Naše herní sporty jsou v ofsajdu – Zdeněk Novák

V tomto příspěvku navazuji na své předešlé články. Chci v něm opět poukázat na stále stejný problém v hokejové přípravě dětí, a to absenci herní všestrannosti. Ale zase z jiného úhlu pohledu.

Úspěchy českých sportovců z individuálních sportů (Sáblíková, Špotáková, Hejnová, biatlon) jasně zastiňují současnou smutnou realitu neúspěchů sportů herních. Letošní umístění českých hokejistů na MS (a nejen letošní), fotbalistů na ME a neúčast žádného kolektivního sportu na OH v Riu – to je současný nelichotivý obraz výkonnosti našich herních sportů. Je to náhoda? Já se domnívám, že ne.

Naše „postavení mimo hru“ vychází již z naší všeobecné sportovní metodiky, která klade hlavní důraz na techniku, detail a tělesnou kondici. A to bez rozlišení věku, bez rozlišení sportů. V tuzemské přípravě všech sportů je v přípravě dětí hluboce zakořeněn akcent právě na fragmentovaný trénink techniky, detailu a tělesné kondice, členěný a izolovaný trénink jednotlivostí. U individuálních sportů, které jsou postaveny hlavně na těchto aspektech (sportovec provádí pevně danou strukturu pohybů) se to ještě pochopit dá, a i proto jsou relativně úspěšné. Ale u herních sportů (proměnlivý pohyb), ve kterých je náš trénink dětí veden v takovémto tréninkovém pojetí, je to dle mého názoru již překonaná forma tréninku.

Všechny herní sporty jsou o stálé improvizaci, o řešení kontinuálních změn. Čím častěji se hráč dostává do herní proměnlivosti, tím lépe se na tyto proměnlivosti adaptuje a snáze je řeší. Rozvíjí v sobě univerzální herní umění, umění hrát. A toto umění hrát se dále rozvíjí do umění hrát kopanou, umění hrát hokej… Ale našim hráčům chybí ta obecná schopnost umění hrát, která je ideálně rozvíjitelná v útlém věku.

Proto je také nutné rozlišovat věk hráče. V raném věku je dítě po všech stránkách velmi citlivé, široce vnímavé a tím pádem snadno ovlivnitelné, jak pozitivně tak negativně. V extrémních záporných případech se mohou v dítěti ztratit některé potenciální schopnosti nenávratně (umění hrát).

Každé dítě má v sobě skrytý svůj osobitý potenciál, svoje určité vlastní pohybové a herní předpoklady. A ty by si dítě mělo na trénincích pomocí kouče osvojovat, tedy probouzet, odkrývat a získávat za své, jakoby oživovat. Od raného věku do puberty má dítě centrální nervový systém optimálně nastaven právě na osvojování, na celostní „trénink“.

Osvojování je alternativní proces učení založený především na praxi a vlastní zkušenosti, v herních sportech na dominanci herní všestrannosti. Osvojování podporuje ohleduplné ovlivňování, odkrývání a rozvíjení hráčova potenciálu. Právě osvojování v herních sportech má vysokou efektivitu. Jde o vzájemný, tvořivý a konstruktivní proces mezi hráčem a soupeřem, kdy mezi nimi dochází k vzájemné inspiraci a maximalizaci herního potenciálu. Hráč nezískává instrukce ke své činnosti od trenéra, ale nalézá je a rozhoduje se sám právě s „pomocí“ soupeře. Toto vlastní rozhodování a konečné řešení svého herního jednání je důležitou pohnutkou, která hráče vede k jejich maximálnímu plnění. Vlastní hráčovo rozhodování v herním jednání vytváří naprosto jinou duševní dimenzi k plnění následných pohybových řešení. Jde o navození hluboké vnitřní motivace, která taktně a nenásilně žene hráče k dosažení jeho cíle. Je to výzva, kterou chce hráč ve vlastním zájmu splnit. Osvojování je založeno na partnerském vztahu vzájemné podpory mezi koučem a hráči. Snahou takto vedeného hráče je neztratit koučovu důvěru v jeho osamostatňování.

Hráč se po dlouhodobém osvojování od útlého věku nakonec stává v kritické postpubertální době duševně neopotřebovaným, a současně připraveným a zralým uvědoměle a zodpovědně plnit tréninkové úkoly. V Česku se často pozastavujeme nad tím, že u nás musíme naše pubertální a postpubertální hráče do trénování tlačit, kdežto u zámořských hráčů se obdivujeme jejich tréninkovému nasazení a nadšení, které z nich vyzařuje. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je to, že tito hráči byli v dětském věku vedeni nenásilným osvojováním, díky kterému dospěli k vlastní zodpovědnosti za svůj výkon. Kdežto u nás jsou od mala řízeni svazujícím tréninkem a učením.

Kouč svým působením pouze naznačuje hráči směr jeho rozvoje. Hráč si potom na základě svých osobitých předpokladů sám proklestí svou vlastní cestu, vytvoří si svůj vlastní herní styl. Tyto jeho vlastní herní prožitky jsou potom základem jeho herní způsobilosti. Kouč by měl prepubertální hráče směrovat ke komplexnímu osvojování herních dovedností v herním duchu, celostně. Nesnažit se hráče přetvářet, ale pouze utvářet. Našim hráčům všech sportovních her chybí umění HRÁT – schopnost operativně a kontinuálně optimalizovat svou hru dle aktuálního reálného herního děje. Z kvantity různorodých osvojených herních dovedností mnoha herních sportů improvizovaně vytvářet speciální funkční kvalitu „tady a teď“.

Důležité je, aby hráč prožíval osvojování bez přítomnosti vědomí, tedy podvědomě, intuitivně a samovolně. Silně emočně. Aby při hře své myšlení (vědomí) nahradil vlastním cítěním (emocemi, podvědomím). Tuto obdivuhodnou schopnost ryzího prožívání (živelností) bez účasti vědomí má dítě již od útlého věku (tréninkem založeným na instrukcích se tato schopnost vytrácí). Dítě provádí činnost, resp. si hraje, ne proto, že se chce primárně tu samotnou činnost vědomě naučit, ale pro činnost samotnou, pro svůj herní prožitek a v neposlední řadě pro to, že chce vyhrát. Nejlepším „trenérem“ a motivátorem je probíhající herní děj v čele se soupeřem, nejlépe vyrovnaným soupeřem. Tím je vtahován do víru hry. Dává do hry k dispozici svou probouzející se způsobilost. Svým možným způsobem se adaptuje a rozvíjí. Jakýkoliv zásah zvenčí (rady trenéra, rodičů) může narušit jeho těsnou vazbu na hru, jeho postupný samovolný rozvoj. To, co vypíná vědomí dítěte, je vysoká herní euforie, kdy se dítě dostává do herního transu. Osvojování je přirozený podvědomý proces, který vychází z komplexní činnosti (v herním duchu). Hodnota uchování získaných (osvojených) herních dovedností je hluboká a trvalá.

V nedávné minulosti bylo herní osvojování u dětí naprosto spontánní a přirozený jev. Děti si ve svém volnu ve vysokém objemu hrály a sportovaly sami mezi sebou, aniž by je kdo vedl. To byl ten nejlepší „trénink“ všech sportovních her, a to je to, co dnešní generace hráčů postrádá. A koučové jim to v současnosti musí herním osvojováním nahrazovat.

Říká se, že „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“ Já to poopravuju na „co si v dětství osvojíš, v dospělosti jako když najdeš, nebo ještě jinak:

Co si ve hře osvojíš, v utkání jako když najdeš

V podobném duchu hlásal již takřka před 500 lety židovský učenec Jehuda Löw a po něm i J. A. Komenský svou filosofii ve smyslu „škola hrou“. Jinými slovy:

Osvojování = učení hrou

Naproti tomu tradiční učení je proces vědomý, umělý a povrchní, při kterém je hráč nucen své vědomí dělit na chápání instrukcí trenéra a potom na přenos onoho pochopení do samotného pohybového provedení dle diktátu trenéra. Hráčova soustředěnost se tříští v požadovaných jednotlivostech a detailech. Nakonec mu unikají souvislosti mezi nimi a ve finále i celá podstata hlavní činnosti, tedy hra, její celostní funkčnost. Chybí tam herní pojivo, které to vše integruje v onu herní funkčnost. Hráči, kteří jsou v dětství striktně a samoúčelně učeni bez vlastní invence jednotlivým herním situacím se pak ve hře snaží řešit herní situace podle své předem připravené herní odpovědi a šablony. Ta je irelevantní, nemá s herní realitou žádnou spojitost. Hráč herně tápe. Naučené dovednosti jsou pouze povrchní jednotlivosti bez souvislostí, bez funkční použitelnosti ve hře.

Ještě pro lepší pochopení rozdílu mezi osvojováním a učením může posloužit příklad v osvojování rodného jazyka a učení se cizí řeči. Dítě si svou rodnou řeč rozvíjí přirozeně, nevědomě, samovolně, spontánně, a to díky vhodnému prostředí, které dítě podvědomě vnímá a s kterým postupně vzájemně komunikuje. Naproti tomu učení cizího jazyka je vědomou činností, je to dril.

Trénování chápu opět jako proces vědomý a hlavně volní, zaměřený na tělesnou kondici, resp. trénink pohybových schopností, na vnější projevy.

U hráčů všech kolektivních her by se mělo maximálně využít jejich přirozeného vývoje v jejich senzitivních obdobích. Tedy hlavně v tom počátečním období – v jejich dětství.

V dětství (v prepubertálním období, individuálně do začátku puberty, tedy přibližně do 11 – 12 let) bychom se měli zaměřit na mimovolní a podvědomé osvojování si hry, tedy rozvoj ve všestranném herním duchu. Dítě ještě nemá tak rozvinuté volní schopnosti, aby se cílevědomě učilo a trénovalo, ale naproti tomu má ohromnou schopnost se ponořit živelně a samovolně do hry a rozvíjet své herní jednání v celé své přirozenosti a komplexnosti (rodná řeč).

V dospívajícím věku (teenagerské období cca od 13 let) už můžeme u hráčů požadovat cílevědomé učení se pohybovým dovednostem a schopnostem. Nutno zde podotknout, že učení bez osvojování a osvojování bez učení je neúplné. V raném věku však převažuje osvojování, ve zralém věku učení. Hráčský teenager již je duševně vyspělejší a uvědomělejší, hledá a nachází svou zodpovědnost a ctižádost za svou výkonnost a rozvíjí se u něj i volní schopnosti. Také jeho výraznější tělesný rozvoj nabízí již smysluplný vědomý fyzický trénink.

Přehled rozdílnosti způsobů rozvoje herního umění

OSVOJOVÁNÍ

UČENÍ A TRÉNOVÁNÍ

do puberty

od puberty

se vede

se řídí

duševno

tělesno

podvědomé

vědomé

samovolné

volní

rozhodovací procesy

výkonné projevy

vnitřní příčiny

vnější důsledky

přirozenost

dril

komplexní

fragmentované

cílem je hra

cílem je dovednost, schopnost

umění

um

utváří

přetváří

kreativita

rigidita

účelnost

technika

emoce

rozum

emoční prožitek

racionální návod

máš možnosti

dostáváš instrukce

výzva

příkaz

řešíš

konáš

iniciativa

lhostejnost

aktivita

pasivita

svoboda

tlak

přirozenost

umělost

partnerství

nadřazenost
působení vnitřní, hluboké, přirozené

působení vnější, povrchní, umělé

efekt perspektivní, dlouhodobý

okamžitý, krátkodobý

motivující

demotivující

chceš

musíš

motivátor je hra, soupeř

motivátor je trenér

autentické zkušenosti

pseudoznalosti

praxe

teorie

zapálení

vyhoření

Naši hráči herních sportů se do „budoucího ofsajdu“ v dospělosti dostávají hned v úvodní etapě sportovní přípravy, ve které je míjí přirozené všestranné herní osvojování a tento svůj handicap již v pozdějším věku nemohou nikdy plnohodnotně dohonit. Hráčům s absencí raného herního osvojování pak chybí v jejich vrcholové fázi UMĚNÍ HRÁT (to, co dělá hráče HRÁČEM, postrádají tzv. herní fenomén) a toto nahrazují taktikou, tělesnou kondicí a bojovností. Proti silnějším soupeřům jsme ve sportovních hrách schopni výsledek ubránit, ale papírově slabší soupeře již nejsme schopni PŘEHRÁT.

4 komentáře

  1. Vlastimil Sejkora napsal:

    Mám vnoučka, který hraje kopanou a celkem na svůj věk 8 let dobře. Při utkáních na kluky trenér řve jak pominutý a jeho asistent také, místo aby kluky nechal hrát. Myslím, že by měli trenéři také dostávat červené karty za řvaní na své mladé svěřence. Nechci je vylučovat, protože jich je málo a vím co je to za oběť, ale FAČR by v tomto měl zaujmout jasné metodické stanovisko. Sám jsem byl trenérem v jiném sportu a vím jak mužstvo, které jsem vedl porazilo i silnějšího jenom proto, že na ty silnější trenér řval a já ty moje kluky povzbuzoval, nesvalozaval je dal jim důvěru v jejich schopnosti a oni zcela uvolněně a přirozeně hráli …..a vyhráli.

  2. J.Chmel napsal:

    Přidávám jeden velmi zajímavý rozhovor z jiného kolektivního sportu……http://www.severoceskydenik.cz/vize/hazenkar-vladimir-suma-uroven-ceske-hazene-na-mezinarodni-scene-vyrazne-klesa.html

  3. prochazka napsal:

    No hlavne ze to tu vsichni vedi a pak prijdem na zapas kde je cholericky trener a rve na ne a vlastne jim od prvni tridy rika co maj delat… Ano on mozna vyhraje par zapasu a rodice mu placaj na rameno,ale v konecnem dusledku 90 procent z tech deti skonci do 15ti let veku,kdyz si uvedomi ze se uz nechtej nechat ridit nekym jinym …..Ambice,vlastni EGO a neumeni se prizpusobit je nase nepochybna negativni stranka …

  4. Hockeyfreak napsal:

    Naprosto vystizny text. Dokonale shrnuti toho ze cely cesky system sportovni vychovy mladeze je proste uchylne spatny. Driluje se to co neni treba v dobe kdy to neni treba a idiotsky system soutezi neumoznuje sehrat dostatek kvalitnich zapasu ve kterych se ti sikovni a pracoviti zlepsuji a ti mene sikovni a mene pracoviti maji moznost se zlepsovat. Sikovni nemaji moznost se dostatecne rozvijet, ti prumerni a podprumerni nejsou vystaveni tlaku a tudiz je nic nenuti na sobe pracovat. Proc treba Americanum staci trenovat 2 x tydne viz rozhovor s Petrem Jonakem? Nejspis proto ze trenuji kvalitne a hlavne mnohem vice hraji kvalitni a vyrovnana utkani. My trenujeme 4x i 5x tydne a oni nas pak prehravaji s prstem v nose. Muzeme namitat ze jich je cca 30 x vice nez nas to je pravda. Ta zakladna je sirsi. Ale hokej ve Statech neni zase tak popularni sport to mnohem vic kluku zkousi am. fotbal,baseball nebo basket. Finu je polovic a Svedu zhruba stejne jako nas. Presto i oni nam vesele mavaji z vlaku jmenem moderni hokej ktery se nam neustale vzdaluje. Na vine budou asi ceske matky ktere oproti Svedkam, Finkam prestaly rodit sportovne nadane deti. Naopak matky ve Svycarsku nebo Dansku se chytly za nos a zacaly rodit deti s talentem pro hokej. Jinak si to nedovedu vysvetlit. Chyba urcite neni u nas v Cechach a pokud ano tak nebudem delat nic a tvarit se ze je to v pohode a pokud uz teda neco udelame tak najdeme nejake to specificke ceske reseni treba tabulky nebo akademie ktere nam rok co rok chrli hrace do prvni desitky draftu NHL. Juniorske reprezentace jsou toho zarnym prikladem. Jeste par let tohoto perfektniho ceskeho „systemu“ a cesti kluci budou hrat NHL tak leda na Playstationu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *