra. Oni samy si rozhodují jestli v ní budou pokračovat, anebo půjdou ven. A to se jim líbí. Jak píšete: taky jste hráli zápasy jen tak venku a nikdo vám do toho nekecal. Samy jste si zorganizovali zápas a šlo to. Rodiče nás nechali být, nikdo za nikým nelezl až na hřiště, nechali to na nás.
Dnešní doba j jiná. Je jasné, že mače za barákem jsou minulostí. Ale právě proto by měl trenér na tréninku více děti vézt k soběstačnosti. Ano tréninky pana Jonáka jsou parádní, ale vždy jako nadstavba tréninků v klubu. Ale pokud trénink v klubu je úplně stejný jako ten Jonákův?
Nechci nikoho přesvědčovat, jenom píšu svůj názor. A pokud sledujete dospělý hokej určitě jste si všiml kolik nám ubylo rozdílových hráčů a přibylo tzv. dělníků ledu.
Český hokej byl vždy o srdci a herní inteligenci. Kolik takových hráčů máme z mladší generace? Možná Hertl, ale jinak samý vydrilovaný týpek se skvělou kondicí i technikou, ale bez nápadu a vlastní invence.
Pro Pavel: Prostě s Vámi nesouhlasím. Děti je třeba k něčemu vést, aby to mělo smysl. Za našich dávných dob jsme lítali venku za míčem, v zimě s hokejkou za tenisákem. A vždy jsme hráli na výsledek a vždy nás štvalo, že jsme prohráli a vždy jsme se špičkovali ve škole, že dneska to bude jinak atd. Takže ano – nikdo nás venku nevedl, ale my sami jsme se vedli za cílem, za výsledkem, kdo s kým bude hrát atd. Dneska to děti neumí!!! – akorát tak vyhrát ve hře na PC a když mě zastřelí, tak jedu znova a je mi to jedno.
K přetěžování – asi takhle – změřte si, kolik minut z hodinového tréninku je dítě v zátěži a vynásobte počtem tréninků. To samé v zápase. Garantuju Vám, že za našich dob jsme toho za dva dny nalítali více, než dnes „přetěžovaný“ děti za týden. Jenže problém je, že dříve rodiče nemuseli nic organizovat a dnes je to hlavně o rodičích – zorganizuj, přivez, odvez – takže přetížení jsou rodiče, ne děti. Díky tomu se bohužel už nezvládají další sporty atd.
Pro Jehlička: Souhlas.
Za mě soutěže ano, turnaje ano – nejlépe ještě rozdělené podle výkonnosti, protože výsledky 15:1 jsou k ničemu.
Videa, která jsem sem umístil do Retrospektivy a týkají se především práce mého bratra Miroslava, neukazují cílenou přípravu hráčů do NHL. Jsou výsledkem práce vykonávané se zájmem a chutí. Hráči na nich nejsou nijak vyjímečně talentovaní ani nijak selektovaní. Jsou to děti, kteří přišly hrát hokej původně do jednoho klubu. Děti jsou všude stejné, záleží pouze na tom, jak se s nimi pracuje!!!
Když vidíte vysoké a silné dítě, neznamená to že bude v dospělosti vysoké a silné. Když vydíte chytré dítě, neznamená to že bude věděc. Vývojová křivka mentálního a kosterního dospívání je mezi dětmi někdy rozdílná až o 6 let! Něco málo se dá urychlit tréninkem, ale pořád si myslím že rozhodne nakonci až stav, kdy se u všech zastaví vývojová křivka a nastane bod „=“.
Proto řada dětských hokejových hvězd zmízí a řada se ukáže až později.
Z důvodu ohromné diference křivky dospívání bych v zásadě byl pro rozdělení hokeje do výkonostních skupin, neboť jen ta lze nastavit rovnocené podmínky pro děti v daném věku. Dítě co dospívá déle není stresováno, že to nezvládá a hraje na své úrovní vyspělosti a když se později zlepšuje stoupá. Ale mix současného hokeje považuji spíše za kontraproduktivní a myslím si, že díky němu skončí více dětí v domění, že na to nemá.
Videa viz Pana Hese jsou hezká, ale z mého pohledu jen odráží lepší práci s mládeží, která ovšem nezaručují, že hráči budou v dospělosti jakkoliv výjmeční. V zásade by se ale hokej nikdy neměl bránit zlepšení podmínek a zavedení soutěží. Sport je prostě soutěživá disciplína a každý kdo ve sportu trénuje přeci trénuje na co nejlepší výsledek na závod – zde na turnaj.
Pro P17: Mě jde především o to, že hokej hrají čím dál mladší děti. Ale hokej je jeden z nejnáročnějších sportů vůbec. A to nejen na techniku, kondici,ale hlavně na fyzické dispozice jednotlivých hráčů. Když už dnes začínají děti hrát v 6 letech turnaje i mistrovské zápasy, jak to bude za několik let? Budeme mít ligu 2-letých? Už dnes je jasné,že 6-leté dítě nepřiměřeně zatěžujete, pokud ho necháte hrát pouze hokej. Ano dá se to kompenzovat i jinými sporty, ale stejně jako hokejisti jsou i u jiných sportů děti urychlováni a přetěžováni už od dětství. Takže kompenzace jiným sportem nehrozí, pokud nechcete dítě utavit anebo pokud nerezignujete na školní docházku.
Je třeba vidět, že děti mají nejen rozdílné fyzické dispozice, ale každé dítě má jinou cestu vývoje a tam kde je kluk v 10 na úrovni 14-letého, tam stejně starý kluk je na úrovni 8-letého. Prostě jsou mezi nimi značné vývojové rozdíly. Proto dochází k tomu, že někteří kluci jsou prostě vepředu, protože rychleji dozrávají, mají jiný průběh svého vývoje a působí lepším dojmem než jejich vrstevníci. Ale to neznamená, že jsou talentovanější.
Pevně věřím, že lidé jako jsou brati Hesové dokáží toto rozpoznat a dobře vědí o čem píšu. Ale kolik je takových trenérů v ČR? 4,5? A teď si představte, že přijede tým Letců někam do Nymburku a trenér Nymburka vidí, jak jim to malí Letci nandávají. Otce-trenéra nezajímá hra. Jeho zajímá syn a výsledek. Co asi udělá, navýší tréninky a ti kteří to vydrží a momentálně drží krok budou hrát. Ti ostatní mají smůlu. Takových ´trenérů´ je po celé ČR většina.
Proto je rozumnější nechat ty kluky do 10 let být. Jednak zamezíte úprku opravdu talentovaných hráčů, ale hlavně získáte širokou základnu hráčů milujících hokej. Milujících hokej jako hru a ne jako prostředek k dočasnému vítězství.
Je lepší v takto mladém věku netlačit na pilu a začít s tréninkem hokeje okolo 10 let než začít ve 4 letech a ztratit skutečné hráče jenom proto, že jsem v dětství dával přednost klukům vydrilovaným.
Pro Pavel: Mluvíme každý o něčem jiném. Vždyť i pan Hes Vám několikrát říkal, že nešlo o žádnou specializaci atd. Proč to furt nechcete slyšet a jedete po svém. Prostě kluky to bavilo a dalo se s nimi pracovat tak, že hráli parádní hokej. Nikdo je neurychloval.
Mě to prostě přijde jak z jiného světa. Přece se musí dětem říci co, jak, proč – opravit je atd.
Ano – improvizace je důležitá, ale pokud např. obránce hraje kde se mu zachce, je to špatně. Ano mělo by se to točit, aby hráči vyzkoušeli všechno a to třeba v tomto případě, pokud vím bylo. Chvíli obránce, chvíli utočník atd.
Improvizace dobrá, to jo. Stejně důležitá je ale také fyzička, zodpovědnost, hlava nahoře atd. Prostě v tom se neshodneme. Jen pro příklad, znám kluka, který rád improvizoval, byl individuálně na tom dobře, přesto byl kolikrát znechucený jen proto, že ho kamarádi spoluhráči absolutně nechápali a jeho improvizace šla kamsi. Takže je třeba pracovat tak, aby to pochopili všichni a to je super těžká dřina. Vím co to je, když půlka týmu ví a půlka neví, ale ani se vzhledem k menším dovednostem jakéhokoli typu vůbec k ničemu nedostane, natož aby něco vymysleli atd.
Vůbec nechápu proč se tady neustále bavíme o urychlování. Někomu to jde a když je dobře veden, tak jsou pokroky rychlejší, ale přeci se takovým klukům nebude říkat, to ještě nedělej, to je moc rychlej vývoj a není to pro tvou kategorii. Ježíš – buď si vůbec nerozumíme o čem tady píšeme, nebo jsme každý na úplně jiný lodi. Nicméně mě se to líbí, je to inspirací, že to může být lepší. Děkuji za komunikaci a věřím, že se snad hokej pohne dopředu takovouto prací a ne anarchií, která momentálně v hokeji panuje. Díky.
Pro P17: Vy se podíváte na videa z dětských zápasů mezi 8-letými kluky vidíte krásné akce a smysluplnou práci. Já vidím 2 týmy, z nichž jeden je urychlený a vedený zkušeným trenérem, druhý tým je prostě slabší a to z jakéhokoliv důvodu.Ale ve finále vidím kluky, kteří ještě hokej hrát neumějí a to na obou stranách. A ani umět nemůžou. Vždyť mají 8 let!. Vy to obdivujete, mě to prostě zarazí.
Jak už jsem psal, věk od 6 do 10 let není pro budoucího sportovce důležitý v tom jak je tým nebo jednotlivec vyhrává a exceluje v zápase. Ale toto období je nesmírně důležitý vtom, že by dítě mělo sport vnímat jako hru, která ho baví a naplňuje. Těžko dítě bude vnímat hokej jako hru, pokud bude muset dělat to, co chce pan trenér. To už potom není hra ale práce a určitě ne zábava pro děti. Přemýšlel jste někdy nad tím, jaké dítě vydrží sportovní dril v 6,7 nebo 10-ti letech? Jde o talentované dítě anebo spíše o ctižádostivé dítě, které nevidí sport jako hru, ale jako prostředek k prosazování sebe sama anebo plní přání rodičů?
Dnešní hokej (a nejen hokej) je strašně rychlý a na všechno je málo času a málo místa. Můžete vyzrát na soupeře naučenými signály, popř. herní taktikou. Ale pokud narazí na sebe dva týmy stejné výkonnosti, co podle vás rozhoduje? Vždy to bylo a bude, že v těch nejdůležitějších chvílích rozhoduje improvizace. A tu těžko někdo získá drilem. A těžko ji někdo natrénuje anebo objeví v dospělém věku. Tyto vlastnosti se utvrzují právě v dětství, kdy vnímáte sport jako hru a nikoliv jako práci.
Poznámka: nechci tímto kritizovat práci bratrů Hesů ani nijak kritizovat parádní videa, která na těchto stránkách předkládají. Jenom jsem chtěl poukázat na nešvar v podobě rané specializace v dnešním sportu.
Pro Pavel: Já to chápu velmi dobře. V tom se asi shodneme, že sport je na vedlejší koleji. Jenže vy se dle mého jakoby navážíte do toho, jak se to někde dělalo a do videí, které tu jsou. Pro mě jsou inspirací a hlavně vím, že právě tyhle děti umí to, co oba kritizujeme, že dnes děti nedělají. Jde to totiž ruku v ruce. Pokud nejsem pohybově zdatný, nemůžu vynikat v hokeji. Takže právě o to my šlo.
Kdo vyniká – ten kdo je pohybově zdatný, dělá i něco jiného než hokej, sport ho baví. No a když se tohle naučí více dětí najednou, je z toho dobrý tým a narozdíl od jiných holomajzen se na to dá dívat a je to hokej. No a v tom jsme asi každý jinde.
Nevěřím, že děti, které nemají i něco jiného než z hokeje, že budou stačit řešit situace jak je vidět na některých videích. Ty děti nebudou prostě stačit.
Znám jeden tým, jak jste psal – aby si děti řešili situace tak trochu sami atd. – je to otřes, děti to nebaví, dostávají hodně gólů, není tam nic co by se dalo označit za pozitivní. Bruslení špatné, práce s holí špatná, individuální dovednosti špatné, kde mají být a jak si nahrát je věc ze scifi, ze zápasů odchází se svěšenou hlavou – to je dobře? Za mě ne. Za mě je dobře to co vidím na videích tady. Bruslení, agresivita, chuť, je vidět že to kuky baví, práce s holí, spousta radosti z gólů atd.
No nic. mějte se.
Ale P17…děti nesportují, venku svítí , děti doma na kompech, tělocvik stojí za starou bačkoru, málokdo si hraje na schovku, vybišku apod. O čem asi myslíte, že byly ty moje příspěvky?
Kdysi děti strávily spoustu času venku hraním všeho možného od rána do večera, tělocvik byl náročný, ještě pohybové hry a hurá na trénink. Trénink byl podobný tomu dnešnímu: nácvik techniky, kondice a samotná hra.
Dnešní doba je jiná: děti venku neběhají, nesportují, jdou na trénink a trénink je téměř stejný jako kdysi s tím, že teda hokej nehrajou ´protože ho budou hrát v sobotu´. K čemu to je?
Nechápete, že právě o tom píšu? Děti nejsou připravené na sport, neumí kotoul, koordinačně jsou na tom velmi špatně ale v 8 letech si umí nahrát, stojí na správném místě jak si pan trenér přál a dokonce i zvedne hlavu, když nahrává….Ale že neumí kotoul ani ve 12 letech, že hbitost, všeobecná koordinace je pro řadu našich sportovců španělská vesnice, to už nikdo nezmiňuje.
Pane P17, viděl jste MS 2014 v hokeji? Anebo OH v Soči? Všiml jste si okamžitého rozdílu mezi našimi hráči a zbytkem startovního pole? Já vám ten rozdíl prozradím: hbitost, rychlost, koordinace. Tyto pohybové dovednosti se nenaučíte ve 20 letech, dokonce i v 15ti je pozdě. Toto se musí učit právě malé děti někdy od 6 do 10 let, kdy mají nejlepší podmínky pro učení se těmto dovednostem. Jaká je častá praxe v našich (nejen hokejových) oddílech? Hráči umí v 8 to, co kdysi neuměli ani v 15-ti dorostenci. K čemu to je, když potom krouží kolem Švýcarů a nejsou schopni je chytit, dokonce ani reagovat na jejich pohyb?
Jediná cesta (a u nás dobře známá už desítky let) je jít cestou senzitivních období, kdy je nutné naplno využívat dětských předpokladů. Není přece nutné, aby děti hráli hokej v 10 letech jako dorostenci. Nutné ale je, aby v 10 letech uměli kotoul dopředu i dozadu, přemet, aby byli koordinačně na výši. Kolik si myslíte, že těch kluků toto umí? Nejde o to, aby všichni byli akrobati. Ale bez těchto nutných dovedností nebudete ani rychlý, ani hbitý…
K tomu vašemu vynikání: je to jistě pěkné, když dítě vyniká, je šikovné a vyhrává zápas od zápasu. Ale o tom přeci sport vůbec není. Naopak výhry jsou důležité stejně jako prohry a být nejlepší v 10 letech neznamená, že budu stejně dobrý ve 20-ti.
Ještě bych vám rád doporučil, aby jste si někdy zašel na trénink jiných oddílů než toho hokejového. Asi by jste se divil co umějí v 6 letech malí zápasníci, jak probíhají tréninky malých basketbalistek popř. volejbalistů. Sport není jenom hokej anebo fotbal a všude v těchto oddílech vychovávají opravdové borce, kterým leckdy hokejové ´hvězdičky´ nesahají ani po kotníky.
Komentáře pana Pavla je opravdu zajímavé číst – ten pán je úplně mimo. Divím se, že se s ním tady ještě debata vede.
Všude se píše o multisportovním vývoji dětí – kde jsou, když chybí snad ve všech sportech a venku není ani noha i když je krásně? No u jakékoli blikající obrazovky, kde jinde.
Nechat děti ať si zorganizují kdo s kým chce hrát – co že? Vždyť se neumějí ani domluvit, aby šli po škole ven, natož domluvit se, kdo s kým bude hrát. Dokážu si také představit, že někdo zůstane na ocet a co po tom – půjde domů, nebo už bude moci trenér určit kdo s kým bude hrát?
Ano, děti si chtějí hrát, ale chtějí také vyhrát – neznám dítě, které řekne je super, prohráli jsme sice o dvacet gólů, ale hrál jsem a mooooc mě to bavilo. Už se těším na příště. Ukažte mi jedno jediné takové dítě – troufám si říci z celého světa. Já znám a vím, že děti někdy hodně dlouho štve porážka a to i při vybíjené při tělocviku ve škole, když náhodou dělají nějaký pohyb.
Je také důležité zmínit, že tohle už všechno začíná doma, kde se nesportuje, ve škole, kde je nenaučí kotrmelec, šplhat, prostě nic.
A že někdo vyniká? Asi to dělá dobře, nebo se o to alespoň snaží.
A ještě k těm hráčům, pan Pavel nenapsal jediného českého zástupce, mladší kategorie. No jasně, protože je to průšvih. A dříve ti hráči mimo hokeje lítali venku, fotbal, házená, vybika i ta blbá schovávaná pomáhala ve zlepšení pohybových vlastností dítetě. Kdyby tohle bylo i dnes, nemusíme řešit tréninky navíc a možná i ti kluci by třeba z toho venkovního fotbalu po škole věděli kam si najet a měli by z toho radost. To by ale nesměli prásknout s taškou a jít k těm obrazovkám.
Dneska to děti musí někdo prostě naučit – protože u počítače se to nenaučí!!!!! To je celý problém sportu v česku, možná i jinde.
Pane Pavle – vedete někde takový tým dětí, o kterém často píšete? Daří se vám? Jsou děti nadšené?
Ale já s vámi na 90% souhlasím. Dokonce i vaše tréninky, přístup k hokeji, znalost prostředí …to všechno nese punc špičkové kvality. Dokonce spoustu nápadů a vašich myšlenek jsem od Vás převzal. Někdy mám prostě jiný pohled na věc a v případě malých dětí s hrůzou sleduju co se tady v republice děje.
Aby jsme si rozuměli: za celou situaci v mládežnickém sportu nenesou zodpovědnost pouze šéfové svazu a jejich svazoví a kluboví kamarádi. Největší podíl viny nesou rodiče, protože leckdy si z těch kluků dělají dojné krávy, potažmo závodní koně a často to na těch zápasech vypadá jako na Velké pardubické.
Výchova dětí, nutnost tvrdého tréninku, kdy cílem není NHL, ale klubová vítězství dosažena s kamarády a trenérem, který má společný cíl…to by měly být cíle výchovy mladých hokejistů. Ale vysvětlujte to dnešním rodičům…
Osobně teď považuji za nejlepší mládežnický klub HC METEOR. Soukromý majitel opravdu dýchá pro mládežnický hokej a co tam vidím, je v jiných klubech doslova sci-fi. Jinak co jsem slyšel a četl, právě v tomto klubu byla pokořena 10 letá hranice úspěšného klubového dítka, které nejenomže dokázalo naskočit do rozjetého vlaku, ale také na samé hranici dospělosti je úspěšné.
Pokud by ti hoši, kteří chtějí začít hrát hokej ve více než deseti letech, naskočili dnes do našeho standardního klubového tréninkového procesu, neměli by bohužel podle mého názoru moc šanci prosadit se do profesionální úrovně. Proto jsem se ptal, zda je někomu někde znám někdo z českých hráčů blízké současnosti, kteří by naskočili do hokeje ve více než 10-ti letech a prošli jen standardní klubovou přípravou. Ono by stačilo uvést ze současných reprezentačních juniorů ty, kteří prošli jen standardní klubovou přípravou bez masivního přitrénovávání nebo odchodu do zahraničí.
Ale proč pořád se u nás všichni baví o budoucích profesionálech? Není to chyba? Je to jako bych nás zajímal jen ten 1 hráč z 5000 a ostatních 4999 nám bylo úplně fuk (http://www.cshockey.cz/blog/tazka-cesta). Pro drtivou většinu těch kluků není hokej cestou k povolání, ale momentální náplní dětství a raného mládí. Nikdo z nich přeci neřeší primárně to, jestli bude jednou profesionálem nebo ne, oni chtějí hrát a vyhrávat teď hned v každém věku, ve kterém hokej hrají, každý turnaj je pro ně malé mistrovství světa. Vzpomeňte si, jak to vypadalo, když jste hrál v dětství před barákem. Taky jste to hrál jako o život. To by také měla být úloha každého sportu, ne koukat na to, kolik vychováme profesionálů, ale co si ty děti ze sportu odnáší.
Co se týče borců z videa, šlo o 2. třídu, tedy většina z nich byla v daném tréninku nějaké 2-3 roky. Už 5 let jsou v tréninku někoho jiného! Z toho první dva roky to byl trénink podle mého názoru velmi kvalitní, zejména pod vedením Ládi Čiháka (za příliš dobré výsledky v jednom klubu potrestaného, aby se trochu zklidnil, nabídkou sesazení k mladším kategoriím a dnes díky tomu působícího k maximální spokojenosti vedení v klubu jiném, kde vedle extraligového STD má na starosti i metodiku sportovního střediska) jejich výkonnost byla pořád vysoce nadstandardní (přidám sem do Retrospektivy brzo kategorii U10 a U11, tj. 4. a 5. třídu). Poslední 3 roky vnímám jako naprostý opak toho, co trénovali a hráli do té doby. Absence dovednostních tréninků, trénink vytrvalosti místo výbušnosti, záměrně dlouhá střídání v zápasech (aby se naučili jezdit úsporně!!!), zákaz střelby obránců, zákaz aktivního napadání (aby tam nelítali jako blbci!!!), hra bez nasazení (ono to opravdu při dvou minutách na ledě nejde vydržet), nedostatek těžkých zápasů proti třeba starší konkurenci a další prvky je postupně sestřelily zpět mezi běžný český standard. S výjimkou jediného, který však výrazně vyniká fyzickými parametry, trénuje značně nad rámec klubu s výborným trenérem a tráví min. 3 měsíce v roce v kvalitním týmu v Kanadě. Ten patří podle mého názoru k naprosté ročníkové špičce. S politováním musím navíc konstatovat, že vnímám, že si někteří chlapci také trochu vyžírají mé veřejné aktivity a někteří lidé si na nich rádi smlsnou, bohužel.
Můj názor tedy je, že ideální stav je takový, kdy se trénuje co nejlépe v každém věku. Přičemž nejlépe neznamená neslézt z ledu celý rok 7x týdně, to už si snad rozumíme, ale řekněme v duchu http://www.cshockey.cz/blog/navyky-pro-aktivni-celoplosny-hokej/
Co se týče Ameriky a Kanady, vím, jak to tam funguje, pečlivě sleduji, viděl jsem na vlastní oči, komunikuji. O rané specializaci už jsem tady také napsal své!!! Podíváte-li se na americký ADM http://www.admkids.com/ je to zcela zřejmé. Kanada je zemí hokejově poblázněnou se spoustou přírodních hřišť, kde se hraje hokej venku, přirozeně, je to národní sport. Obě země však mají přístup k tréninkovému procesu a soutěžení velmi podobný a na hony odlišný od toho našeho. To snad vnímáte. A dovolím si také konstatovat, že ten jejich přístup je hodně podobný právě tomu, o co jsme se pokoušeli u těch malých Letců nebo tomu, co nám tady mimo sezónu ukazuje Petr Jonák, který už za mořem nějakou dobu působí. Podám Vám opět i důkazy! Zatímco video U8 http://www.cshockey.cz/blog/hc-letci-letnany-u8-2-trida-r2001-s20082009/ ukazuje, jak to vypadalo s konkurencí a úrovní hráčů u nás doma, videa ze stejné sezóny Vám nabídnou i porovnání, jak na tom byli ti samí hráči v porovnání s americkými a kanadskými týmy na jednom z mnoha turnajů za mořem – http://vimeo.com/7204039, http://vimeo.com/7188286, http://vimeo.com/7189486, hodně zajímavé je pak toto video – http://vimeo.com/9839326. Ti samí Letci, co tady rozdávali stejně starým soupeřům vysoké gólové příděly a lidé to často, jak vidno ještě po tolika letech i ze zdejších diskuzí přičítali pomalu týrání, na tom byli v porovnání s týmy Ameriky a Kanady vyrovnaně nebo hůř! Kde byla tedy chyba? V celé Americe, Kanadě, u malých Letců? nebo že by třeba někde jinde?
Těch hráčů je mnohem více i mladších ročníků a ne jenom amíci a kanadýři. Dovedete si představit kdyby vaši 7-letí Letci nastoupili proti těmto borcům v jejich 10 letech? Jestli Jovanovski nebo Krupp nebo Komisarek, dostali by 30:0 ani by nemrkli.
A to je podstata toho proč jsem byl tak kritický k vašemu videu. Totiž jak správně píšete, hokejistou se může stát v budoucnu 1ze 100, hokejistou pro NHL 1 z 10000 a výborným hokejistou 1 z nespočet hokejistů.
Proto vždy když vidím takto malé kluky hrát ´hokej´ se vší tou vážností a ´zvedáním hlavy´ apod. nechápavě kroutím hlavou.
Rozumím vám jako trenérovi, že je chcete něco naučit, ale uvažujte se mnou. Kolik z těch kluků co jste vedl, v současnosti vyniká. Kolik z těch kluků bude někdy vůbec hrát hokej? 1nebo 2? Toto se neděje pouze v hokeji a není to současná záležitost. Toto se dělo vždy a kolébkou těchto ´tréninků´ od malých dětí je Amerika a hlavně Kanada. Jak často uvádíte jako vzor Kanadu, měl by jste vědět, že v současné době se zejména v Kanadě hodně poukazuje nad zbytečným herním vytížením malých hráčů a jako vzor je předkládána Amerika. V Americe je to už nějaký pátek, kdy pochopili, že vystavovat děti předčasné specializaci je cesta do pekel. A vy to tady nevědomky hodíte do placu.
Asi byste se divil, ale byl by kvůli příspěvkům a dotacím přijat (stalo se nedávno), ale měl by tu smůlu, že už by ho nikdo nic nenaučil a sám by se vše učil velmi těžko.
Já navíc nikde netvrdím, že se hráč nemůže prosadit, i když začne s hokejem v pozdějším věku! Obávám se ale, že v našem systému to jen tak možné není. Ten neumí připravit ani ty, kteří sport dělají od mala, natož ty, kteří začnou později. Proto jsem se vás ptal na nějaký aktuální český případ přirozeně jen v klubu bez dalšího dotrénovávání a mimořádné péče mimo klub připravovaného hráče, který by se prosazoval.
Vaše příklady jsou navíc trochu staršího data, vyjma brankáře Reimera, který než šel hrát hokej za tým, tak předtím pochytal 3 miliony puků a míčků doma bráchovi. Gólmani jsou navíc trochu specifičtí a ryzí specializace na brankářskou činnost je v doporučována do pozdějšího věku i dnes.
Za druhé jsou to příklady opět zpoza moře, kde se běžně multisportuje, což já jen a jen podporuji a nemá to nic společného s tím chtít to, aby když už nějaký sport dělám, dávalo to nějaký smysl a něco jsem se taky naučil, ať už pro NHL nebo běžný mimosportovní život.
Petera Šťastného ročník 1956 nepočítám, to už byste mohl připomenout Jaroslava Drobného – mistra světa v hokeji a několikanásobného tenisového grandslamového vítěze.
Každé dítě má svoji cestu vývoje a každé dítě je v tomto jedinečné a specifické. Tam kde v 10-ti letech vidíte talent, nemusí být za 5 let nic a tam kde vidíte totální nemehlo může za 5 let být sportovec k nepoznání. Sám jsem to zažil a viděl nesčetněkrát.
Ale k vašemu rébusu:
Právě specifičnost vývoje u dětí nám dává poznat na jednu stranu hráče, kteří už od dětských let excelovali: Wayne Gretzky, Jaromír Jágr, Pavel Zacha apod. Ale existují i hráči, kteří začali se sportem mnohem později anebo byli v dětství podprůměrnými a v dospělosti se z nich stali hráči NHL popř. jiných ligových soutěží.
1.)James Reimer (ročník 1988)– branař Toronta Maple Leafs, začal s hokejem ve 12 letech. Jeden z důvodů byl i fakt, že jeho rodiče si nepřáli, aby hrál organizovaný hokej před svými 12 –tými narozeninami.
2.)Ed Jovanovski – ( ročník 1976) jako syn bývalého Jugoslávského fotbalisty, hrál do svých 11 let fotbal.
3.) Mike Grier – (ročník 1975)-hrál americký fotbal do 12-13 let a až poté začal hrát hokej.
Curtis Joseph, Uwe Krupp, Petr Šťastný, Mike Komisarek to jsou všechno hráči, kteří nezačali hrát hokej před svými 10-tými narozeninami. Je jich samozřejmě mnohem více a spousty jich je mezi fotbalisty, baskeťáky apod.
Tito výborní hráči nejezdili ve 4 letech na bruslích, nedrilovali mičudu, ani neplavali bazény. Někteří z nich dokonce ani neznali brusle v 11 letech. Hráli fotbal, koše, hokej jen tak na ulici, protože je to bavilo a sami chtěli.
U hráče Jovanovského bych ještě zmínil fakt, že dostal přednost (ve Floridě Panthers) před Radkem Bonkem, který se věnoval hokeji od 6 let.
Tak a teď si představte, že by k vám do Letňan nebo Sparty přišel bývalý fotbalista anebo kluk z ulice a řekl by vám, že má 11 let a chce začít hrát hokej. Jak by asi chudák dopadl.
1 a 2) Děti v jakémkoliv věku mohou hrát hokej s nadšením, nasazením a chutí.
Srovnání Růžička vs. Zacha má řadu trhlin.
Za prvé, hokej za dob Růžičky a dnes je jiný sport, dělí je 34 let vývoje! V mnoha ohledech bohužel.
Růžička si rozhodně jako malý nediktoval, co chce dělat na tréninku a s kým chce hrát. To se děje spíše dnes a to bohužel zpravidla za účelem násilného průměrování.
Růžička sice hrál stejně jako většina jeho vrstevníků hokej a jiné sporty celé dlouhé hodiny na hřištích před barákem, což se dnes bohužel neděje. Přesto si dovolím vyslovit názor, že hockey sense je něco, co má hráč do značné míry prostě dáno a nelze tolik ovlivnit jako třeba fyzické parametry.
Kde berete tu jistotu, že děti, které nikdo nic nenaučí, by si hokej užívaly? Já mám zkušenost naprosto opačnou. Podle ní si děti, které něco umí, dávají góly, vítězí a vyhrávají medaile, užívají sportu daleko víc než ty, které si chodí pro nášupy. Dokonce vidím šťastnější i ty děti, kterým někdo řekne, jak se má hrát, než ty, kterým nikdo nic neříká!!!!!!! Samozřejmě s výjimkou těch, kterým je všechno fuk. Je to úplně stejné, jako byste poslal děti do škol, ať si tam dělají, co chtějí, nikdo je nic neučí, nikdo jim nic neříká.
Co se týče Pavla Zachy, tak tady jsem také v minulosti x-krát vyslovil názor, že tuhle cestu za dobrý vzor rozhodně nepovažuji. Je to soukromé rozhodnutí, v mnoha ohledech možná respektuhodné, ale na hony vzdálené mým představám. A NEJHORŠÍ NA TOM JE PRÁVĚ TO, že tahle cesta je v našem současném výchovném systému jednou z mála a velmi velmi vratkou a trnitou možností, kterými lze u nás dosáhnout toho, čeho zatím dosáhl Pavel Zacha!!!! A řada lidí je za současné situace ochotna ji následovat!!! TO JE TEN PRŮSER!!! Za mořem nebo ve Skandinávii byste těžko hledal rodiče a děti, které zabalí školu v útlém věku. U nás jsou v současnosti dokonce případy, kdy dítě kvůli hokeji přestalo školu navštěvovat na prvním stupni základní školy!!!
JÁ BYCH SI PŘÁL JEDNO JEDINÉ:
POŘÁDNOU, MODERNÍ, INTENZIVNÍ TRÉNINKOVOU PÉČI V KLUBECH A KVALITNÍ, SVOBODNÉ, KONKURENČNÍ SOUTĚŽENÍ TAK, ABY NIKDO DĚTI NEMUSEL TAHAT JEŠTĚ NĚKAM DOTRÉNOVÁVAT A DOHRÁVAT NĚKAM JINAM.
A v tomto ohledu to měl skutečně Vladimír Růžička lepší před 34 lety než Pavel Zacha dnes!
Na závěr Vám dám ještě malý rébus. Zkuste mi dát příklad hráče, kterého v dětství nikdo nic neučil, dělal si co chtěl a v dospělosti je úspěšný. Možná by stačilo příklad jediného hráče např. našich současných juniorských reprezentací, který vyrůstal výhradně na klubové výchově. Díky.
Podívejte, já nechci aby to vyznělo nějak urážlivě vůči vám, protože lidí kteří se takto naplno věnují hokeji a sportu všeobecně moc není. Ale co se týká výchovy mladých hokejistů v tom se v několika věcech prostě neshodneme.
1.) věk 4-10 let
vaše koncepce počítá s tím, že děti v tomto věku a zejména na konci tohoto období už toho umí dost a někdy v 7 letech by měli začít hrát celoplošný hokej s důrazem na napadání, forčeking apod.
Pro mě tento věk není vůbec rozhodující. Můj pohled na hokej, ale i jiné sporty je takový, že v tomto období by si děti měly hrát. To znamená, že ideálním tréninkem je spontánní hra co možná s nejmenším zásahem trenérů i rodičů. Nechat ty děti být. At´si samy zorganizují zápas, samy si určí kdo s kým chce hrát apod. Nechat je přemýšlet jestli to chtějí takhle nebo jinak, prostě nechat jim volnost. V zápasech ať je to klidně holomajzna, ale je to jejich pohled na hru, nikoliv pohled dospělého.
2.) věk 11-15 let
toto je pro mě důležité období, ale zdaleka ne nejdůležitější. Tady bych pomaličku začal s nějaký celoplošným hokejem, forčekingem apod.
Je mi jasné, že mi budete psát jak budeme pozadu za stejně starými hráči z Kanady, Ruska, Ameriky, Švédska apod. No a co? Hokejista se nepozná v 10 letech.
Dám vám příklad 2 našich špičkových hráčů. Vladimír Růžička st. a Pavel Zacha ml. Oba mají podobné postavy, i podobný pohyb po hřišti. Pavel Zacha je produktem podobné koncepce jakou navrhuje vy, to znamená umět hokej co nejdříve, hrát turnaje už od 4 let, stále se zdokonalovat a poměřovat s těmi nejlepšími.
Vladimír Růžička st. hrál odmalička hokej protože tu hru miloval. Nikdo mu nestál za zadkem a neříkal mu toto děláš dobře, toto špatně. Prostě hrál hokej kdy chtěl a s kým chtěl.
Ten rozdíl mezi těmi dvěma je obrovský. Pavel Zacha ml. je na svůj věk mimořádný hokejista. Ale Růžičkův herní cit a přínos pro mančaft prostě nemá. Myslím si, že rozdíl je právě v tom, že Růžička si do 10 let hokej užíval. Zacha měl hokej nalinkovaný už od plenek.
Ach jo 🙁 Nevím, kde jste přišel tentokrát na nějaké omezování svobody rozhodování a zkusím to raději jinak. Jaká má být podle vás role trenéra? Jak by tedy měla vypadat ideální hokejová tréninková jednotka?
Jistěže se nechápeme. Váš pohled je pohled hokejového trenéra a nechápete proč by si děti měly hrát, když vy je to vlastně všechno naučíte. Ale v tom je zakopaný pes. Děti mají rádi takové hry, kdy můžou použít svoji vlastní fantazii a můžou se svobodně rozhodovat co udělat, kdy hrát, kdy kličkovat, komu nahrát, jestli hrát, nebo jít domů apod. To vy jim nenabízíte. Vy i pan Jonák nabízíte velmi zajímavý a pestrý trénink. Ale je furt něco co ty děti jakoby musí. NIc bezděčného co by prostě jenom chtěly hrát. Jak chcete aby hráči ve 20 letech používali vlastní invenci, když vy jim ji v tak mladém věku berete. Ano, vaši hráči budou výborní bruslaři, budou skvěle ovládat hru tělem, budou fyzicky i takticky velmi dobře připraveni. Ale s herním myšlením, herní invencí na tom nebudou dobře. Toto je prostě nenaučíte. Na to si musí každý hráč přijít sám. Tím, že mu budete od malička ukazovat co má dělat a jak to má dělat: tak takhle vychováte možná hokejistu, ale ne HRÁČE.
K jednotlivým bodům:
1) Zřejmě se zase trochu nechápeme. Já nikde nevidím žádný protiklad mezi aktivním hokejem a hrou, jak ji máte zřejmě na mysli vy. Naopak! Nechce se mi to sahodlouze vysvetlovat, tak vas jenom odkazu na ukazky treninku Petra Jonaka http://www.cshockey.cz/blog/goool-jonak-hockey-camp-pro-2006/ nebo http://www.cshockey.cz/blog/goool-jonak-hockey-camp-2006-day-2/ Nabytá zkušenost mi také ukazuje, že při aktivní hře jsou hráči daleko nadšenější, baví je i vzhledem k jejím výsledkům (medaile, vítězství) a naopak zmíněné zabijáky aktivní hry, jako dlouhá střídání, zákazy aktivní hry či vytýkání individuálních chyb z ní vyplývajících hráče hodně rychle posílají do pekel.
2) Jen krátce. Opět odkážu na nejjednodušší, nejviditelnější a nejpochopitelnější jev. Délka střídání. Kdy zatavíte děti na ledě spíše, při 90 s pobytu nebo při 45 s pobytu? Jaký má smysl volně bruslit po ledě 90 s a déle? Koho to baví? Přijde mi nepochopitelné, že některým trenérům nedochází, že dvacet minut je dvacet minut, ať je tam strávíte po 45 s nebo 90 s intervalech. Rozdíl je pouze v tom, s jakým nadšením je tam jste schopni strávit. Na vlastní uši a nejen já jsem na dotaz, proč jsou hráči na ledě tak dlouho, dostal odpověď, aby tam nelítali jak pitomci a naučili se jezdit ÚSPORNĚ!!! Tohle si myslíte, že je správně? Co se týče vidění brány, netuším, kde jste sebral, že by někdo chtěl přesvědčovat hráče, „který vidí bránu“, aby někam nahrával. Nic takového v příspěvku ani přiložené prezentaci nenajdete, spíše pravý opak. Hokejové myšlení hráčů lze rozvíjet nápovědou, co mohou hrát. Když se podíváte na dlouze diskutovaný klip U8, tak tam vidíte spoustu skvělého vlastního myšlení, tedy alespoň celá řada trenérů z venku ho tam bez problémů našla.
3) Tohle je pořád stejné, léty se nijak nemění. Akorát v dnešní době, když necháte děti jen ulici, fotbalový míč ani hokejku do ruky nikdy nevezmou.
4) Opět nic nového, všechny sporty nebo třeba i umělecké aktivity jsou prostě dneska urychlené. Nic to nemění na faktu, že lepší je se dětem věnovat než na ně kašlat, omezovat a zakazovat.
Výborný článek s řadou skvělých postřehů, ale stejně mě to nedá a zeptám se hned na několik věcí:
Aktivní hokej ano, ale kdy je ta nejlepší hranice s tímto hokejem začít? Myslíte, že aktivní hokej se spoustou napadání je vhodný pro 7-leté kluky? Já si to nemyslím. Ideálním věkem kdy začít s aktivním hokejem naplno je dle mě období starších žáků (13-15 let). Správně píšete, že je důležité začít s tímto hokejem už velmi brzy. Ale podle mě nemá smysl začít dřív jak kolem 10-tého roku hráče (plus-mínus).
Důvody:
1. Důvod mentální. Souhlasím s názorem, že děti by měli vnímat hokej jako hru, nikoliv jako práci. Kdy si hokej užívat, když ne v tomto období (7-10). Kdy si hokej zahrát jako hru, kterou děti vnímají stále jako dětskou hru, když ne v těchto letech. Pokud začnete s aktivním hokejem příliš brzy, kluci v pozdějším věku nebudou chtít pokračovat. Drtivá většina z nich bude vyšťavená, vyhořelá a budou si hledat jiné aktivity, pro život mnohem praktičtější a příjemnější než je hokej.
2.) Senzitivní období. Jak jste uvedl zde v několika článcích, děti mají nějaký vývoj a je prokázané, že v určitém věku se jim otevírají ´okna´ kdy se jakoby snadněji učí např. koordinaci, technice apod. Myslíte si, že období 7-12 let je vhodným obdobím pro aktivní hokej v rychlém tempu? Ano dá se to udělat rozumně, že se děti nezataví. Ale kolik takových rozumných trenérů v republice máme? Je přeci dokázané, že děti v tomto období (7-10) let velmi špatně vnímají prostor a jejich psychika je nastavena na vlastní ego. Těžko vysvětlíte 8-letému klukovi, když vidí před sebou bránu, že má nahrávat. A v minihokeji ji vidí poměrně často. Není lepší v tomto období nechat děti hrát podle svého i když ´nehokejového´ myšlení? Co tím ztratíte? Vždyť ve 12-13 letech se kluci naučí kombinovat a přihrávat za pár měsíců. Ano jistěže kluci, které naučíte v 7-letech hrát hokej ´dospělých´ budou v 10 i 12 letech působit jakoby hokejově a všem budou dávat šišky. Ale co v 15-16 i vyšším věku. Tam přijdou období, kdy kluci nabírají svaly a a celkově se hodně zlepšují. Co uděláte, když budete mít v týmu kluky s kterými jste odehráli celé dětství, vyhrávali zápas za zápasem a najednou vám přijde do týmu několik kluků, kteří sice nejsou herně na takové úrovni, ale svým pohybem, rychlostí, obratností daleko předčí kluky, kteří v dětství excelovali. Co potom uděláte?
3.) Hokej je hra dospělých. Jak jsem Vám už psal v jiných příspěvcích. Hokej je hra vymyšlená dospělými pro dospělé. Děti tuto hru začali hrát mnohem později a sami od sebe! Nikoliv pod dozorem dospělého, leckdy s bičem v ruce. Děti tu hru hráli, protože se jim líbila a chtěli ji hrát, podobně jako dnešní děti hrají počítačové hry. Myslíte, že dnešní děti hrají hokej, protože se jim ta hra líbí a chtějí ji hrát? V drtivé většině hokej hrají, protože je k tomu rodiče dotlačí. Proto je strašně důležité aby si dnešní děti zamilovali hokej jako hru, nikoliv jako prostředek k sebeprosazování se.
4.) Dětské hvězdy. Tady vidím zakopaného psa právě v období mezi 4-10 lety. Spousta dnešních dětí začíná s hokejem příliš brzy. Jsou tlačeni rodiči, aby vynikali nad ostatními dětmi. K čemu toto všechno slouží? Těch pár kluků co vyniká v tomto období zdaleka nemusí vynikat v období pozdějším. Ale čeho určitě se svými rodiči dosáhnou je fakt, že ostatní rodiče nebudou své potomky do hokeje přihlašovat. Proč taky? V 9 letech jsou karty rozdané na několik let dopředu a opravdu jenom pár silných jedinců vydrží být za otloukánky a stále se zlepšovat a dostávat se krůček po krůčku nahoru.
. V některých ohledech lepší než celé Béčko:-).