Cesta na draft

Sezóna 2013/2014 byla z pohledu české dospívající hokejové mládeže velmi úspěšná. Historické stříbro na MS U18 a 8 úspěšných mladíků na draftu NHL.

13. Washington Capitals – Jakub Vrána – útočník – Linköping/Švéd.
25. Boston Bruins – David Pastrňák – útočník – Södertälje/Švéd.
35. Tampa Bay Lightning – Dominik Mašín – obránce – Slavia Praha/ČR
39. Washington Capitals – Vítek Vaněček – brankář – Liberec/ČR
49. Buffalo Sabres – Václav Karabáček – útočník – Gatineau/QMJHL
122. New York Rangers – Richard Nejezchleb – útočník – Brandon/WHL
199. Minnesota Wild – Pavel Jenyš – útočník – Brno/ČR
205. Anaheim Ducks – Ondřej Kaše – útočník – Chomutov/ČR

Zdálo by se, že oslavné články o první sklizni novodobých opatření ČSLH ve výchově mládeže jsou na místě. Ale pojďme se podívat trochu blíže kudy vedla cesta nejúspěšnějšího mladíka na draftu „třináctky“ Jakuba Vrány a stejně tak jeho souputníka „devětačtyřicítky“ Václava Karabáčka.

Oba dva borci vyrůstali až do dorosteneckého věku společně na kluzištích ICE Areny v klubu HC Letci Letňany Františka a Vojty Kučerových. Ale tímto údajem taky standardní režim a zásluhy oficiální české hokejové školy končí. Pominu-li jejich nesporný talent, úsilí a obrovské nadšení pro oblíbený sport, podívejme se na pár důvodů, proč také jsou dnes úspěšní. A dejme si vše trochu do kontextu se současným nastavením systému výchovy hokejové mládeže u nás především v žákovských kategoriích.

Zbyněk Zavadil

Troufám si říct, že základním stavebním kamenem jejich současného úspěchu byla šťastná okolnost, že kdysi ve svých sportovních začátcích narazili na pana Zbyňka Zavadila. O jeho osobě či trenérských kvalitách se není třeba nijak dlouze rozepisovat. Podívejme se spíše na několik vybraných příčin, proč také byl pan Zavadil pro kluky takové terno.

Jeden trenér po celou žákovskou kariéru

Dnes něco zcela nemyslitelného. Zkuste se zamyslet, kde kolem sebe jste narazili na tým, který by měl jednoho trenéra od 1. do 8. třídy. V tomto bodě neříkám, že je obecně nejlepší, aby jeden tým trénoval jeden trenér takto dlouho, ale v našem českém systému bylo pro Kubu s Vencou dlouhodobé působení pana Zavadila jen a jen ku prospěchu. Proč? Kluci měli díky panu Zavadilovi po celou dobu zaručen vysoký standard přípravy a kontinuitu hokejového vývoje. Asi nebudu popisovat nic nového či neobvyklého, když zmíním tradiční předsezónní obavy rodičů snad v každém klubu z toho „koho dostaneme na příští sezónu“, tedy velké rozdíly v přístupu a erudici jednotlivých trenérů mládeže ve všech klubech. Světlou výjimkou, na kterou jsem však v okolní realitě ještě nikde nenarazil, bude u nás asi i klub, který by měl propracovanou metodiku tréninku pro hráče v žákovských kategoriích tak, aby byly jasně dány notičky, co a jak v které kategorii trénovat či hrát bez ohledu na skutečnost, kdo který tým povede. Realita, kterou jsem poznal, ukazuje, že žákovské týmy vystřídají během 5-ti sezón třeba i 5 různých trenérů a o nějaké návaznosti a koncepční práci nemůže být ani řeč.

Vybrali si hru, tak ať hrajou

Současná koncepce velí děti „nepřetěžovat“, tedy soutěžních zápasů moc není. Zato času probenděného na cestách za soutěžními zápasy po všech čertech dost a dost, ale o tom jindy. Co na tom, že je malinko jiná doba a děti ve svém volnu netráví hodiny na hřištích před panelákem hraním fotbalu nebo hokeje s tenisákem, ale tíhnou spíše k vysedávání u kompjútrů. O panu Zavadilovi je známo a lidé, jimž srdce z jakéhokoliv důvodu hlasitě tluče pro současnou oficiální koncepci, mu také celkem otevřeně vytýkali, že se svým týmem a talentovanými hráči jako je Kuba a Venca, trénoval, ale především hrál nejen dobře, ale v rámci možností i častěji než je u nás běžné. Kluci tedy od malička odehráli díky panu Zavadilovi a skutečnosti, že se věnoval výhradně jednomu svému týmu, nepůsobil u 5 dalších kategorií a byl ochoten svůj volný čas trávit převážně s dětmi na zimácích, mnohem víc zápasů než většina jejich vrstevníků. Rozdíl oproti současnému stavu v žákovských kategoriích je ještě propastnější.

Soutěživost a konkurence

Tento bod úzce souvisí s předchozím. Jestliže však komfortní péče jednoho výhradního trenéra pro jeden žákovský tým je díky nedostatku financí málo reálná, tak další aspekty už jsou jen a jen otázkou nastavení systému a podívejme se, jak vypadá ten současný český žákovský oproti době, kdy v žácích zápolili Kuba s Vencou.

Tak třeba:

  • zrušila se žákovská mistrovství republiky až do 8. třídy
  • sportovní výsledky jsou tabu, čímž je rodičům i všem ostatním značně zastřen přehled o práci s nejmenší mládeží v jednotlivých klubech
  • káže se, že cílem sportovního klání není vítězství, což je nejen značně nepřirozené a falešné, ale především živná půda pro řadu alibistů, kteří na děti kašlou
  • jsou vystavěny zásadní bariéry, které znemožňují přestupy hráčů z klubu do klubu a eliminují přirozený souboj klubů o děti poctivou prací s mládeží
  • každý rok se na poslední chvíli velmi toporně přeorganizovávají žákovské soutěže bez jakékoliv výkonnostní či místopisné logiky s tím, že se pravidla ještě i dále mění třeba ještě zkraje odehrané sezóny

To Kuba s Vencou si ještě užívali zápasů o mistrovksý titul někdy od 3. třídy a bez zbytečného zdlouhavého cestování odehráli velké množství kvalitních soutěžních utkání převážně doma okolo komína a mohli tak ještě sport považovat za prostředí, v němž usilí sklízí ovoce.

Mini, mini, minihokej

Ne, že by Kuba s Vencou minihokej nikdy nehráli. V tréninku toho na malém prostoru s panem Zavadilem nastrkali dost a dost, v nejútlejším věku si zahráli i pěknou řádku minihokejových soutěžních utkání, ale ve čtvrté třídě, do které se nyní minihokej u nás soutěžně hraje, už dávno bruslili pěkně přes celé kluziště tak jako v nejvyspělejších hokejových zemích, tedy v USA a Kanadě a nemuseli se účastnit chumlovacích šermovaček ve stoje na pětníku, kde se více než bruslařské schopnosti uplatní nejdelší hokejka.

Stará škola

Dá se říct, že Kuba s Vencou měli i to štěstí, že prošli ještě poslední doznívající vlnou staré školy. Neznamená to v žádném případě, že by pan Zavadil v tréninkových metodách zamrzl někde v 80. letech jako někteří jiní představitelé tzv. staré školy, ale v jeho týmu ještě panovaly normální poměry v tom smyslu, že se pravidla chodu týmu z důvodu obav vedení klubu o objem příspěvkového měšce nepřizpůsobovala každému jednotlivému stěžovateli z řad rodičů některého z hráčů, kteří neměli ani tak zájem o hokej, jako spíše o využití jakékoliv příležitosti k nějaké lumpárně nebo ošizení přípravy. To při současné na oko rovnostářské koncepci mohutně podporované příspěvkovou politikou zejména velkých klubů je už téměř utopická představa.

Odchod do zahraničí

Je známo, že v mladědorosteneckém věku pak oba borci z českých luhů zmizeli, jak jen to šlo. Kuba do Švédska a Venca nejprve do rakouského Salzburku za RedBullem a později za moře.

Kudy tedy

Až si tedy někde přečtete nebo vám někdo bude tvrdit, že třeba tihle dva borci jsou prvním ovocem nové české hokejové mládežnické koncepce, berte to s velikou rezervou. Na Kubu s Vencou v žákovském věku ještě nestačila naplno dopadnout opatření soudobé české výchovné koncepce těch nejmladších hráčů a díky panu Zavadilovi s ní výrustali často v přímém protikladu.

Pohled do budoucnosti

Při příštím draftu bude největším českým želízkem v ohni s největší pravděpodobností Pavel Zacha. U něho asi také není nikdo na pochybách, že by byl typickým produktem současného oficiálního českého výchovného systému. Současná česká cesta tak začně sklízet své plody především někde od ročníků řekněme 98-99 a já se trochu obávám, že to nebude úplně nejbohatší úroda. Na tyto ročníky už začaly pomalu postupně dopadat novodobé svazové experimenty a v žákovských kategoriích hokejově žili ještě v době „předpytlíkovské“ (rozuměj před působením HTA), která dramaticky přesunula těžiště výchovy talentů v Čechách z klubů do soukromých hokejových škol. O tom ale zase někdy jindy 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *