Jak nepromarnit zlatý věk (psycho)motoriky – Zdeněk Novák

S velkou radostí přináším další článek Zdeňka Nováka k hokejovému tréninku dětí a mládeže. K němu přidám ještě poznámku. V návaznosti na článek o skvělém tažení malých olomouckých borců ročníku 2006  právě pod vedením Zdeňka Nováka mi dorazily do schránky a do komentáře webu anonymní hlášky o tom, jak úspěch borců z Olomouce je dílem náhodného setkání mimořádně talentovaných dětí a jiné veselé či ukřivděné poznámky. Rád bych poznamenal, že jsem za léta v mládežnickém hokeji celkem ostřílený různými historkami a zaručenými zprávami, které nejraději napadají právě něčím vyjímečnou a dobrou práci jedinců. Je to takový náš národní sport. Když někdo v dobrém vyčnívá, nenosí se moc zkoumat proč a jak se něčeho dobrého přiučit, ale hledají se hned důvody, proč je to špatně a cestičky, jak ho vrátit hezky rychle zpátky mezi mezi ostatní ovečky. Poprosím tedy o následující. Rád zde zveřejním jakýkoliv názor, který bude podepsaný. Hanlivé anonymní výpady podporovat nebudu, dost na tom, že mají svou živnou půdu v tiché poště. Doporučuji také, místo náslechu zaručených historek, vždy hledat pravdu nejlépe v osobní zkušenosti. A poslední rušivá poznámka padne k té koncentraci mimořádně talentovaných dětí na jednom místě. Mé přesvědčení je takové, že na podobná setkání blízkého druhu nevěřím. Jsem přesvědčený, že vzorek 20 dětí, které poprvé dorazí na stadion a vytvoří tým s cílem učit se hrát hokej, bude všude přibližně stejný a skutečnost, že po nějaké době jsou mezi týmy rozdíly, přičítám především trenérské práci. BTW, upřímně řečeno, až na skvěle přirozeně při bruslení posazeného Tomáše Galvase, jsem v olomouckém týmu neviděl nikoho, kdo by nějak výrazně z davu vyčníval, viděl jsem jen skvěle šlapající velmi vyrovnaný soubor, který byl evidentně „hromadně postižen“ velmi dobrou prací trenéra. I z následujícího textu lze vyčíst proč.

Úvod

Zkráceně by se můj názor dal shrnout do jedné rozvité věty:

Chceme-li efektivně pomoci mladým hráčům v jejich herním rozvoji, tak tréninky vedeme co nejvíce v herním duchu, a to jak na ledě, tak hlavně na suchu.

Pro ty, co však chtějí vědět proč, je určen následující text. Je to pokus alespoň trochu se přiblížit nepředstavitelně složitému duševnímu fungování dětského organismu při hře. A zdůraznění nezastupitelnosti duševní složky ve hře.

Psychomotorika

Pojem zlatý věk „motoriky“ (celková pohybová schopnost organizmu), který se týká mladšího školního věku, resp. do období začátku puberty, je již se současnými znalostmi z oblasti neurovědy v tréninkovém procesu herních sportů zavádějící. Měli bychom již mluvit o zlatém věku psychomotoriky.

Herní pohyb je vždy sjednocením (integritou) vnějšího tělesného pohybu s řídícími duševními procesy. Jedná se psychomotorickou činnost. Takže vedle strohé motoriky je proto nutné zapojit v tréninkovém procesu i nezbytnou doprovodnou duševní činnost. Mozková činnost dítěte totiž v raném věku prochází strmým vývojem (je to dané evolučním vývojem – aby mláďata přežila svou bezbrannost vůči okolí, musí být jejich biologický vývoj od počátku akcelerovaný), vrcholícím právě v období před pubertou. Jeho mozková činnost je v tomto období ve zvýšené vnímatelnosti a citlivosti, v období, které je optimální na rozvoj duševních procesů (i z toho důvodu také začíná jeho školní vzdělávání). Nejvíce ovlivnitelným „svalem“ v tomto období je mozek. Proto je duševní doprovod každé činnosti v tomto věku velmi důležitý a prospěšný, potažmo nutný. Takže bychom se měli v tomto mladším školním věku zabývat ne čistou motorikou, ale komplexní psychomotorikou.

Absence psychomotorické integrity v tomto prepubertálním období se nám v pozdějším juniorském a seniorském věku potom může negativně projevit. Do juniorského věku (cca do 18 let) jsme ještě schopni konkurovat širší špičce světového hokeje, ale dále již začínáme ztrácet a dochází k rozčarování. Na úrovni ryzích pohybových schopností a pohybových dovedností se těm nejlepším soupeřům jsme schopni ještě rovnat, ale ztrácíme v jejich herní funkčnosti, hráči neumí strohé pohybové dovednosti na nejvyšší úrovni již uplatnit. Bohužel tuto herní funkčnost, založenou na psychomotorických schopnostech (viz níže), v juniorském či seniorském věku již nedoženeme, na to již organismus „hotového“ hráče není vhodně nastaven. Tento senzibilní věk rozvoje především duševních schopností propásneme již v přípravkových kategoriích tím, že jsme v tomto věku zaměřeni pouze na vnější motorickou stránku hry. Přeskakujeme jednu vývojovou etapu hráče, tu psychomotorickou.. Ale dítě si potřebuje projít celým svým přirozeným vývojem.

Takže náš klasický trénink v prepubertálním období zaměřený na slepou motoriku, jako je technokratický přístup v učení se izolovaným pohybovým dovednostem či separovaným pohybovým schopnostem (rychlostním, obratnostním, případně silovým a vytrvalostním) bez souvislostí, bez duševních funkcí, čili bez kognitivních schopností, je analogický jako učení se následkům, ale bez příčiny, nebo jako učení se odpovědím na neexistující otázky. Takový trénink je samoúčelný, nesmyslný.

Psychomotorika činí herní činnost smysluplnou

Herní improvizace

Pohybová hra je postavena na dualitě vnějších tělesných projevů a vnitřních duševních procesů. Jedno nelze plnohodnotně rozvíjet bez druhého. Těžištěm rozvoje herních sportů do věku před pubertou by měl být dle mého názoru soubor psychomotorických schopností v duchu improvizace, adaptability, variability, flexibility, kreativity, optimalizace, operativnosti a korekce. To jsou všechno schopnosti, které v sobě nutně obsahují vnitřní kognitivní procesy (herní vnímání, myšlení, rozhodování) a současně následné smysluplné vnější pohybové provedení, adekvátní komplexní herní reakce na herní dění. Tyto schopnosti dokážou herní dovednosti vůči neustále se měnícímu hernímu ději přizpůsobovat, tvarovat, ohýbat, upravovat, měnit a pozměňovat, a to všechno hbitě a adekvátně ke konkrétní a kontinuální proměně. Latinské slovo „improvisus“ znamenalo „nepředvídaný“, „netušený“, „nenadálý“. Dnes pod slovem improvizace rozumíme činnost, která je vedena narychlo, bez předběžného vědomého plánování.

Ve hře, která je charakteristická svou ohromnou proměnlivostí je nutné rozvíjet schopnosti být neustále připraven na nepřipravené. A právě mladší školní věk je optimální doba. Dítě v tomto věku je obecně silně přizpůsobivé, tvárné a poddajné po všech stránkách (tělesných i duševních) a pro jeho vývoj, a to nejen herní, je zdravé mu dát vhodné možnosti tyto schopnosti si v dostatečném objemu osvojovat.

Proti těmto schopnostem dítěte v současné době často nevědomě zasahují i jejich rodiče, kteří svou nepřiměřenou a nadměrnou péčí o ně jejich schopnost k samostatnému řešení adekvátních problémů potlačují. Tím nepřímo omezují i jejich možnost se rozvíjet v improvizačních schopnostech. Jejich nadměrná podpora je až kontraproduktivní.

Hra je zrcadlem výchovy

Naše standardní tréninková metoda u začínajících hráčů, která je zaměřená hlavně na rozvoj pohybových dovedností přes dril pohybových detailů je právě tím, co brzdí přirozený rozvoj herních dovedností v jejich komplexnosti. Drilování pohybových detailů se zaměřuje na jednotlivosti, snaží se koncentrovat a fixovat danou dovednost do utkvělé představy trenéra, do zdánlivě jediného správného a následně uzavřeného provedení. Je to podobné, jako doslovné učení se textu, aniž bychom přemýšleli či znali jeho obsah, aniž bychom znali souvislosti obsahu a jeho následné využití. Omezujeme tím i umění mluvit „spatra“, což je také umění improvizace. Zaměření je pouze na formu, ne na obsah a kontext. Takový trénink je možný u technicky zaměřených sportů (krasobruslení, gymnastika, skoky, hody…), kde je technické provedení během sportovního výkonu víceméně neměnné. U hráče v herních sportech tímto drilem herních dovedností potlačujeme jeho motorické, ale především mentální (kognitivní a emoční) schopnosti. Ve hře jediná správná technika herních dovedností neexistuje! Herní dovednosti si hráč musí osvojovat a rozvíjet formou přizpůsobování a tvarování na neustále nově vznikající a proměnlivé herní situace. Musí hru cele absorbovat všemi smysly, musí se s hrou maximálně sžít. Potom je předpoklad, že svůj komplexní herní potenciál, včetně herních dovedností, má šanci rozvinout do svého osobního maxima.

Hra je jedna stálá velká improvizace

Aktéři této hry tak ke svému smysluplnému rozvoji improvizačních schopností se nutně potřebují rozvíjet v proměnlivosti herního děje. Soubor psychomotorických schopnosti v duchu improvizace nelze trénovat jinak než v situacích, které tyto schopnosti vyžadují. Tedy nejlépe ve hře. Říká se, že „kdo neumí, improvizuje.“ Ale ono je to přesně naopak:

Kdo umí, může improvizovat!

Kde hráč bez improvizačních schopností ve hře se svými rigidními dovednostmi a stereotypy končí, hráč s improvizací a tvořivostí stejnou hru dále rozvíjejí!

Herní inspirace

Aby hráč mohl herně improvizovat, potřebuje herní inspiraci, tvůrčí vnuknutí, bohaté podněty. Tyto inspirativní podněty se ukládají podvědomě do herní paměti. Budování inspirativní herní paměti je složitý a dlouhodobý proces (jako všechno, co se týče duševna), které ovlivňuje řada faktorů, mezi něž patří právě senzibilní věk, adekvátní tréninkové prostředky, emoce, temperament, talent apod. Neinspirovaný hráč či hráč v negativních emocích improvizuje hůře a nezajímavě, jeho herní projev vykazuje naivitu a bezduchost. Naopak hráč s vysokou vnitřní inspirací má velké předpoklady k bohaté improvizaci, kreativitě a herní rafinovanosti, vychytralosti a lstivosti v tom dobrém slova smyslu.

Bohatou inspirací k nadstandardní improvizaci

Herní intuice

Herní improvizaci dále podporuje herní intuice, čili rozhodnutí, které není zprostředkováno vědomým uvažováním. Podle časopisu Psychologie dnes (prosinec 2012) mozek přijímá 11 mil. smyslových podnětů za vteřinu (ne, nepřepsal jsem se). Vědomé myšlení je schopné zpracovat pouze 40 – 60 z nich, tedy pouhý zlomek. Zbytek mozek však registruje, ale nevědomě. Přesto podle kognitivních vědců mozek tyto informace zpracovává a využívá. A to právě v momentech, kdy naše vědomí nestíhá reagovat.

Herní intuice přichází podvědomě, intuitivně

Klíč k úspěšnému využívání intuice nespočívá v automatické důvěře k pozoruhodným signálům, které do našeho vědomí, jakožto produkty mimovědomých procesů vstupují. Je třeba jim také porozumět. O úspěšné činnosti rozhoduje naše schopnost signály intuice zaznamenávat a následně také dešifrovat – tzn. vědomě jim porozumět. Herní jednání se tak stává duálním procesem našeho vědomí a nevědomí. Čím složitější a komplexnější činnosti (a ty pohybové hry jsou!), tím větší roli hrají podvědomé procesy.

V herním umění se intuice stává řídící funkcí a improvizace funkcí výkonnou

Herní emoce

Veškerou herní psychomotorickou činnost zabarvují emoce. Zásluhou emocí se tak hráč ve hře z vědomého stavu často dostává do potřebného stavu podvědomí, do zcela jiné herní dimenze. Pozitivní herní emoce dostávají hráčův herní potenciál do hry. Startuje se v něm herní katalyzátor, který herní činnost díky emocím zjednodušuje a zrychluje. Herní emoce vzbuzují v hráčích euforii, hráči hrají v potřebném transu. Vysoce emočně prožívané herní činnosti se usazují hráči hlouběji a trvaleji do jeho herní paměti. Herní emoce se stávají hráčovým šestým smyslem.

Závěr

Čím více trenér analyzuje, jak nejlépe pomoci mladému hráči k naplnění jeho osobního herního mistrovství, tím více se před ním objevují nové a nové složitosti, které vlastně nemají konce. Proto je nutné vše zpětně zjednodušit a vyvodit jednoduchý závěr. A ten zní stejně, jak jsem ho již formuloval v úvodu ☺.

Na samotný závěr však musím dodat můj nutný dovětek:

Pravda je někde mezi námi, proto ji musíme hledat, a to společně!

Zdeněk Novák