Vyberte si – Míra Hes

Autor: Miroslav Hes

Aktuálním tématem je v této době jednoznačně výchovné. Svazoví a zřejmě i někteří špatně pracující kluboví funkcionáři se obávají, že uvolnění z vazalství, formou zrušení výchovného, uvolní vlnu migrace hráčů mezi kluby. Domnívám se, že o vlnu podobnou té z jihu Evropy nepůjde, ale menší migrace nastane jisto jistě. A proč taky ne?! Když se mi třeba v práci nelíbí, šéf se ke mně nechová hezky nebo mi nedá příležitost ukázat co umím, školení a vnitrofiremní vzdělávání stojí za starou bačkoru, firma jde od desíti k pěti nebo mě třeba šéf nepochopitelně šikanuje za vlastní vzdělávací aktivity, prostě zkusím něco jiného a jdu jinam.

Abych ale neplácal do větru, napadlo mě popsat dvě situace, kterých jsem bych během uplynulých 14 dní osobně přítomen. Týká se dvou hráčů (stejně starých, tedy stejné kategorie) a dvou trenérů dvou různých klubů. Jmenovitě uvedu jen případ A, který se mě resp. mého mladšího syna týká osobně. Ve druhém případě zůstanu anonymní. Chudák kluk, už dostal co proto i bez mého přispění…

Vyberte si!

Příběh A

Můj mladší syn 3 roky nehrál hokej. Ze zdravotních důvodů. Dva a půl roku vůbec, poslední rok před tímto obdobím odehrál a odtrénoval max. 20% sezóny. Nyní vyrostl, zdravotní problém se (doufáme) vyřešil růstem (ťuk, ťuk, ťuk) a v březnu přišel s větou “Táto, já bych rád ještě zkusil hrát.” Proč ne. Na jednu stranu jsem byl sice spokojeným otcem bez dítěte v mládežnickém hokeji (starší kousek už za mládež nepočítám), nicméně jsem byl nesmírně rád, že se k hokeji vrátí. Necelé tři měsíce tedy trénujeme sami s tím, že až (nebo spíš pokud) se do toho zase trochu dostane a nabere fyzičku, nastoupí do klubu. Bez přehnaných ambic, prostě si jen tak ještě trochu zahrát. Takže nastoupil, před týdnem, a až tady vlastně začíná krátký příběh, který chci vyprávět.

“Pane trenére, Adam tři roky nehrál, netrénoval, nesměl mít žádnou fyzickou zátěž, takže mu chybí fyzička a samozřejmě i tři roky bez bruslí. Mám do konce června možnost chodit dvakrát týdně na led, aby alespoň něco dohnal. Vadilo by, kdyby místo dvou týmových “suchých” absolvoval trénink na ledě?”
Odpověď: “Samozřejmě, že by to nevadilo! Naopak, jen choďte a ať bruslí co to jde, trénink na ledě nic nenahradí”.

Příběh B

Jak si tak trénujeme, zajdeme občas i na bruslařský trénink k jinému trenérovi. Dodám, že trénink naprosto špičkový, doslova dech beroucí. Vynikající trenér, perfektní cvičení, perfektní předvedení, neustálé popisování co, jak a proč, dokonalé hlídání detailů. Prostě jiný svět! Do slova! Coby stážista popojíždím po ledě, sem tam pomůžu a poradím, ale obvykle postávám u mantinelu a pobírám co jde. A jak si tak postávám, sleduji najednou po očku brunátného trénera z místního klubu jak se řítí k mantinelu a rovnou ke svému svěřenci, který je také na ledě. Následoval cca dvouminutový monolog, pokleslá hlava a vlhké oko. Ty už ale bohužel u onoho svěřence. Nedá mi to a zeptal jsem se, copak že to provedl. Prý mají za chvíli trénink (na ledě) a není před ním na suché…

Na jednu stranu chápu a přiznám, že jsem jednoznačným zastáncem preference klubových aktivit. Na druhou stranu si s ohledem na unikátnost tréninku říkám, jestli je tohle to, co bych si třeba pro své dítě přál. Aby dostal vynadáno za to, že se sám od sebe, za peníze svých rodičů zdokonaluje, aby byl lepším hráčem …

Nijak nehodnotím ani A, ani B. Jen říkám, vyberte si. Já mám vybráno, za pikosekundu. Co vy?